Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996
29.4.2024 | Svátek má Robert
OSOBNOST: Politik filosofem
23.6.2006
"Je mrtev Machiavel, tak soudí svět.
Jeho duch přelétl však hřbety Alp…
Víra je, soudím, hračka pro děti
a nevědomost, jediný je hřích.
Vraždy prý nedají se utajit.
Taková hloupost! Hanba poslouchat…"
Christopher Marlowe
Stačí pohledět jen na tu tvář, ta ústa, oči, ambiciózní brada - kdo by se neobával jít s takovým člověkem na pivo, aby po tom sedmém nezůstal náhodou na placení sám, v lepším případě … patriotický úředník šílené doby zakladatelem novodobé praktické politiky! A přece je to tak; bezohlednost, tvrdost, hezky česky vychcanost, zlaté koryto, kam vítr tam kabát, sledování vlastních nebetyčných cílů za cenu dobře vykalkulovaných podlostí, to není jen naše politická scéna, ale i její praděd, italský diplomat, nadšený státní byrokrat, drsnou dobou krutě střízlivý myslitel, kariérista, pisatel, smolař, za života střídavě úspěšný, na stáří i hravý autor laškovných divadelních děl, po konečné prohře prý sebevrah, italský filosof Niccolo Machiavelli (1469-1527).
Niccolo se narodil do lepší florentské rodiny pozdně renesanční Itálie, zmítané celoevropskými politickými otřesy. Zásluhou otce, právníka, hojně se mu dostalo střízlivé, ateistické výchovy a kvalitního vzdělání, mimo jiné i v antické filosofii. Společenským postavením byl předurčen ke službám v žoldu nového republikánského státu, kteréžto rád vykonával svědomitě a iniciativně; po zásluze ho neminula diplomatická kariéra ve Francii, v Itálii a v Německu. Machiavelli byl tak trochu podivín, veliký vlastenec hodně se zabývající problémy, jež ostatní netrápily, avšak velmi inteligentní, vtipný a společensky žádaný; působení v praktické politice a dobrá znalost historie ho naučily číhavému pragmatismu, s nímž dovedl být ve své profesi velmi úspěšný. Nepříznivý politický vývoj v rodné Itálii způsobil mu však po čtyřicítce krutý pád - v domovské Florencii nastoupili na trůn opět Medicejští, jejichž dynastie se v té době střídala jak na florentských, tak i těch evropských mocenských postech opakovaně. Bylo nejen po úřadě, ale bývalý loajální státní sekretář se ocitl i ve vězení a na mučidlech. Nakonec mohl být rád, že ho z rodného města vypověděli na jeho rodinný statek - z dnešního hlediska by snad takové hospodářství s polnostmi a sady, hospodou a řeznictvím, s několika domy (i ve Florencii) jistě bylo rentiéra-intelektuála ráj; Machiavelli to viděl jinak…
Někdejší namyšlený státní úředník ukřivděně vnímal nucený pobyt na venkově jako osobní potupu - celému světu se tam tedy alespoň mstil tvořením slavného, stejně jako i ostatní jeho spisky útlého, briskně a důvtipně psaného dílka Vladař, jež vstoupilo do historie jako učebnice státnické politiky bez skrupulí: "Přeji si, aby moje kniha přinesla čtenáři užitek, a soudím proto, že je vhodnější vylíčit pravdu skutečnou a ne pravdu zdánlivou." Ta skutečná je smutně osvědčená: "Člověk, který chce být za všech okolností dobrý, zcela určitě pohoří mezi ostatními, kdo dobří nejsou." Nejméně si takový sentiment může pak dovolit vladař, nechce-li záhy padnout; zkušený historik Machiavelli uvádí desítky příkladů vzestupů a pádů slavných římských vojevůdců a radí i svému vladaři právě tady čerpat poučení: "Vladař má číst dějiny a seznamovat se s činy proslulých mužů, všímat si, jak si počínali ve válkách, uvažovat o příčinách jejich vítězství a porážek, aby se dovedl vystříhat špatných příkladů a napodobit dobré."
