Jak obyvatelé Gruzie s oblibou podotýkají, leží jejich země na hranici mezi Evropou a Asií. Tento mnohonárodní stát v kavkazském regionu se vyznačuje velice různorodou politickou a kulturní historií a geografií, avšak každodenní život v Gruzii je, zejména v období po rozpadu Sovětského svazu, ovlivněn politickým a etnickým napětím. Nejedná se pouze o pokračující geopolitické spory s Ruskem, ale také o separatistické tendence Abcházie a Jižní Osetie.

Tento článek předkládá krátký souhrn nedávných a současných událostí z dějin Gruzie s důrazem na vývoj po rozpadu Sovětského svazu. Na pozadí těchto událostí se zaměříme i na problematiku gruzínské identity. Jinými slovy, budeme si klást otázku, jaké historické a kulturní elementy utvářely národní sebeuvědomění Gruzínů a především jakou roli v tomto ohledu hraje touha Gruzie distancovat se od Sovětského svazu, resp. od Ruska.

Přibližně po 190 letech ruské a sovětské nadvlády, přerušené jen krátce mezi roky 1918 a 1921, se Gruzie v roce 1991 stala nezávislým státem. Na rozdíl od jiných etnických skupin ruského a sovětského impéria má proces „budování národa“ (nation-building) v Gruzii dlouhou tradici spadající svými kořeny do doby předcházející procesu sovětizace. Mezi faktory důležité pro proces „budování národa“ patří například početná šlechta a tím i samostatná a aktivní elita, křesťanství, které se stalo státním náboženstvím již na začátku 4 stol., a gruzínský jazyk, jehož vznik se datuje do 5. století. Gruzie si zachovala tradici státnosti, byť jen krátkodobou a fragmentární, a spolu s ní i tradici „budování národa“. Mezi 11. a 13. stol. dokázalo několik knížectví v oblasti Severního Kavkazu založit Gruzínské království, ale již od 13 stol. byl proces budování národa opakovaně přerušován. Nejlépe to v 19. století dokládá ruská anexe Gruzie v roce 1801 a její začlenění do SSSR v roce 1921.

Pokud bychom se chtěli pokusit krátce a stručně identifikovat historické a kulturní elementy, v nichž se projevovalo a dosud projevuje národní sebeuvědomění Gruzínů nebo které přímo vytvářejí ideu národa jako takového, přijdou nám na mysl tři úhelné kameny: vlast, jazyk a víra. Tyto tři základní koncepty definoval Ilia Čavčavadze, jeden z vůdčích představitelů gruzínského národního hnutí ve druhé polovině 19. století. Toto byla a stále jsou ústřední témata národního hnutí, z nichž v Gruzii čerpali inspiraci pro rozvoj národní identity a ducha nezávislosti. Zde bychom měli podotknout, že historie „budování národa“ či dokonce původ národa se pro mnoho národů ruské/sovětské říše datuje teprve sovětským, nikoli předsovětským obdobím. Gruzie se to týká pouze zčásti. Je však třeba vzít v potaz, že Gruzie měla dobře vyvinutý pocit národního sebeuvědomění a hrdosti již od konce 70. let 20. století až do pozdní sovětské doby a byla etnicky daleko konsolidovanější než např. v roce 1921.

Spolu s pobaltskými státy byla Gruzie jedním z nejzanícenějších bojovníků za nezávislost a byla také jednou z mála republik, v nichž se elity národního hnutí zformovaly již na konci 70. a na začátku 80. let.

Ačkoli existovala naprostá a přímá politická závislost mezi Gruzínskou sovětskou [socialistickou] republikou a Sovětským svazem, určité signály naznačují, že Gruzie, ležící na periferii říše, byla schopna uchovat si tradičnější sociální řád, nezávislou kulturu a národní identitu. Zejména takové kulturní elementy, jako je jazyk nebo literatura, si zachovaly svůj národní charakter.

