Stalo se to před sedmdesáti lety, 26. srpna 1942

Kněz Johann Nepomuk Smolík patřil k známým a oblíbeným kazatelům. Ač původem z Vídně, sloužil ve Velkých Losinách, v Jiříkově, v Bílčicích a v Nových Lublicích. Když bylo uspořádáno referendum o připojení Sudet k Říši, řekl veřejně z kazatelny, že hlasoval NE. Když ovšem na konci kázání na svátek Krista Krále v roce 1940 prohlásil, že "náš vůdce je Ježíš Kristus", měl to u gestapa spočítáno. V koncentračním táboře Dachau dostal číslo 26 618. Byl slabé konstrukce a do roka zemřel vysílením. Jeho krajan kněz Karl Schrammel (1907–1945) napsal o Velikonocích 1943 faráři Ernstu Kretschnerovi do Rapotína: Faráře Smolíka z Nových Lublic jsem 14 dní nosil na zádech k apelu, dosáhl svobody skrze pec 26. 8. 1942.

Málo se o tom ví, málo se o tom mluví a ještě méně se o tom píše. Jako o všem, co se nám moc nehodí do krámu. Z celkového počtu 1 640 duchovních v Sudetech jich gestapo vyšetřovalo 1 143. Sto deset kněží bylo zatčeno. 85 jich bylo posláno do koncentračních táborů a 23 z nich útrapy nacistických koncentráků nepřežilo. 118 kněží mělo zakázáno vyučovat, 11 jich nesmělo kázat a 31 jich bylo vykázáno ze Sudet. Mnoho farářů udržovalo styk s odbojovými skupinami, mnozí veřejně protestovali proti fašismu. Bruntálský katecheta, člen Řádu německých rytířů, P. Heribert Kluger, ze státního reálného gymnázia v Bruntále (kde mimochodem vyučoval češtinu), zastával od roku 1933 výrazná protinacistická stanoviska. Když v roce 1938 začaly v Sudetech hořet židovské synagogy, prohlásil při vyučování: KDO SEJME TUTO HANBU Z NĚMECKÉHO NÁRODA? Při zpustošení bruntálského židovského hřbitova řekl P. Kluger, že jde o "strašlivý zločin, který nám všem přinese neštěstí…". V roce 1941 byli zatčeni a odvezeni do Dachau jeho přátelé a kolegové, s nimiž vyučoval v Arcibiskupském chlapeckém semináři v Bruntále. Byli to P. Walter Horny a P. Karl Schrammel. Ve stejné době byl zatčen i nejmilejší žák P. Klugera, mladý bruntálský knihkupec a vydavatel, který tajně tiskl protinacistickou encykliku papeže Pia XI pod názvem "S horoucí péčí" a pašoval ji na různá místa v Německu. Jmenoval se Eduard Schlusche a nikdo již neví, v kterém domě na bruntálském náměstí bylo jeho knihkupectví. Nikdo z nich se z koncentračního tábora nevrátil. Všichni dosáhli "svobody skrze pec", pouze P. Karl Schrammel byl oběšen v Buchenwaldu, kam byl převezen z Dachau, aby jeho smrt nevyvolala rozruch. Tento muž totiž mimo jiné popsal zločiny SS v Dachau a pokusil se je propašovat mimo tábor. Přišlo se na to a musel být popraven. I tak jeho svědectví posloužilo při procesech s příslušníky SS, kteréžto vedli Američané hned po válce.

Ani P. Kluger nebyl ušetřen. Byl sledován a kontrolován a jeho výroky jako "Je třeba mnoho se modlit za činitele státu, aby jednali správně" pak stačily k tomu, aby byl dne 21. srpna roku 1944, ve tři hodiny ráno, gestapem zatčen. Byl převezen do opavské věznice a odtud, po půlroční vazbě, na konci roku transportován do koncentračního tábora v Dachau. Během transportu však v důsledku předcházejícího věznění onemocněl tak těžce, že musel několik týdnů strávit ve vězeňské nemocnici v Liegniz (Legnica v dnešním polském Dolním Slezsku). Dne 6. ledna 1945 byl pak dopraven do Dachau, kde dostal vězeňské číslo 137 344. Brzy po převozu do Dachau, dříve, než mohl být přidělen na tamější nechvalně známé "kněžské oddělení", však dne 15. ledna 1945 "na chorobu ledvin a srdeční infarkt" zemřel. V Dachau se ještě setkal i se svým bruntálským kolegou a přítelem P. Waltrem Hornym, kterého gestapo zatklo již v roce 1941.

