15.11.2018 | Svátek má Leopold


ESEJ: O kvalitách ducha lidského

20.1.2018

Moudrost, inteligence, hlupáctví

Našel jsem před nějakým časem v Lidových novinách článek o škodlivosti hlupáků. Vcelku bych s ním souhlasil, jen bych si dovolil jej trochu doplnit a připozměnit. Člověk jen tak obyčejně hloupý mnoho škody nenadělá, leda sám sobě. To už je škodlivější člověk třeba nehloupý, ale omezený: úzkoprsý hnidopich trvající na poslední čárce předpisu, ať se k dané situaci hodí nebo ne, filistr, pro nějž je doslovné znění lejstra důležitější než jeho smysl a účel. Jsou to takoví jako on, pro něž se dílo, jež by mohlo být vykonáno za dva měsíce, roztáhne na pět let i více, příkladů netřeba. 

Ale nejškodlivější a nejnebezpečnější, tak pravím, je člověk vzdělaný a inteligentní, vzavší si do hlavy, že se narodil proto, aby ukázal lidstvu tu jedinou správnou cestu k pravdě a dokonalosti. Marx nebyl hlupák. Lenin nebyl hlupák. A už vůbec nebyl hlupák Jean Paul Satre, autor filosofie přímého činu (action directe), jež uskutečněna vyústila do vyvraždění čtvrtiny obyvatelstva Kambodži. Ostatně ani dnes není nouze o ty, kdož přesně vědí, jak svést klikatý běh dějin do správného koryta; kdyby měli tu moc, nadělali by ze světa kůlničku na dříví spíš než celé regimenty hlupáků. Jakž ostatně mohu sám potvrdit: ne právě zřídka jsem se během své exilové kariéry setkával s lidmi bezpochyby vysoce vzdělanými a inteligentními, přitom chytlavými na kdejakou módní pitominu.

Proč tomu tak je a, jak se zdá, musí být? Proč vysoká inteligence zjevně nebrání člověku uvěřit nesmyslům a rozvíjet je dál, do vyšších dimenzí střelenosti? Je v tom jen profesorský sklon vznést se do výšin ideálu a zapomenout, co se děje dole na zemi? Učený profesor, zapomínající deštníky i kolikátého je, býval za mého mládí oblíbenou postavičkou humoristických časopisů; z toho je patrno, že jde o fenomén věčný, na peripetiích času nezávislý. Tuším, že mi psychologičtí odborníci vysloví nesouhlas, ale vytvořil jsem si na tu věc dlouhým pozorováním svůj názor.

Jest dar ducha, zvaný inteligence. Její mírou je člověk nadán, rodí se s ní, má ji v genech, nesílí ani neslábne, pouze ji lze využít nebo ji nechat zplanět; je to džbán, jenž naplněn vínem vzdělání dává vzniknout člověku učenému. Je však i druhý džbáneček, umístěný v jiném koutě duše: nazývá se rozum. Obojí se rádo směšuje, ale je to omyl a povrchnost; rozum je cosi podstatně jiného než inteligence. Nejsou výjimkou lidé velmi inteligentní, avšak naprosto nerozumní; za příklad může sloužit… nu, hned výše jmenovaný Jean Paul Satre a jiní světa opravci let šedesátých a sedmdesátých. Protipólem bývá nijak zvlášť inteligentní či dokonce intelektuální, ale hluboce rozumný sedlák, kovář, hajný. Podobá se inteligence počítačové paměti, schopné shromažďovat, registrovat a kategorizovat obrovské množství informací; analyzovat je však, vyvodit z nich správné závěry, je věcí rozumu. Pozdržme se u adjektiva správný: co je správné, projeví se tím, že funguje a osvědčuje se. Co se neosvědčilo, mohlo být umně a duchaplně vykonstruované, ne však správné. Světaspásným myšlenkovým soustavám je dlužno přiznat, že bývají velmi důmyslně skloubeny; navzdory tomu se však nejenže nikdy neosvědčují, ale vedou k příšerným malérům. Je to tím, že byly postaveny na chybném základě: inteligentní, avšak nerozumné.