Pokud budeme vycházet z teorií nacionalismu a chápat tzv. budování národa jako soubor „integrace“, „demarkace“ a „imaginace“, bude nám jasné, jak klíčová byla pro sebereflexi Gruzie její snaha distancovat se od Sovětského svazu. Ve skutečnosti je směřování zahraniční politiky Gruzie v postsovětském období poznamenáno právě tímto přáním a úsilím. Avšak dříve než se budeme věnovat zahraniční politice Gruzínské republiky, musíme se nejprve krátce zmínit o domácím politickém vývoji po roce 1990.

Stručný přehled domácího politického vývoje

Prvním gruzínským prezidentem po pádu Sovětského svazu byl Zviad Gamsachurdia, jeden z předních představitelů gruzínské opozice v sovětském období. Od konce 70. let byl nepřetržitě jedním z lídrů protestních hnutí proti sovětskému režimu. V prvních letech nezávislosti byla Gruzie postižena stejnými okolnosti jako ostatní bývalé sovětské republiky. Její snaha o samostatnou státní suverenitu bylo potrestána ekonomickým bojkotem ze strany Ruska. Rok 1991 za Gamsachurdiova prezidentství byl poznamenán domácími represemi, ekonomickým chaosem a etnickými konflikty s menšinami (Abcházci, Osetinci). Jak již bylo zmíněno, tato situace byla dále komplikována snahou několika etnických skupin v Gruzii o samostatnost, která přispěla především k destabilizaci prezidenta a celé vlády. Co se Gamsachurdii týče, nelze mluvit o žádných pozitivních krocích: urážel opozici a své oponenty nechal zatýkat. V těchto letech byla Gruzie v mezinárodní izolaci jak ze strany Ruska, tak Západu.

Již na přelomu let 1991 a 1992 se rozpoutal mocenský boj mezi stávajícím prezidentem a nově zformovanou opozicí. V lednu 1992 prezident a jeho nejbližší přívrženci opustili zemi. Gamsachurdia, který byl velice populární v době, kdy přebíral moc, byl obviněn z toho, že nedokázal zajistit změnu systému, ale pouze „výměnu stráží“.

Přechodná vláda se tehdy obrátila na Eduarda Ševardnadzeho s žádostí, aby se vrátil do Gruzie. Ševardnadze byl prvním tajemníkem Gruzínské sovětské [socialistické] republiky v letech 1972–1985 a od roku 1990 zastával pozici ministra zahraničí.

Ihned po svém návratu do Tbilisi v březnu 1992 tento politik, respektovaný jak v Moskvě, tak na Západě, mimo jiné založil z vlastních úspor fond pro gruzínskou obnovu a demokracii, čímž posílil svou osobní popularitu. Ševardnadze byl jmenován předsedou Národní rady, která fungovala jako přechodný parlament. Sesazený prezident Gamsachurdia utekl přes Ázerbájdžán do Arménie.

Gruzínské obyvatelstvo v té době vnímalo Ševardnadzeho jako velkou naději a jako stabilizační faktor v zemi, v níž v roce 1992 vládla nejistota a chaos, v níž se téměř zastavila průmyslová výroba, v níž se Abcházci v odštěpenecké válce odtrhli od Tbilisi a v západní Gruzii se znovu mobilizovali příznivci prezidenta Gamsachurdii. Pravidelná gruzínská armáda se teprve formovala, a proto ještě nemohla zasáhnout a nastolit pořádek. Scházeli jí důstojníci, výzbroj i těžké zbraně.

V tuto dobu již probíhaly ozbrojené konflikty v Abcházii, jež usilovala o nezávislost. Na podzim roku 1993 po několika měsících konfliktu utrpěly jednotky gruzínské vlády řadu vojenských ztrát. Podle názoru Gruzie by tato nápadně rychlá vojenská vítězství abcházských jednotek nebyla možná bez ruských zbraní a důstojníků, stejně jako bez nezávislých čečenských bojovníků. Gruzie byla přesvědčena, že právě kvůli jejich pomoci ztratila Abcházii a byla nucena přijmout ponižující příměří. Poslední gruzínské jednotky opustily Abcházii 30. září 1993, následovány tisíci vysídlených Gruzínů, kteří odešli do Svanetije (severozápadní region Gruzie). Prezident Ševardnadze vyhlásil výjimečný stav, neboť etnicko-politický konflikt hrozil eskalovat také v jiných částech Gruzie.