Na Machiavellim je zrůdná ona cyničnost, s níž konstatuje svoje bezpochyby nejúčinnější, svým nelidským způsobem určitě i nejpravdivější pravdy: "Lidi musíme buď zahrnout laskavostí, nebo je zničit, neboť za drobná příkoří se mstí, ale za velká nemohou," hlásá otevřeně; vladař potřebuje s lidem vycházet, ale musí na to jít chytře: "Vladař musí vzbuzovat strach tak, aby se vyhnul nenávisti, i když si nezíská lásku. Je zcela dobře být obáván, ale nikoli nenáviděn." Je každopádně prozíravé nemít proti sobě většinu (a to je lid) - na menšinách nezáleží, když se kácí les, létají holt třísky: "Kolonie nevyžadují velkých nákladů. Bez vlastních výdajů, nebo jen s nepatrnými, může vladař tyto kolonie založit a spravovat. Ukřivdí jen těm, kterým odejme polnosti a domy, aby je daroval novým obyvatelům, a těch je v zemi málo." Efektivní řešení - "poškození pak nemohou škodit, protože jsou na mizině a rozptýlení." Občas je nezbytné být ještě krutější: "Kdo se zmocní města uvyklému svobodnému životu a nevyvrátí je, může čekat, že ono zničí jeho."
Machiavelli servilně věnoval své dílko politicky aktuálnímu vládci města Lorenzovi II.; hned na závěr úvodu žaluje: "A jestli Vaše Výsost obrátí někdy z nebetyčné výše pohled k nížinám, spatří, jak nezaslouženě snáším velkou a krutou nepřízeň osudu." Aby bylo jasnější, co se pro něj dá udělat, jinde uvádí: "Vladař se má též projevit jako milovník umění a věd, má zaměstnávat proslulé muže a prokazovat pocty vynikajícím umělcům." A nenápadně mezi řádky naznačuje ještě další možnost: "Panovníkovi, který sám není moudrý, nikdo dobře neporadí, leda by náhodou svěřil svůj osud zcela do rukou neobyčejně rozumného muže a jen tomu věřil." Lorenzo Medicejský si však knihu prý ani nepřečetl a za pár let zemřel; dílo samo se vydání dočkalo až pět let po Machiavelliho smrti. Nebohému géniovi praktické politiky nepomohlo ani další podkuřování vladaři v úvodu následujících Úvah o umění válečném, historickými údaji nabitého spisku psaného formou platónského dialogu: "Vy, Lorenzo, posuďte přednosti a kvalitu mých úvah (…). Vám, podle mého soudu, se vyrovnají bohatstvím a vznešeností nemnozí, důvtipem málokteří a shovívavostí nikdo." V úvodu dalšího díla, Rozprav o prvních deseti knihách Tita Livia, věnovaného tentokrát jeho přátelům, pro změnu ovšem zase uvádí: "Spisovatelé svá díla většinou věnují vladařům a zaslepeni ctižádostí a chamtivostí je vychvalují za vynikající vlastnosti, ačkoli by si zasloužili za lecjaký špatný skutek i pokárat."
Na stará kolena, po Lorenzově smrti, dostal alespoň úřádek městského kronikáře, z čehož vznikly jeho Florentské letopisy. Co čert ale nechtěl, roku 1527 je z městského státu Florencie zase aristokratická republika, chlebodárci Medicejští se opět ocitají v propadlišti dějin a nešťastný Machiavelli marně zase zkouší převrátit kabát - tolik kýžené místo sekretáře nedostal, jsou proti němu snad všichni; zhrzen prchá na nenáviděný venkov, kde za pár týdnů umírá, prý jedem z vlastních rukou. Včera tomu bylo už 479 let.
