Jistě pamatujete, jak se v oněch nejrůznějších anketách a pseudoanketách stal málem "největším Čechem" Jára Cimrman. Nebyli jsme na takové ankety zvyklí a jejich úroveň odpovídala místy také velice nízkému historickému vědomí účastníků anket. Nakonec to všechno nedopadlo tak nejhůře.

Měřítkem jistého tuzemského i světového uznání by mohlo být také to, jakého uznání se tomu či onomu dostává doma i od mezinárodní veřejnosti. Takže v přeneseném slova smyslu bychom mohli v rámci podobných anket vzpomenout osobnosti jaksi neživé.

Pražské jezulátko

V roce 1611 si postavili na Malé Straně v Praze němečtí luteráni modlitebnu. Byla dokončena o dva roky později a nazvána chrámem Nejsvětější Trojice. Dnes tuto budovu známe jako kostel Panny Marie Vítězné. Původní vchod do modlitebny se nacházel v místech, kde je dnes oltář Pražského Jezulátka. Svého času, v době pobělohorské, daroval původní modlitebnu císař Ferdinand II. řádu Bosých karmelitánů. Členové tohoto řádu měli velice tvrdou řeholi. Žili pouze z almužen. V roce 1628 jim věnovala Polyxena z Lobkowicz malou sošku Jezulátka s tím, že pokud budou mniši uctívat jeho památku, nebudou trpět nouzí. Od té doby mniši věnovali Jezulátku denně dvouhodinové modlitby. A tak se stalo, že v současných materiálech o Pražském Jezulátku se doslova píše:

Brzy se o této nouzi dozvěděl sám císař, nařídil klášteru vyplácet peníze a zasílat jídlo. Motlitby a prosby k Jezulátku přinesly klášteru také bohatou úrodu, především v klášterních vinicích. V roce 1630 byli Karmelitáni přeloženi do Německa, a o Jezulátko, které bylo v klášteře stále vystaveno, se nikdo nestaral. Při pozdějším drancování kláštera mu byly ulámány ručičky a Jezulátko bylo zahozeno do smetí za oltář. Vosková soška tam ležela několik let, a poté byla v překvapivě dobrém stavu vyzvednuta opět karmelitány, kteří se do kostela navrátili. Během sedmi let, co bylo Jezulátko pohozené mezi smetím, stíhalo klášter jedno neštěstí za druhým. Ať už se jednalo o nemoci či bídu. Po jeho vyzvednutí se k němu začali karmelitáni opět modlit a uctívat je v naději, že je opět spasí a také otec Cyril nechal Ježíškovi zhotovit obě ručičky. Roku 1655 byla soška slavnostně korunována pražským biskupem. S

Soška Jezulátka je z vosku naneseném na dřevěnou konstrukci a představuje malého Ježíše Krista. Byla vyrobena v šestnáctém století jedním mnichem ve Španělsku. Je vsazena do stříbrného pouzdra a podle barev různých liturgických období je oblékáno do červených, fialových, zelených či bílých šatiček. Mívá také královské šaty s hermelínovým pláštíkem. Součástí kostela byl později i klášter, který zrušil Josef II. v rámci svých reforem, leč kult sošky přetrval. Již po staletí míří do Prahy za Pražským Jezulátkem každoročně tisíce poutníků. Jejich modlitby obsahují prosby za uzdravení či o pomoc při narození dětí a podobně. Mnozí poutníci přicházejí znovu a znovu, aby opět modlitbou sdělili, že jejich prosby byly vyslyšeny. Dá se tedy říci, že Kristova postavička v Praze je již po staletí symbolem víry a naděje.

Kult tento se neomezuje pouze na Prahu. Když členové občanského sdružení Zálužné na Vítkovsku začali s opravou památné kaple v Zálužném, s překvapením zjistili, že i ona byla věnována k uctění Pražského Jezulátka a vybavena kopií sošky. Takových příkladů bychom našli v naší zemi zřejmě více.