Na podzim roku 2003 gruzínská vláda rychle učinila další klíčový krok: Gruzie vstoupila do SNS a umožnila Moskvě umístit dlouhodobě v Gruzii své jednotky. Díky tomu se „válečná štěstěna“ náhle obrátila. Rusko umístilo své jednotky do nejdůležitějších strategických oblastí Gruzie a vybavilo gruzínské vládní jednotky zbraněmi a municí.

Co se týče domácí politiky před rokem 2003, je možné uvést následující postřehy: vláda skutečně zavedla základní demokratická pravidla, ale nenahradila tradiční dominantní klanové struktury a nevymýtila korupci. A tak byl každodenní život ovládán korupcí a narůstající kriminalitou v rámci právních institucí. To bylo provázeno masivní ztrátou důvěry populace i mezinárodního společenství k politickým institucím a zejména k samotnému Ševardnadzemu. V desetiletí 1993–2003 je možné pozorovat pokračující zhoršování ekonomické a politické situace. Jednou z hlavních výtek opozice bylo, že prezidentova rodina využívá vládnoucí struktury pro vlastní finanční zisky a velmi bohatne.

Ševardnadze rovněž nebyl schopen po několika letech od občanské války sjednotit Gruzii. Autonomní republiky Abcházie a Adžárie stejně jako autonomní oblast Jižní Osetie si vybudovaly de facto režimy pod vlastní správou.

Před parlamentními volbami v listopadu 2003 se již změna mocenských struktur zdála být nevyhnutelná. Vytvořila se silná opoziční koalice, která již zvítězila v místních volbách v roce 2002. Byla známa jako Sjednocené národní hnutí pod vedením bývalého ministra spravedlnosti Michaila Saakašviliho a tzv. Demokratů Burdžanadzeové pod vedením předsedkyně parlamentu Niny Burdžanadzeové a jejího předchůdce v úřadu Zuraba Žvanii. V opozici proti nim stála proprezidentská koalice Za novou Gruzii.

Dne 2. listopadu 2003 se konaly volby do gruzínského parlamentu, které však národní i mezinárodní pozorovatelé označili za široce zmanipulované. Saakašvili se prohlásil za vítěze na základě výsledků voleb zveřejněných nezávislými instituty a vyzval Gruzíny, aby demonstrovali proti Ševardnadzemu a účastnili se veřejných nepokojů proti vládě. Vzápětí začaly v ulicích Tbilisi masové demonstrace proti vládě, které brzy zachvátily všechna větší gruzínská města. Saakašvili mobilizoval opozici. Koncem listopadu 2003 stoupenci opozice zaútočili s růžemi v ruce na parlament (odtud název „růžová revoluce“), získali přístup do jednacího sálu a přerušili prezidentovu zahajovací řeč. Ševardnadze se svou ochrankou z budovy uprchl. Krátce nato vyhlásil výjimečný stav a začal ze své nedaleké rezidence mobilizovat armádní jednotky a policii proti demonstrantům. Elitní jednotky se však odmítly podřídit jeho rozkazům.

Večer dne 23. listopadu se Ševardnadze sešel s představiteli opozice Saakašvilim a Žvaniou k vyjednávání. Jednání bylo koordinováno ruským ministrem zahraničí Igorem Ivanovem. Po tomto jednání prezident oznámil svou rezignaci. Tato zpráva vyvolala v ulicích Tbilisi nadšení.

Následující (prezidentské) volby proběhly v lednu 2004 a opoziční lídr Michail Saakašvili v nich dosáhl drtivého vítězství. O pár týdnů později byl také zvolen nový parlament.