Machiavelli zažil postupně dva protikladné režimy čtyřikrát za sebou a příliš vyčníval na to, aby přes takovéto peřeje dějin proplul ve zdraví: jako by talentovaný kariérista s tatíkem za zády, co za komoušů vyrostl a vystudoval, v nejlepším věku chytře zachytil vítr listopadu a vypracoval se na vyslance v cizích zemích; jako by ale komouši znovu nastoupili, a nyní perzekuovaný havlovec byl by uklizen do ústraní, posléze ale coby užitečný profesionál opět zaměstnán jako kronikář, poté, co jim opakovaně vlezl … no, tam, kde jim to koneckonců vždycky nějak bytostně přináleželo. No a - barvité vy dějiny renesančních měst italských! - jako by komouši zase padli, ale na novém zastupitelstvu, kde se to samými hógo-fógo jen hemží, už by se zasloužilým snaživcem (jehož srdce přece ale vždycky bilo jen pro svobodnou republiku!) nevděčně nepromluvila ani noha od stolu. Ve Vladaři Machiavelli napsal: "Domnívám se, že se lépe vyplácí jednat rázně než ohleduplně, protože Štěstěna je žena. Chceme-li nad ní mít navrch, musíme ji bít a zacházet s ní neurvale." Ani to mu nepomohlo…
Ve vydání Machiavelliho spisů z roku 1986 se o něm píše, že "je dosud většinou znám jako autor "machiavellismu" - správnější by bylo, kdybychom ho, tak jak to činil Karel Marx, stavěli do čela myslitelů, kteří vytyčovali požadavek samostatného přístupu k politice. Ano, holá pravda, "z hrobu se nemstí nikdo". Je paradoxní, že autorovi mrazivého výroku se to na příštích generacích přesto povedlo…
Jeho duch přelétl však hřbety Alp…
Víra je, soudím, hračka pro děti
a nevědomost, jediný je hřích.
Vraždy prý nedají se utajit.
Taková hloupost! Hanba poslouchat…"
Christopher Marlowe
Stačí pohledět jen na tu tvář, ta ústa, oči, ambiciózní brada - kdo by se neobával jít s takovým člověkem na pivo, aby po tom sedmém nezůstal náhodou na placení sám, v lepším případě … patriotický úředník šílené doby zakladatelem novodobé praktické politiky! A přece je to tak; bezohlednost, tvrdost, hezky česky vychcanost, zlaté koryto, kam vítr tam kabát, sledování vlastních nebetyčných cílů za cenu dobře vykalkulovaných podlostí, to není jen naše politická scéna, ale i její praděd, italský diplomat, nadšený státní byrokrat, drsnou dobou krutě střízlivý myslitel, kariérista, pisatel, smolař, za života střídavě úspěšný, na stáří i hravý autor laškovných divadelních děl, po konečné prohře prý sebevrah, italský filosof Niccolo Machiavelli (1469-1527).
