20.5.2019 | Svátek má Zbyšek


PRÁVO: Dva nálezy, více pochybností

28.11.2015

Dva nálezy Ústavního soudu z nedávné doby vzbudily mimořádnou pozornost nejen proto, že se dotýkaly skutečností, se kterými je spojen velký veřejný zájem, ale také proto, že jejich mediální obraz - tedy to jak byly presentovány veřejnosti - zcela neodpovídal jejich obsahu a právnímu významu. To ovšem vyvolalo u laické i odborné veřejnosti jisté pochybnosti. Jistě: nález Ústavního soudu je závazný pro kohokoliv bez ohledu na to, zda je nebo není veřejností akceptován, bez ohledu na to, zda vzbuzuje nebo nevzbuzuje pochybnosti.

Přesto však by nemělo být přehlédnuto, že soudní rozhodnutí obecně a nálezy ústavního soud zvlášť se mimořádně podílejí na tvorbě (raději bych ovšem psal: kultivaci) nejen veřejného mínění, ale i právního vědomí občanů a tedy by snad i tato stránka věci neměla být přehlížena.

První nález, resp. nálezy, o kterých se chci zmínit, byly nálezy ÚS týkající se tzv. střídavé výchovy (nebo střídavé péče) nezletilých. V této věci prošly názory ÚS jistou „proměnou“ a nejsem si zcela jist, zda to přispělo ke kultivaci právního vědomí nejen účastníků, jichž se tato problematika aktuálně dotýká. Příkladem by mohl být nález z 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 kterým tento senát (předsedkyně K Šimáčková, zpravodaj J. Fenyk) zamítl stížnost stěžovatelky na rozhodnutí Krajského soud v Ústí nad Labem, který změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl, že dítě se svěřuje do střídavé péče. Šlo však jen o jeden z několika nálezů, ve kterých ÚS v minulém období odůvodnil a formuloval několikrát závěr, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou. V tomto nálezu z 30. 5. 2014 mne zaujalo zvláště to, že ani velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů, kterou dítě musí překonávat, je-li svěřeno do „střídavky“ není překážkou. Rozhodl totiž „Z ústavněprávního hlediska pak neobstojí ani poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, neboť toto hledisko samo o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem, který by a priori vylučoval možnost střídavé výchovy...“ Z hlediska ústavněprávního jistě nikoliv, ale z hlediska práva dítěte na klidný a spokojený život?

Nejen, že proti tomuto nálezu vydal odlišné stanovisko třetí člen senátu L. David (“Nejsem si vůbec vnitřně jist, zda má Ústavní soud rozhodovat o tak osobně citlivých otázkách, jakými je výchova a výživa nezletilých dětí..... Věřím, že dítě potřebuje lásku a péči obou rodičů. Přesto si ale nemyslím, že dočasné utišené ego jednoho z nich nestojí za škody, které mohou být takto realizovanou střídavou výchovou na psychice nezletilé napáchány“"), v dalších nálezech pak ÚS svůj právní názor (naštěstí) poněkud modifikoval. Šlo zejména o usnesení sp. zn. I. ÚS 1554/14, ze dne 30. 12. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 122/15, ze dne 25. 3. 2015. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3583/14, ze dne 26. 5. 2015 Ústavní soud uvedl (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 15. 5. 2015), že se neztotožňuje se závěrem stěžovatele, který by dle něj měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu a podle kterého by střídavá výchova měla být normou.

V usnesení sp. zn. I. ÚS 822/15, ze dne 30. 6. 2015 pak I. senát ÚS determinoval svůj shora uvedený, rok starý názor na důsledek vzdálenosti mezi bydlišti rodičů, když rozhodl, že střídavá péče by nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte, pokud by představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či kdy „vzdálenost mezi bydlišti rodičů by mohla zásadním způsobem narušit jeho školní docházku „.

Na nedávné konferenci na Právnické fakultě ÚK v Praze pořádané v rámci „Právnického podzimu“ přednášeli advokáti a soudci o tom, jak po těchto nálezech ÚS vstupovali do jednacích síní navrhovatelé jakoby mávající nad hlavou těmito nálezy a domáhali se jednoznačného rozhodnutí soudu o střídavé výchově. Ve skutečnosti ovšem neměli v hlavách (natož pak v rukách) nálezy, kterými by se ÚS změnil v aktivního zákonodárce a rozhodl, že soud musí vždy rozhodnout o „střídavce“. Dovolávali se pouze mediálního obrazu těchto rozhodnutí tak, jak se veřejnosti, a to zdaleka nejen laické, rozporuplně jevily...

Jiným mnohem aktuálnějším nálezem, o kterém se chci zmínit, je nález z 27. 10. 2015 sp. zn. I ÚS 860/15 (předseda senátu L. David, zpravodajka K. Šimáčková), kterým tento senát rozhodl, že „Zásahem Policie České republiky při výkonu správního vyhoštění stěžovatele dne 6. 6. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. V souvislosti se současným stěhováním národů ((omylem považovaným za „uprchlickou krizi“) a s aktuálními událostmi ve Francii i jinde nabývá tento nález - a zejména jeho mediální obraz - mimořádné důležitosti.

