S Evropskou unií je třeba zúčtovat. Podmínky jejího členství se pro Českou republiku stávají nedůstojné. Představy, že rostoucí prosperita českého hospodářstvi je výsledkem členství v unii, jsou falešné iluze. Evropská unie je zadlužená příspěvková organizace arogantně si přisvojující rozsáhlé pravomoci systémem, který zdůrazňuje mocenské postavení velkých států a oslabuje ty menší. Tak jako i jiné státy, Česká republika na existenci a funkci unie svým členstvím ekonomicky, politicky a státoprávně doplácí.

Povrchnost a politické pletichy, s jakými většina českých politiků a hlavní media informují českou veřejnost o důsledcích nebo souvislostech rozhodnutí Evropské unie, jsou neomluvitelné a nezodpovědné. Příkladem ohrožování politicko-ekonomické svrchovanosti České republiky jsou rozhodnutí a zprávy o jednotném základu pro zdaňování firemních příjmů (viz závažný článek poslance Strejčka CCCTB? Vetovat! ve vydání NP z 28. července 2007), schválení miliardových dotací z Evropské unie pro roky 2007 až 2013, nebo reforma státních financí.

Jaképak dotace

Všechna triumfální prohlášení z Bruselu je třeba podrobně prověřovat. Zatímco statistiky přiznávají, že deficit byrokracie Evropské unie v platební bilanci roku 2006 vzrostl na 85 miliard eur (ref.1), Evropská komise schvaluje rozsáhlé dotace z fondu regionálního rozvoje pro obdobi „sedmiletky“ 2007-2013 (ref. 2), aniž by se snažila členským státům vysvětlit jakým způsobem a kdy zabezpečí pro tento program dostatečné finanční prostředky. Také nemá důvodu proč. Členské státy si tyto dotace už dávno zaplatily.

Direktivní stanovení procentuálních sazeb pro platby, které jsou členské státy povinny každoročně odvádět do pokladny Evropské unie, je z hlediska sedmiletého trvání platnosti rozpočtu a pravděpodobnosti velkých vývojových změn rozhodnutím hospodářské soutěži naprosto nepřízpůsobivým.

Dlouhodobé centrální plánovaní, hospodářsky zdiskreditované socialismem, proto není a nebude schopno zaručit Evropské unii a členským státům příjmy, které by jim dovolovaly plnit vzájemné finanční závazky, včetně plánovaných dotací. Aby se vyrovnala s vlastní zadlužeností, Evropská unie penalizuje členské státy s vysoce produktivním hospodářstvím úpravou a vyžadováním povinných plateb zvýšených v poměru k hospodářským výsledkům těchto států, čímž vytváří podmínky pro deficit i v jejich platební bilanci. To je i příklad Francie a Německa, dvou z největších přispěvatelů do unijní pokladny.

V jiném případě je možné uvést situaci z roku 2005, kdy Česká republika odvedla v povinných platbách do pokladny Evropské unie celkem 990 milionů eur (ref. 3). Podle údajů Evropské komise ze září 2006 obdržela Česká republika v dotacích, včetně doplatků z předešlého roku členství, celkem 1075 milionů eur (ref. 3), což bylo více než původně schválených 827 milionů eur. Je ale nutné vysvětlit tuto nesrovnalost tím, že Evropská unie si vyhrazuje právo, podle pravidla n+2, vyplácet schválené dotace až s dvouletým zpožděním. Systém, kde členský stát zaplatí unii roční příspěvek a potom chodí do Bruselu koledovat, aby dostal něco zpět, když už ne s úrokem, je sice unikátní, ale neefektivní.

Jednotně proti soutěži a ve prospěch Unie

Jak z návrhu jednotného základu pro zdaňování firemních příjmů v Evropské unii vyplývá (ref. 4), kalkulanti Evropské unie došli již v dubnu roku 2006 ke geniálnímu řešení. Zjistili, že ke krytí vlastních provozních nákladů a plnění finančních závazků k členským státům bude nutno vytvořit zvláštní systém daňových odvodů ze základu daně z firemních příjmů v členských státech. Z těchto odvodů by Evropská unie pro sebe získávala specifický podíl, určený podle klíče navrženého Evropskou komisí.