Mohou tak chodit kolem sebe a nepotkat se, inteligence a rozum. Teprve když se obojí sejde v jedné osobě, vysoká inteligence i hluboký rozum, k tomu i jistá mnohostrannost rozhledu a zájmů, kus fantazie, pozorovací schopnost, ochota uznat omyl, poučit se ze zkušenosti jiných… pak ze součtu všeho vyvstává lidská kvalita nejvyšší a nejvzácnější, jež slove moudrost. Nelze nikomu vytýkat, že jí nedosáhl. Ale zaznívají-li z různých stran nabídky myšlenek a podnětů, měli bychom umět rozlišit, které se ozývají inteligencí, které prostým, zkušeností naplněným rozumem, a kde vysílá své signály moudrost. Rozeznat ji v tom rámusu může být nesnadné, jelikož moudrost nechodívá s plody svého ducha hlučně na trh. Bylo by skvělé, kdybychom to dovedli, protože bychom se tak zoufale nemýlili ve volbě těch, jež stavíme do svého čela. Lidí moudrých je sice v dějinách i velkých a slavných národů pořídku, ale poznáme je podle toho, že jejich skutky se osvědčují a jejich předpoklady naplňují. Vzpomínám si na jednoho takového. Jméno Ronald Reagan je ovšem v určitých kruzích silně v nemilosti. Zajisté. Postavil se silou své moudrosti proti říši zla i proti užitečnému idiotství intelektuálních mód a pronikavě zvítězil, jeho předpoklady se naplnily, jeho dílo osvědčilo. To se neodpouští.

Metál moudrosti si nikdo nemůže připnout sám, musí mu jej přidělit jiní. Ale i v tom bývá omylů jako kvítí, čeho příkladem budiž pomalu už se zesměšnivší Nobelova cena míru. Neníť každý moudrý, kdo se tak staví, spíš naopak; skutečná moudrost se snoubívá se skromností. Rovněž není dána zrozením, třebaže dědičnost hraje v té věci svou roli; krom inteligence a porce rozumu potřebuje k svému vývinu další koření, jež nelze nasbírat v síních universitních, jen zkušenostmi nesnadného života. Čím mnohostrannější zkušenost, tím spíš má šanci dospět k moudrosti. Zkušenost jakkoli hluboká, ale jednostranná, podobá se obrazu v jednom rohu krásně vyvedenému, ostatní plochou ale prázdnému; má v sobě moudrost cosi uměleckého. To cosi je odvaha vyplouvat k neprozkoumaným obzorům ducha, riskovat možnost prohry, k tomu ovšem i střízlivost, nevypínavost, schopnost se zasmát sobě samu… Pohlédněme do české minulosti, kolik takových postav v ní najdeme; mě v tuto chvíli napadá jen Jan Ámos Komenský. Člověk nesnadného, nebezpečí a proher plného života, jemuž se zlé zkušenosti nicméně přetavily v moudrost, mající nám podnes co povědět. Zkusme najít někoho takového mezi těmi regimenty krasoduchů, co jedva se otřepavše z ostud marxismu, už zase radí světu, jak má správně vypadat, a Bohu, jak jej měl, hudlař jeden, stvořit.

Intelekt, inteligence, intelektuál. Zatímco první dvě slova znamenají cosi nepochybného - intelekt je lidské nadání měřitelné jednotkami IQ a inteligence společenská vrstva, živící se duševní prací -, to třetí už tak zřejmé není. Jak se člověk stává intelektuálem? Kdo ho do toho stavu pasuje? Co mám podniknout, abych se stal intelektuálem třeba já sám? Snad se lze definici přiblížit konstatováním, že intelektuál je člověk obdařený vyšší mírou intelektu, jenž ho pudí k hloubání o zákonitostech dějin a společenských vztahů; čeho se dohloubal, rozšiřuje slovem, písmem i obrazem. Dohloubal-li se také a dál rozšiřuje věci rozumné a použitelné, je věc arciť jiná; může někdo být významným intelektuálem a přitom mrťafa k pohledání. Není takových příkladů právě málo.

Myšlenková originalita, podle níž intelektuála obvykle poznáme, četl jsem kdesi… jen to ne, probůh! Nikoli na originalitě, nýbrž na použitelnosti záleží! Být programově originální, říkat ze zásady, co jiní neříkají, to dovede každý trouba; stačí si přečíst noviny a pak napsat opak toho, jak se jeví obecný úsudek. V předválečných časech žily v zemích českých a plody svého ducha šířily celé houfy intelektuálů; postrádajíce jiných kvalit chtěli za každou cenu vyslovit něco originálního, i blábolili po komunisticku. A nejen v předválečných časech. Ještě v prvních, nejkrutějších letech bolševické tyranie tak mnohý intelektuál oddaně kolem rudého totemu tančil, dumky na Velikého Stalina pěl, občas i špicloval a udával, až zjistiv jak příšerným hovadstvím holdoval, se od nich odvrátil a byl za to popotahován režimem, jemuž ve své zabedněnosti dopomáhal k moci. Trochu zapleteně lze říci, že kdyby nebylo takových jako on, nebyli by takoví jako on zavíráni do vězení a nestávali se díky tomu disidenty. Proč, k čertu? Proč je lidská odrůda zvaná intelektuál tak tragicky omylná, proč musí být ze svých bludů vyvedena až zlou skutečností, a ani tou ne vždy a úplně? Proč nedokáže prohlédnout ideologický nesmysl už předem jako kdekterý švec a sedlák? Proč navzdory všem svým selháním trvá na pozici neomylného zvěstovatele, svědomí společnosti a vyšší morální autority?