Karl Schrammel se narodil 22. září 1907 ve Frýdku, a zprvu zde také navštěvoval německé gymnázium. Maturitu složil v Moravské Ostravě. Původně se chtěl stát lékařem, později se však rozhodl pro povolání kněze. Teologii studoval od podzimu 1927 v Olomouci. 13. března 1932 přijal kněžské svěcení a 1. září 1932 se stal studentským perfektem v Arcibiskupském chlapeckém semináři v Bruntále. Schrammel byl výjimečně hudebně nadán, což bylo dědictvím rodiny, neboť podle jeho dědečka vzniklo označení "Schrammelova hudba". Jako perfekt byl Schrammel vážen a oblíben, jak dosvědčují mnozí z jeho žáků. Po šest studijních let pečoval v Bruntále o mladší třídy. Převzal také vedení sboru a orchestru seminaristů a své svěřence podporoval především ve hře na klavír a varhany. Jeho kolega ze semináře, spirituál Ernst Kretschmer, píše: "Už od gymnaziálních let býval účastníkem, později referentem a duchovním rádcem, vždy však Kantorem pro vedení zpěvu na týden pracující katolické mládeže severní Moravy a Slezska v Ostružné a v Andělské Hoře. Byl činný jako katecheta na německé řádové dívčí škole v Bruntále.

Roku 1938 byl Schrammel ustanoven vícesuperiorem olomouckého kněžského semináře. Obsazení Sudet na počátku října 1938 národními socialisty však zabránilo tomu, aby Schrammel mohl přesídlit do Olomouce. Namísto toho se nyní stal vicerektorem filosoficko-teologického učiliště ve Vidnavě v sudetském Slezsku. Jeho žák Josef Schmidt napsal: "Jako blesk z čistého nebe nás proto zasáhla 7. července 1941 zpráva, že ředitel Schrammel byl zatčen gestapem. Protože stál jako duchovní pro mládež pevně a věrně za svou vírou a prací, byl označen jako ´sabotér´, aby bylo možné najít proti němu zbraň. Nejprve byl umístěn ve vězení v Opavě a po krátké době do koncentračního tábora v Dachau. Také v koncentračním táboře Dachau zůstal Schrammel nezlomen. Tento vězeň s číslem 28 677, kterým se nyní stal, dirigoval sbor táborové kaple v kněžském bloku. Sebral síly, aby "hudebními skladbami velmi pomohl učinit utrpení a bezútěšnost táborového života o něco snesitelnější."

Schrammelovi se podařilo propašovat z lágru dopisy o zdejší skutečné situaci. Rozsudek smrti, který padl po objevení Schrammelových tajných listů v Berlíně, nechtěli v Dachau vykonat, neboť se obávali svědectví tolika kněží. Proto byl Schrammel přemístěn ke "zvláštní péči" do Buchenwaldu. Farář Leopold Arthofer píše ve své knize jako kněz v koncentračním táboře: S bolestí vzpomínám na svého nezapomenutelného přítele Karla. Když jsem jednoho večera dorazil unaven z fabriky ke svému baráku, již mne očekával. V jeho bledém obličeji jsem zároveň postřehl jen stěží ovládané vzrušení. ´Dobře, že jsi tady – už na tebe dlouho čekám. Musím se někomu vypovídat.´ ´Pojď Karle,´ odpověděl jsem a chodili jsme po blokové uličce nějakou dobu tam a zpátky. ´Víš,´ vyprávěl, ´měl jsem příšernou smůlu. Napsal jsem jednomu příteli jasný tajný dopis a popsal v něm pravdivě všechny zločiny SS v našem táboře – všechno, co jsem věděl. Už mě to dlouho trápilo na duši, že veřejnost neví nic o tom, jak se tady s lidmi zachází. Tento dopis byl SS nešťastnou náhodou objeven a zabaven. Nevím, co se se mnou stane, jsem připraven na nejhorší.´ Přesto přese všechno se Karl neukázal být slabým. Jen mne ze srdce prosil, abych na něj myslel ve svých modlitbách, až bude táborovým gestapem převzat k vykonání rozsudku. Rozloučili jsme se vřelým stiskem ruky. Co zde mám ještě více říci? Jen závěr tohoto dramatu? Karl Schrammel byl bez soudního procesu krvavým rozkazem z Berlína odsouzen k smrti proto, že chtěl veřejnost seznámit s pravdou. Neodvážili se ale provést jeho zavraždění v Dachau, neboť se patrně obávali svědectví ostatních duchovních. Převezli ho do Buchenwaldu a tam byl třetí den po svém příchodu oběšen. Při procesu proti obžalovaným vrahům z SS, který vedli Američané v Dachau, vypověděl český kněz Strerak dne 10. 11. 1945 jako svědek o popravě Karla Schrammela, který padl jako mučedník pravdy."