Aplikace tohoto systému by Evropské unii dovolovala podrývat a postupně likvidovat nejen existující kompetence a ekonomickou suverenitu členských států, ale i výjimečnost hospodářského postavení jejich firem na světovém trhu. Tento recept pro hospodářské zaostávání a poddanství v diktatuře „ideologické soudržnosti“ je třeba resolutně odmítnout.

Tajemství finanční reformy

Podobně jako ostatní, vláda republiky musí ve svém rozpočtu pravidelně zvažovat všechny své příjmy a vydání. Hlavními zdroji jejích příjmů jsou občanské a podnikové daně nebo poplatky doplněné dotacemi z fondů Evropské unie. Naproti tomu vydání českého státu představují hlavně finanční prostředky k zajištění všech domovských povinností a služeb a platebních povinností vyplývajících z členství v Evropské unii.

Vysoká produktivita hospodářské činnosti státu se zvyšujícími příjmy a spotřebou obyvatelstva představují ideální zdroje kapitálu do pokladny Evropské unie. Čím vyšší je prosperita členského státu, tím rozsáhlejší se stává objem jeho finančních závazků vůči unii. To je případ České republiky. Úhradu jejích rostoucích finančních závazků vůči Evropské unii zajišťují především daňové povinnosti českých poplatníků. Jinými slovy, je to také zdanění příjmů členského státu Evropskou unií.

V situaci, že finanční povinnosti členského státu vůči Evropské unii způsobují radikální růst jeho výdajů a rostoucí schodek v jeho platební bilanci, vláda má dvě možnosti, buď reformovat svůj rozpočet, mimo jiné i zvýšením všeobecné daňové povinnosti, anebo kvitovat Evropskou unii. Jak je vidět, hospodářský úspěch členského státu se v Evropské unii trestá. To je tajemství, o kterém se nemluví.

Berlínská komedie

Jen nevinně naivní mohli očekávat, že výsledkem červnových jednání potentátů Evropské unie by se uskutečnila demokratická reforma unijní organizace a vypracování praktického programu politicko-hospodářské spolupráce evropských států. Nic takového se nestalo. Potentáti se dohodli přejmenovat dříve navrženou unijní ústavu na unijní „smlouvu“, která proti původnímu návrhu zmanipuluje i hlasovací procedury na všech úrovních administrativy omezováním práva veta, oslabováním posice menších států či omezováním hospodářské soutěže uvnitř unie.

Celé berlínské jednání bylo komickým představením. Původní myšlenka hospodářského společenství, spojujícího evropské státy volným trhem, volným pohybem kapitálu, pracovních sil a informací, je nyní proponenty socialistické kolektivizace a ovládnutí Evropy postupně transformována s pomocí „smlouvy“ do formy státu centralizované diktatury. Návrh nové smlouvy je vlastně podvodné povahy a jako takový je nepřijatelný. Vůbec není jasné, čí zájmy čeští delegáti v Berlíně zastupovali. „Bývali Čechové statní jonáci, bývali rekové,…“. Bývali.

Co dělat?

Především je nutné, aby vůdčí političtí představitelé Česke republiky byli jednotni a trvali nekompromisně, třeba i ultimativně, na okamžité a zásadní reformě organizace a programů Evropské unie, s plným vědomím toho, že k zajištění dynamického a demokratického, hospodářského a kulturně-společenského rozvoje České republiky existuje i cesta jiná než ta unijní.

Reference:
1. Statistics in focus, ECONOMY AND FINANCE 95/2007, Balance of payments
 2. EU support for Cohesion 2007- 2013
3. European commission, document „Allocation of 2005 EU expenditure by Member state“, září 2006
4. Common consolidated corporate tax base-CCCTB, document of European commission COM (2006) 157, September 2006