Pražské Jezulátko bylo a je tradičně obdarováváno. Krásné šatičky mu věnoval například císař Ferdinand III.; dnes má malý Ježíšek přes sto krásných oblečků. Jezulátko bylo v průběhu staletí obdarováno vzácnými dary. Bohužel se ztratila kopie Řádu Zlatého rouna, ale významná je i skřínka ze zlaceného stříbra a různé korunky. První byla darem hraběte Martinic, ta se ovšem také ztratila. V roce 2009 věnoval Jezulátku v pořadí již třetí korunku papež Benedikt XVI., při jeho pražské návštěvě.

O vlastním původu sošky se vypráví tato pověst: Když bylo Španělsko pod nadvládou muslimských Maurů, strhl se v Seville boj o klášter. Byl Maury dobyt a zničen. Za nějaký čas se mniši, kteří přežili, vrátili a pustili se do obnovy kláštera. Jednoho slunného dne, pod modrou oblohou, se před jedním z nich zjevilo malé Jezulátko a vyzvalo ho k modlitbě. Po společné modlitbě mu řeklo: "Já jsem Ježíš" a zmizelo. Mnich se snažil co nejlépe si zapamatovat jeho rysy, uchovat je v sobě i pro ostatní. Léta plynula, přišli noví mniši a klášter se vracel do své původní podoby. Celý ten čas se mnich snažil vytvarovat podobu Jezulátka, hnětl svými prsty měkký vosk, znovu a znovu, ale bezúspěšně. Až jednoho dne mnich se opět snažil vytvarovat podobu Jezulátka a najednou se před ním zjevila jasná záře a on opět spatřil malé Jezulátko. "Jsem tu, abys mohl dokončit mou podobu," pravilo. Tentokrát jakoby sám Ježíš vedl mnichovy prsty, dílo se konečně zdařilo…. Následujícího jitra našli mniši svého bratra ležícího bez hnutí v klášterní zahradě, na tváři měl blažený úsměv a vedle něj spočívala vosková soška, nádherná podoba malého Jezulátka.

A jak se k této sošce dostala dárkyně? Byla původně Polyxena z Pernštejna, dcera Vratislava z Pernštejna a španělské šlechtičny Marie Maxmiliány Manrique de Lara y Mendoza. Nejprve se v roce 1587 provdala za Viléma z Rožmberka. Po jeho smrti se provdala za nejvyššího kancléře Lobkowicze. Bylo to 23. listopadu 1603, kdy se konala svatba Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz (* 15. 8. 1568, + 16. 6. 1628) a Polyxeny z Pernštejna (* 1566, + 24. 5. 1642). Polyxena byla již v té době známa nejen svou upřímnou vírou, ale také rozsáhlou charitativní činností. A právě v den své druhé svatby dostala onu sošku od své matky. Později si Polyxena, ve věku, když již nedoufala, že by se mohla stát matkou, vyprosila u Jezulátka narození dítěte. Proto se rozhodla, že Jezulátko by mělo patřit všem.

Dá se tedy říci, že Pražské Jezulátko je po staletí nejčastěji uznávanou postavou, dávno již patřící do českých dějin. K jeho oltáři přicházejí i dnes tisíce lidí z mnoha zemí světa. Takového uctívání v minulosti i v současnosti se nedostalo a pravděpodobně ani nedostane žádné české osobnosti. A Pražské Jezulátko jí je, byť jde pouze o sošku. Celý svět ji přece zná s přívlastkem pražské.

Nezbývá než dodat, že Polyxena z Lobkowicz byla prababičkou Františka Schwarzenberga (1913-1992). Tedy strýce nedávného prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga. Což také není zanedbatelná informace, již pouze proto, že je velice málo známa. Karlův strýc František byl svého času doporučen Eduardem Benešem k práci na ministerstvu zahraničí, aktivně se zúčastnil květnového povstání, byl členem České národní rady. Později byl velvyslancem Československa ve Vatikánu a po roce 1948 emigroval. Tak jako všichni Schwarzenbergové.

Snad ještě drobnost. Jak z výše uvedeného vyplývá, má dnešní náš ministr zahraničí k diplomatickému postu ve Vatikánu logicky jistý i citový vztah. Proto tak dlouho odolával současnému návrhu na obsazení tohoto postu, který pochází z dílny končícího prezidenta. Nakonec ustoupil. I o tom je diplomacie.