Týká se kamerunského občana A. Sitchy, který se odmítal podrobit rozhodnutí o svém vyhoštění z naší republiky do Kamerunu (kde má svoji rodinu), pral se s policií a všemožně se vyhoštění bránil. Policisté jej za pomoci různých „hmatů a chvatů“ a slzotvorného spreje přemohli, zakrývali ho jakousi dekou (odmítal se obléci) a na vozíku pro zavazadla (odmítal chodit a vozík pro tělesně postižené nebyl k dispozici) jej dopravili k tureckému letadlu, kterým, měl „odcestovat“. Naštěstí příčetný turecký kapitán letadla jej odmítl přijmout na palubu a tak jeho vyhoštění bylo o několik měsíců odloženo.

Není jistě žádných pochyb o tom, že i s osobami, které vyhošťujeme, musíme a v budoucnu i nadále budeme muset zacházet lidsky slušně a obecné právní věty z nálezu nevzbuzují žádné pochybnosti: Ústavní soud „.zdůrazňuje, že nijak nezpochybňuje, že cizinci, jimž bylo uloženo správní vyhoštění, které je vykonatelné, jsou povinni se mu podrobit. Nejsou-li v takové situaci shledány překážky vycestování, je policie oprávněna takové rozhodnutí vykonat i proti vůli cizince. Musí se tak však dít způsobem, který plně respektuje důstojnost a práva vyhošťovaných cizinců. Česká republika je stát, který je založen na demokratických hodnotách a úctě k právům a svobodám člověka (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Kvalita, vyspělost a humanita každé společnosti se pozná podle způsobu, jakým zachází s těmi nejzranitelnějšími, s těmi, kdo se z jakýchkoli důvodů ocitli na jejím okraji; zda opravdu u všech lidí respektuje, že jsou svobodní a rovní si s ostatními v důstojnosti i právech, jak stanoví čl. 1 Listiny“.

„Cizinec i za těchto okolností zůstává člověkem, který má právo na lidské a důstojné zacházení. Nejen samotné zbavení osobní svobody, ale i celkové okolnosti realizace vyhoštění musí být proto humánní a prokazovat dostatečný respekt k člověku.“

Proti tomu lze sotva co namítnout. Ovšem každý ví, že práce policie nejen obecně, ale zvláště v této konkrétní věci, není a nebyla jednoduchá, a kde koho jistě napadne, že to zda někdo „zůstává člověkem, který má právo lidské a důstojné zacházení“ odvisí také do značné míry od jeho chování. Šedá je teorie a zelený je strom života, chtělo by se říci vzletněji a lidově pak „Babo raď!“ Odůvodnění nálezu nabývá pak sotva tušených rozměrů tam, kde se senát pokusil poradit polici, jak se měla v této složité záležitosti chovat: „Pokud z operativních důvodů nebylo možné, aby zákrok vůči stěžovateli provedli všichni čtyři (dva policisté jistili chodbu a vchod do pokoje), měli řadu jiných možností k zvládnutí stěžovatele, např. si mohli zajistit posily nebo lepší výstroj či výzbroj. Nabízelo se použití vest, přileb a štítů, které by případně ochránily samotné policisty při zákroku vůči stěžovateli a také by více demonstrovaly převahu policistů. Nelze totiž vyloučit, že kdyby stěžovatel byl konfrontován s jasnou přesilou, tak by se mohl zákroku podrobit dobrovolně. Ústavní soud tedy není přesvědčen, že by použití slzotvorného spreje bylo nezbytně nutné k překonání odporu stěžovatele a nebylo myslitelné užít mírnější donucovací prostředky“.

Je zřejmé, že toto doporučení senátu ÚS a jeho představa o odstrašujícím účinku výstroje policistů se může v budoucnu hodit, neboť jak, situace ukazuje, v budoucnu budeme násilím vyhošťovat (vracet) - alespoň podle slibů politiků - desetitisíce lidí. Jen bych rád upozornil, že nedávno veřejná ochránkyně práv (zcela správně!) upozornila, že přítomnost „těžkooděnců“ nebyla v detenčních zařízeních v řadě případů vhodná. Abychom se totiž nesetkali záhy s kritikou z druhé strany.....

Mediální obraz tohoto nálezu byl ovšem zdrcující: „ ÚS klepl polici přes prsty“ a „ÚS se postavil na stranu darebáků, kteří nerespektují naše zákony“, bylo asi to nejmírnější, co se v tisku a na sociálních sítích objevilo. Nález, kterým bylo zrušeno rozhodnutí GIBS a usnesení Krajského zastupitelství v Praze zakládá nárok na odškodnění, a tak není vyloučeno, že jeho důsledky budou ve společnosti dále resonovat.

Nevím, zda nám jen zopakování obecných pravd a několik rad policistům, jak se příště obléci, za to stojí. Ale o to nejde. Podstatnější podle mého je to, zda policie znejistěna ohledně toho, zda dostatečně respektuje představy o lidsko-právních konturách našich zákonů, bude také náležitě chránit skutečná lidská práva těch ostatních. Občanů této republiky....

Publikováno 18. 11. 2015 v Česká justice

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je zástupce ombudsmanky



Diskuse


Š. Hašek
23:57
29.11.2015

J. Pražák
17:34
28.11.2015

J. Kučera 376
17:19
28.11.2015

J. Kilian
20:35
29.11.2015

počet příspěvků: 6, poslední 29.11.2015 11:57









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.