Proto, soudil bych, že intelektuálovy předpoklady nelze vystavit zkoušce funkčnosti. Všimněme si, kdo se tak zpravidla tím titulem ozdobuje: najdeme hojné šiky literátů, historiků umění, teologů, sociologů a jiných duchovědců, též kumštýřů všeho ražení a vůbec těch, plody jejichž mysli nemohou být srovnány s praktickým výsledkem. I lze míti za to, že kdyby pojem intelektuála byl vynalezen o pár staletí dřív, byl by přisuzován hvězdopravcům a hadačům z jater. Naproti tomu není slýcháno, aby byl za intelektuála pokládán úspěšný inženýr či autor složitých systémů informatiky; a netřeba dlouho bádat proč. Technickému geniovi se jeho konstrukce osvědčí nebo neosvědčí; a neosvědčí-li se, nemůže se ze svého selhání vyžvanit. Duchovědec může žvástat, co mu slina na jazyk přinese, neboť ideové školy, proudy a směry jsou měnivé, jejich pravdivost těžko postižitelná, a co neodpovídá vší etikou posvěcenému imperativu dnes, může mu odpovídat jindy.

To se ostatně týká i mě samotného. Dobyl jsem si jisté omezené popularity, takže mě lidé uctivě zvou spisovatelem, což se mi zdá nadnesené, ale dejme tomu. Přinejmenším dlouhou praxí vím, co obnáší spisovatelské řemeslo i co naopak neobnáší, nebo jen ve velmi skromné míře. Stalo se obyčejem pokládat úsudek osoby zvané spisovatel v kterékoli věci za obzvlášť závažný; o svědomí národa bývala řeč, a takových věcí více. Osobně bych byl opatrnější. Spisovatel není ani bůh, ani prorok či kouzelník, je jen dobrý či méně dobrý mistr svého řemesla. Jen velmi vzácně je obdařen moudrostí; moudrý je ten, jehož myšlenky vystaveny zkoušce času se ani nestanou nesmyslem či směšností, ani neobrostou mechem nudy, ale takové bych dovedl vyjmenovat v celé plejádě spisovatelů starších i současných, tu- i cizozemských snad dva nebo tři. Spíš se jedná o člověka s vyšším – někomu stačí i prostřední - nadáním formulace. Dovede odívat své nápady do vtipných vět, čímž ovšem není řečeno nic o kvalitě myšlenky, a baví ho spřádat fiktivní, dobře čtivé příběhy. Někdy i takové, že z nich není chytrý ani svatý Tandariáš, takže se stávají módou literárních snobů. Víc toho není.

Je děsivé, jak často literáti napomáhají nejhorším hovadstvím. Neříkám, že by se spisovatel neměl politicky vyjadřovat; má ale ve společnosti vyšší kredit než prostý občan, jeho postuláty mají širší dosah, z čehož pramení vyšší míra zodpovědnosti. Když selže, když to, co svou autoritou podpořil, ostudně ztroskotá, kdyby aspoň byl tak čestný a zůstával zticha. Ale kdepak, nositel pochodně se cítí být povolán třímat ji věčně, když ne tuto, tedy jinou. Snad by opravdu bylo lepší stanovit rozhodčími ve věcech společenských hlupáky. Takový blázinec jako do sebe zahleděný, poučovatelstvím stižený intelektuál by v nich natropit nemohli.

Hannover, 16. ledna 2018



Diskuse


P. Kmoníček
9:53
21.1.2018

V. Kobetič
16:56
20.1.2018

M. Pivoda
19:57
20.1.2018

O. Zuckerová
0:00
21.1.2018

V. Kobetič
15:04
21.1.2018

J. Vintr
16:18
20.1.2018

Z. Lapil
17:17
20.1.2018

O. Zuckerová
11:40
20.1.2018

J. Kovaříček
12:00
20.1.2018

Jiří_K
19:46
21.1.2018

J. Jurax
23:58
21.1.2018

J. Kanioková
0:04
21.1.2018

M. Pivoda
10:30
20.1.2018

J. Fridrich
11:20
20.1.2018

J. Brunner
23:43
20.1.2018

V. Lunák
2:04
20.1.2018

P. Lenc
9:02
20.1.2018

J. Brunner
1:55
20.1.2018

S. Moc
1:04
21.1.2018

počet příspěvků: 20, poslední 21.1.2018 11:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.