Od roku 2004 gruzínská vláda opravdu uskutečnila několik reforem a zasáhla proti korupci. Řada občanskoprávních organizací a parlamentní opozice však vyjádřily svou obavu z autoritativních tendencí Saakašviliho politiky. Utváření demokracie pod vedením prozápadního Michaila Saakašviliho je skutečně i po třech letech stále výzvou. Zahraniční politika Gruzie je charakterizována touhou zajistit nezvratnost její nezávislosti na Rusku a zajistit cestu ke členství v EU a NATO. Domácí politická situace v Gruzii však zůstává poměrně složitá.

Stručně shrňme základní dilemata a problémy současné situace: na jedné straně vzbuzuje boj vlády proti korupci naděje na demokracii. Na druhé straně politický tlak na média, justiční systém a Saakašviliho styl vládnutí jsou do značné míry poznamenány jeho sklonem k populismu a jeho nedostatečnou vůlí ke kompromisu. Stala se Gruzie skutečně demokratickým státem, nebo se pouze dostali k moci noví lidé, kteří pouze využívají demokratickou rétoriku, ale nenabízejí dlouhodobá praktická řešení zahraniční politiky a ekonomických potíží? Mocenská změna před třemi lety byla úspěšná. Odehrála se však ve skutečnosti také „změna režimu“? To všechno jsou otázky, na něž dnes není možné jednoduše odpovědět.

Stručný přehled vývoje zahraniční politiky

Na počátku 90. let si vláda v Tbilisi začala uvědomovat geopolitický rozměr situace v Gruzii, kterou je možné označit za osudnou: dlouhá hranice se Severním Kavkazem, který patří Rusku a zahrnuje Čečensko, černomořské pobřeží s vojenskými přístavy, hranice s Tureckem, na jihu Arménie, jejíž území spojuje Gruzii s Blízkým východem a také na ropu bohatý Ázerbájdžán se svým spojením do Střední Asie. Pokusy gruzínské vlády mezi rokem 1991 a dneškem o vytvoření nezávislé a vyvážené zahraniční politiky selhaly.

Můžeme načrtnout klíčovou problematiku a strategickou konstelaci, v níž se Gruzie ocitla: ačkoli vztahy mezi Gruzií a Ruskem jsou napjaté od doby rozpadu Sovětského svazu, obě země až do podzimu roku 2006 zachovávaly úzká ekonomická pouta. Zhoršení těchto vztahů na politické úrovni lze pozorovat již léta. Proto jejich vyhrocení na podzim roku 2006 nebylo pro mnoho pozorovatelů překvapením. Daleko více zarážející byl rozsah těchto problémů. Vyhrocení situace mělo mnoho důvodů, ale abychom nezacházeli do přílišných detailů, soustřeďme se pouze na několika z nich: Gruzínská vláda obvinila Rusko ze zasahování do svých vnitřních záležitostí, což byl např. případ separatistických republik Abcházie a Jižní Osetie. Gruzie obvinila svého severního souseda z toho, že usiluje o anexi Severoosetské republiky, které se fakticky separovala od Gruzie. V 90. letech již byly ruské politické zájmy na Kavkaze zcela zřejmé. Již dávno není tajemstvím, že abcházská vláda se snaží o připojení k Ruské federaci a že abcházští politikové proudí do Moskvy. Desítky tisíc obyvatel Abcházie získaly ruské pasy bez byrokratických obtíží. Podle gruzínské vlády nemůže Gruzie tolerovat zahraniční intervenci. Avšak konflikt na území sousedního státu by se mohl stát otázkou vnitřní bezpečnosti Ruska. Bylo by zajímavé pozorovat, jak byl tento konflikt zobrazován v Gruzii. Daly by se například analyzovat politické projevy s cílem zjistit, jak byly zobrazovány tyto politické konflikty s Ruskem ve vztahu k vměšování se do vnitřních záležitostí.

