Nejde jen o hejtmana Šlajse a jeho minulost. Vystrkovat extremisty do funkcí je neblahé

Plzeňská krajská vláda, složená ze sociálních demokratů a komunistů, instalovala do funkce krajského hejtmana Václava Šlajse, předlistopadového komunistického důstojníka, který byl v armádě předsedou útvarové organizace KSČ, v roce 1989 dokončil studium na Vysoké škole politické ÚV KSČ a stal se z něj z RSDr. - z rozhodnutí strany doktor, jak se tehdy trefně říkalo titulu z výše uvedeného zařízení.

Jistě není třeba nikomu upírat možnost vnitřního přerodu. Obvykle ale k tomu patří schopnost reflexe - sebe, minulosti a role, jakou v ní člověk hrál. Po roce 1945 vstoupila do strany řada lidí z idealistických pohnutek. Lidé, kteří zůstali ve straně i po roce 1968, nebo do ní dokonce vstupovali, byli v naprosté většině cyničtí kariéristé. Hádejme, do které kategorie pan Šlajs patří.

Pavel Kohout, Milan Uhde, Ivan Klíma... se za své mladické angažmá na straně komunistického režimu stydí dodnes navzdory tomu, že si svou nerozvážnost či nezkušenost později odpracovali mnoha lety v opozici. Bohorovný komunistický důstojník Šlajs, který držel stranickou linii neochvějně až do listopadu 1989, žádný takovýto pocit nemá, za své předlistopadové angažmá se nijak nestydí: "Nebyl jsem ortodoxním zastáncem režimu. Bohužel v armádě tehdy velitelské funkce byly pouze pro členy komunistické strany. Dneska ten život vidím jinak. Nebudu se tedy zodpovídat a posypávat si hlavu popelem. Moje omluva je to, jak nyní 25 let žiji a pracuji," říká Šlajs a dodává: "Já mám svůj život čistý."

Bezpochyby, to mají komunisté všichni. Na stvrzení své výchovy komunistického důstojníka Šlajs s vážnou tváří tvrdí, že petice proti jeho zvolení do čela kraje není nezávislá akce, ale má politické pozadí. Jistě, jak věděl každý stranický instruktor, kritiku KSČ řídily ideodiverzní centrály ze zahraničí. Reakce pana Šlajse na kritiku ukazuje, že to je stále ten samý člověk, který kdysi vstoupil do KSČ z kariérních důvodů a po pádu komunismu, když se mu rodná strana zdála málo perspektivní, přešel ze stejných pohnutek k sociální demokracii. Je ostudou Plzeňského kraje, že stojí v jeho čele.

Ale nejde tak ani o pana Šlajse, což je evidentně ztracený případ, ale o samotnou sociální demokracii, která ho, svého člena, navrhla do funkce hejtmana. Problém je především v tom, že ač mohla ČSSD vytvořit krajskou koalici s některou z dalších demokratických stran, dala v Plzni přednost KSČM. Jako nejsilnější demokratická levicová strana má přitom ČSSD zvláštní odpovědnost za polistopadovou demokracii. Místo toho, aby se snažila odpoutávat od reziduí totalitní minulosti, spojuje se s politickým extremismem, se stranou, která je dědicem doby předlistopadové.

Nepřítel číslo jedna

Současné postavení ČSSD a KSČM je přitom obdobné, jako tomu bylo za první republiky: na jedné straně byla klíčová strana meziválečné demokracie a vedle ní (proti ní) stála antisystémová komunistická strana, která nadávala sociálním demokratům do sociálfašistů. Podle ní byli sociální demokraté zrádci, kteří uzavřeli spojenectví s "buržoasní" Československou republikou a svou politikou "třídního smíru" zradili věc komunismu, možnost brzkého přechodu k socialistické revoluci. Nepřítelem číslo jedna pro komunisty nebyli fašisté, kteří kola dějin pomáhali roztáčet, ale sociální demokraté, kteří svým reformismem nastolení komunistického ráje oddalovali.

Když ČSSD v současnosti tvrdí, že jejím ideálem jsou sociálnědemokratické režimy poválečné Skandinávie, které byly nebo se zdály být sociálně nejcitlivější vůči nemajetným vrstvám, tak pro ortodoxní komunisty jsou naopak strašákem, protože smiřovaly pracující s kapitalistickým řádem, který musí být přece zničen.

Že se v různých obdobích komunisté chovají jako více méně standardní politická strana, je součást komunistické strategie v situaci, kdy není naděje na brzký revoluční zvrat. V rámci strategie postupného získávání moci po druhé světové válce byla KSČ protektorem "obnovy" soukromého vlastnictví na základě konfiskátů nejen v čs. pohraničí. Poté, co se v únoru ’48 chopila moci, tento soukromý majetek lidem zase sebrala - ne kapitalistům, ale drobným živnostníkům a zemědělcům, po jejichž zádech se (mimo jiné) vyšplhala k moci. V rámci marxistické dialektiky komunisté ve výše uvedeném ovšem žádný rozpor neviděli.

Po své porážce v listopadu 1989 vypadá KSČM opět jako standardní součást parlamentní demokracie. "Seká dobrotu" v době tzv. stabilizace kapitalismu, kdy není na obzoru žádný průšvih, který by šel využít k útoku na systém. Její hlavní destrukční činnost dnes nespočívá v útoku na pravici, to ostatně nespočívala nikdy, ale na svého odvěkého konkurenta sociální demokracii, s kterou soupeří o přízeň voličstva. "Spojenectví", které s ČSSD komunisté uzavírají, je bezpochyby smrtící. Je to zdroj trvalé destabilizace celé demokratické levice, a tím i křehkosti demokracie v této zemi. Kolikrát se musí ČSSD ještě s komunisty spálit, aby si výše uvedené uvědomila?

LN, 29.1.2014

Autor je spisovatel a historik