Niccolo se narodil do lepší florentské rodiny pozdně renesanční Itálie, zmítané celoevropskými politickými otřesy. Zásluhou otce, právníka, hojně se mu dostalo střízlivé, ateistické výchovy a kvalitního vzdělání, mimo jiné i v antické filosofii. Společenským postavením byl předurčen ke službám v žoldu nového republikánského státu, kteréžto rád vykonával svědomitě a iniciativně; po zásluze ho neminula diplomatická kariéra ve Francii, v Itálii a v Německu. Machiavelli byl tak trochu podivín, veliký vlastenec hodně se zabývající problémy, jež ostatní netrápily, avšak velmi inteligentní, vtipný a společensky žádaný; působení v praktické politice a dobrá znalost historie ho naučily číhavému pragmatismu, s nímž dovedl být ve své profesi velmi úspěšný. Nepříznivý politický vývoj v rodné Itálii způsobil mu však po čtyřicítce krutý pád - v domovské Florencii nastoupili na trůn opět Medicejští, jejichž dynastie se v té době střídala jak na florentských, tak i těch evropských mocenských postech opakovaně. Bylo nejen po úřadě, ale bývalý loajální státní sekretář se ocitl i ve vězení a na mučidlech. Nakonec mohl být rád, že ho z rodného města vypověděli na jeho rodinný statek - z dnešního hlediska by snad takové hospodářství s polnostmi a sady, hospodou a řeznictvím, s několika domy (i ve Florencii) jistě bylo rentiéra-intelektuála ráj; Machiavelli to viděl jinak…
Někdejší namyšlený státní úředník ukřivděně vnímal nucený pobyt na venkově jako osobní potupu - celému světu se tam tedy alespoň mstil tvořením slavného, stejně jako i ostatní jeho spisky útlého, briskně a důvtipně psaného dílka Vladař, jež vstoupilo do historie jako učebnice státnické politiky bez skrupulí: "Přeji si, aby moje kniha přinesla čtenáři užitek, a soudím proto, že je vhodnější vylíčit pravdu skutečnou a ne pravdu zdánlivou." Ta skutečná je smutně osvědčená: "Člověk, který chce být za všech okolností dobrý, zcela určitě pohoří mezi ostatními, kdo dobří nejsou." Nejméně si takový sentiment může pak dovolit vladař, nechce-li záhy padnout; zkušený historik Machiavelli uvádí desítky příkladů vzestupů a pádů slavných římských vojevůdců a radí i svému vladaři právě tady čerpat poučení: "Vladař má číst dějiny a seznamovat se s činy proslulých mužů, všímat si, jak si počínali ve válkách, uvažovat o příčinách jejich vítězství a porážek, aby se dovedl vystříhat špatných příkladů a napodobit dobré."
Na Machiavellim je zrůdná ona cyničnost, s níž konstatuje svoje bezpochyby nejúčinnější, svým nelidským způsobem určitě i nejpravdivější pravdy: "Lidi musíme buď zahrnout laskavostí, nebo je zničit, neboť za drobná příkoří se mstí, ale za velká nemohou," hlásá otevřeně; vladař potřebuje s lidem vycházet, ale musí na to jít chytře: "Vladař musí vzbuzovat strach tak, aby se vyhnul nenávisti, i když si nezíská lásku. Je zcela dobře být obáván, ale nikoli nenáviděn." Je každopádně prozíravé nemít proti sobě většinu (a to je lid) - na menšinách nezáleží, když se kácí les, létají holt třísky: "Kolonie nevyžadují velkých nákladů. Bez vlastních výdajů, nebo jen s nepatrnými, může vladař tyto kolonie založit a spravovat. Ukřivdí jen těm, kterým odejme polnosti a domy, aby je daroval novým obyvatelům, a těch je v zemi málo." Efektivní řešení - "poškození pak nemohou škodit, protože jsou na mizině a rozptýlení." Občas je nezbytné být ještě krutější: "Kdo se zmocní města uvyklému svobodnému životu a nevyvrátí je, může čekat, že ono zničí jeho."