Dalším úhelným kamenem jsou čtyři bývalé sovětské vojenské základny na území Gruzie, které stále zůstávají v držení Ruska. Dvě z nich měly být v souladu s mezinárodními smlouvami uzavřeny již v roce 2001, avšak doposud se tak nestalo. V roce 2005 byla podepsána dohoda týkající se ruských vojenských základen, která počítá s jejich úplnou likvidací do roku 2008. Avšak s ohledem na současný vývoj vztahů mezi Gruzií a Ruskem je možné očekávat, že konflikt ohledně likvidace ruských základen bude pokračovat. Ruská zahraniční politika na Jižním Kavkaze je silně ovlivněna ztrátou území a pádem Sovětského svazu. Gruzie na to reaguje svou nejsilnější zbraní, a tou je její orientace na Západ, tj. na NATO, Evropskou unii a USA. V souvislosti s tím Rusko požaduje od Gruzie uzavření smlouvy, v níž by se zavázala, že neumožní třetímu státu vybudovat na svém území vojenskou základnu.

Diplomatické návštěvy mezi oběma státy, které měly vést k nastolení harmoničtějšího a smířlivějšího tónu, vedly v mnoha případech k dalším turbulencím. Rusko-gruzínské vztahy v posledních patnácti letech např. velmi dobře dokládá následující symbolický akt: v roce 2005 umístili gruzínští protestující a demonstranti před ruskou ambasádu v Tbilisi transparent se slovy „Upřímnou soustrast nad smrtí ruské zahraniční politiky.“

Ačkoli je Gruzie od roku 1993 součástí Svazu nezávislých států, neustále se snaží najít nové geopolitické partnery. Obzvláště zajímavé jsou v tomto ohledu kroky, které podnikala gruzínská vláda mezi léty 1991 a 1993. V tuto dobu např. iniciovala založení takových aliancí, jako byl „Kavkazský dům“ (Caucasian House), který se později přetransformoval v „Zakavkazský dům (Trans-Caucasian House), než byl přejmenován na „Společný kavkazský dialog“ (Joint Caucasian Dialog). Tyto aktivity selhaly zejména proto, že tři jihokavkazské republiky nesdílely společné zájmy a proto nebyly příliš ochotné vytvářet společnou politiku. Tyto pokusy jsou však zajímavé zejména v kontextu hledání regionálních spojenců k vytvoření nezávislé politiky ve vztahu k Moskvě. V roce 1996 byla vytvořena nová iniciativa nazvaná „Mírový Kavkaz“ (Peaceful Caucasus).

Gruzínská orientace na Západ původně sestávala ze dvou základních komponentů: zaprvé se jedná o projekt propagovaný prezidentem a zaměřený na veřejnost. Tento projekt je daleko méně zaměřen na politické a koncepční záležitosti, spíše má podpořit význam vztahů se Západní Evropou na domácí úrovni, zatímco v úrovni zahraniční politiky je zaměřen na získání politické podpory pro strategii distancování se od postimperiálního Ruska.

Symbolická návštěva amerického prezidenta v roce 2005 znamenala zejména triumf pro Saakašviliho image. Není nutné zacházet do detailů o tom, jak se země na tuto návštěvu připravovala. Důležité je říci, že tento den byl vyhlášen státním svátkem, což znamená, že nikdo v Gruzii v ten den nepracoval. V symbolických termínech je možné Bushovu návštěvu označit za milník, manifestaci obratu v gruzínské zahraničněpolitické orientaci. USA daly jasně najevo, že hodlají zachovat svou přítomnost na Jižním Kavkaze a chápou tento region jako jednu ze svých zájmových sfér. Tato návštěva také vyslala zcela jasný signál do Moskvy: Toto již není vaše území. Kromě této výzvy nepřinesla návštěva Gruzii žádné konkrétní výsledky a také měla minimální vliv na gruzínskou snahu vstoupit do NATO.

V červnu roku 2004 se tři jihokavkazské republiky po dlouhém vyjednávání staly součástí Sousedské politiky EU (European Neighborhoods Policy, ENP ). Dostaly se tedy mezi země, které nemají reálnou naději na vstup do EU v dlouhodobé perspektivě, ale dostávají určitou ekonomickou a politickou podporu. Proto je možné doufat, že závazky EU na Jižním Kavkaze budou silným a závazným faktorem, který umožní tomuto regionu přiblížit se politickým, právním a ekonomickým standardům EU.

Převzato ze serveru RuskoDnes.cz se svolením redakce.