Machiavelli servilně věnoval své dílko politicky aktuálnímu vládci města Lorenzovi II.; hned na závěr úvodu žaluje: "A jestli Vaše Výsost obrátí někdy z nebetyčné výše pohled k nížinám, spatří, jak nezaslouženě snáším velkou a krutou nepřízeň osudu." Aby bylo jasnější, co se pro něj dá udělat, jinde uvádí: "Vladař se má též projevit jako milovník umění a věd, má zaměstnávat proslulé muže a prokazovat pocty vynikajícím umělcům." A nenápadně mezi řádky naznačuje ještě další možnost: "Panovníkovi, který sám není moudrý, nikdo dobře neporadí, leda by náhodou svěřil svůj osud zcela do rukou neobyčejně rozumného muže a jen tomu věřil." Lorenzo Medicejský si však knihu prý ani nepřečetl a za pár let zemřel; dílo samo se vydání dočkalo až pět let po Machiavelliho smrti. Nebohému géniovi praktické politiky nepomohlo ani další podkuřování vladaři v úvodu následujících Úvah o umění válečném, historickými údaji nabitého spisku psaného formou platónského dialogu: "Vy, Lorenzo, posuďte přednosti a kvalitu mých úvah (…). Vám, podle mého soudu, se vyrovnají bohatstvím a vznešeností nemnozí, důvtipem málokteří a shovívavostí nikdo." V úvodu dalšího díla, Rozprav o prvních deseti knihách Tita Livia, věnovaného tentokrát jeho přátelům, pro změnu ovšem zase uvádí: "Spisovatelé svá díla většinou věnují vladařům a zaslepeni ctižádostí a chamtivostí je vychvalují za vynikající vlastnosti, ačkoli by si zasloužili za lecjaký špatný skutek i pokárat."
Na stará kolena, po Lorenzově smrti, dostal alespoň úřádek městského kronikáře, z čehož vznikly jeho Florentské letopisy. Co čert ale nechtěl, roku 1527 je z městského státu Florencie zase aristokratická republika, chlebodárci Medicejští se opět ocitají v propadlišti dějin a nešťastný Machiavelli marně zase zkouší převrátit kabát - tolik kýžené místo sekretáře nedostal, jsou proti němu snad všichni; zhrzen prchá na nenáviděný venkov, kde za pár týdnů umírá, prý jedem z vlastních rukou. Včera tomu bylo už 479 let.
Machiavelli zažil postupně dva protikladné režimy čtyřikrát za sebou a příliš vyčníval na to, aby přes takovéto peřeje dějin proplul ve zdraví: jako by talentovaný kariérista s tatíkem za zády, co za komoušů vyrostl a vystudoval, v nejlepším věku chytře zachytil vítr listopadu a vypracoval se na vyslance v cizích zemích; jako by ale komouši znovu nastoupili, a nyní perzekuovaný havlovec byl by uklizen do ústraní, posléze ale coby užitečný profesionál opět zaměstnán jako kronikář, poté, co jim opakovaně vlezl … no, tam, kde jim to koneckonců vždycky nějak bytostně přináleželo. No a - barvité vy dějiny renesančních měst italských! - jako by komouši zase padli, ale na novém zastupitelstvu, kde se to samými hógo-fógo jen hemží, už by se zasloužilým snaživcem (jehož srdce přece ale vždycky bilo jen pro svobodnou republiku!) nevděčně nepromluvila ani noha od stolu. Ve Vladaři Machiavelli napsal: "Domnívám se, že se lépe vyplácí jednat rázně než ohleduplně, protože Štěstěna je žena. Chceme-li nad ní mít navrch, musíme ji bít a zacházet s ní neurvale." Ani to mu nepomohlo…
Ve vydání Machiavelliho spisů z roku 1986 se o něm píše, že "je dosud většinou znám jako autor "machiavellismu" - správnější by bylo, kdybychom ho, tak jak to činil Karel Marx, stavěli do čela myslitelů, kteří vytyčovali požadavek samostatného přístupu k politice. Ano, holá pravda, "z hrobu se nemstí nikdo". Je paradoxní, že autorovi mrazivého výroku se to na příštích generacích přesto povedlo…
Jirka ( původní )
Re: spory jsou legrační asi tak, jako když se Rychlých šípů ptali, zda jsou pro...
19:15
23.6.2006
liberal shark
módní odsouzení velkého autora Když se podíváte na Machiavelliho sochu ve...
18:16
23.6.2006
G. Pašek
Re: módní odsouzení velkého autora Zdejší národ je totiž poznamenán dlouhodobým...
18:20
23.6.2006
liberal shark
Re: Re: módní odsouzení velkého autora Oh my friend, je vidět že už jste dlouho...
18:25
23.6.2006