Šestého září 2022 to byly čtyři měsíce, co jsme si přivezli želvího samečka s ošklivě polámaným krunýřem (odkaz na článek zde).

Krunýř jsem mu slepila, dostal jméno Cracker a zotavoval se na verandě v krabici. Pod dohledem jsem ho ráno na chvilku vynášela ven, jinak žil na verandě. Od půlky května začala letní vedra, veranda nemá klimatizaci a celý den a noc puštěný větrník nestačil vzduch zchladit. Cracker proto trávil celý den na zahradě, do krabice jsem ho dávala jen na noc. Od června už trvale žije na zahradě. Ta je pro želvu dostatečně velká s množstvím stinných koutů pro klidný spánek.

Cracker ještě s trojúhelníkem krunýře, který nakonec upadl.

Prvních pár týdnů jsem Crackera ráno i během dne kontrolovala. Žasla jsem, jak rychle se dokázal přesunout z jednoho konce zahrady na druhý. Naštěstí si brzy oblíbil několik míst a mohla jsem jít najisto. Jindy pomohla bílá lepenka na krunýři. Když byl vzhůru, nabídla jsem mu jídlo a položila ho do mělké vody, kde zůstal, dokud z ní sám nevylezl. Nosila jsem mu žížaly vyryté na záhoně, nebo slimáky ukryté pod kameny. Když byl nedostatek žížal i slimáků, dostával kočičí maso stejně jako velké želvy ve výběhu. Naštěstí mu chutnalo.

Pak nám pošta dodala dárek od švagrové – tři malé konzervy se šnečím masem – extra žrádlo pro želvy. Netušila jsem, že se něco takového prodává. V konzervě je 30 kousků masa, velikosti nehtu na palci. K prvnímu kousku Cracker jen natáhl krk, ale nesnědl. Položila jsem ho do vody a maso přihodila. Cracker po kousku nejen okamžitě chňapsnul, ale pochutnal si na dalších třech (video zde). Pak už maso jedl i na suchu.

Maso jsem donesla Crackerovi až pod nos, Ginger asistuje.

Bílá lepenka stále držela, ale ztratila svoji jasnou barvu. Bylo čím dál těžší Crackera najít, dokázal se ukrýt i na několik dnů. Věděla jsem, že nemůže ze zahrady utéci, přesto jsem chtěla mít přehled, kde je, kdyby se někde nezasekl a potřeboval pomoc. Naštěstí jsem ho nakonec buď našla (koukla a šla pryč), nebo se sám objevil.

Cracker hned od začátku dost kulhal. Zadní noha se vyléčila brzy, pravou přední dál používal minimálně. Tušila jsem proč. Právě nad ní byl krunýř nejvíce polámaný, takže ho pohyb nohy buď bolel, nebo mu prasklé kousky bránily v chůzi. Pod náplast jsem neviděla a odloupnout jsem se ji neodvažovala. Pak jsem jednou ráno viděla Crackera chodit v mokré trávě, dokonce přelézal obrubník, pravou nohu zcela vytaženou. Zároveň jsem si všimla, že lepenka na okraji krunýře volně plandá. Zvedla jsem ho, abych zjistila proč. Zlomený trojúhelník nad „ramenem“ nohy chyběl, vypadl. Buď se mi ho nepodařilo správně srovnat a stáhnout, nebo ano, ale k trvalému spojení to nestačilo. Pod chybějícím kusem byla naštěstí jen kost, žádné živá tkáň. Plandající kousky jsem odstříhla a krunýř znovu přelepila.

Cracker už vytahuje pravou přední nohu.

Cracker má kus krunýře pryč, zato má uvolněnou nohu a může bez zábrany (a snad i bez bolesti) normálně chodit. Zahradu má prochozenou, pohybuje se z jednoho konce na druhý, chodí zkoumat i můj záhon. Nejčastěji spí u plotu zahrady v trsu trávy poblíž vodní misky. Už dávno se přede mnou neschovává do krunýře, a pokud nespí, má hlavu vytaženou a spokojeně kouká kolem. A to i když kočky projdou těsně kolem.

Malé želvičce Treexie budou v listopadu tři roky, povyrostla a už také žije trvale na zahradě. Jméno jí dal manžel, protože jsem ji našla pod stromem (tree) při procházce s fenkou Trixie. Stejně jako Crackera jsem ji určitou dobu ráno kontrolovala, zda nezalezla nebo nezapadla někam, odkud se nemůže sama dostat. Její menší, tmavší krunýř se mi spíš nedařilo než dařilo najít. Kolikrát uběhlo několik dnů, než se želvička sama ukázala.

Treexie budou v listopadu 2022 tři roky.

Pak se mi najednou zdálo, že jsem ji už delší dobu neviděla. Podle posledních fotek už skoro měsíc. Začala jsem ji cíleně, bohužel bezvýsledně hledat. Manžel byl přesvědčený, že někudy utekla, já dál paličatě věřila, že na zahradě je, protože z ní pro želvy není úniku. Však jsem to při ranních obchůzkách kontrolovala. Kdyby byl hned za zahradou divoký les, její útěk bych přijala. Ale na obou stranách jsou další řady silnic a domů, kde na želvu číhá nebezpečí. Kde ale může být tak dlouho schovaná? Každé ráno jsem prohledávala všechny kouty, rozhrnovala trsy tváry. Želvy milují déšť, tak jsem po každém dešti obouvala holiny a šla ven v naději, že se Trix ukáže – marně.

Spíše než útěku ze zahrady jsem se bála toho, že se někde zasekla, a ona nemá hlas, aby volala o pomoc. Jediné místo možného uvěznění byl břečťan, který kdysi obrostl cedrový keř, rozplazil se po trávníku a během let utvořill neprostupný hustý koberec. Manžel okraje zastřihoval, ale vytrhat jsme ho neplánovali. Samozřejmě jsem zelený povrch mnohokrát prohledala, ale pod listím je jen hustá spleť šlahounů a kořenů. Cracker někdy chodí k okraji koberce spát, ale do husté spleti neprotlačí víc než hlavu a „ramena“ krunýře.

Zdálo se nemožné, že by se malá želvička dostala dál než dospělá želva. Jenže co když tam opravdu je! Zelený koberec musí pryč, už jen pro náš klid. Byla to děsná dřina, ale motivovala nás představa, že Treexie tam je uvězněná a umírá vysílením! Téměř horečným tempem jsem odstříhávala dlouhatánské šlahouny z větví a pak je rvala i s kořeny hluboko zarostlými do země. Vydržela jsem to asi dva dny, tempo se mi zdálo pomalé a čas běžel. Tak jsem sestříhávala jen vrchní zelenou vrstvu a rozhrnovala spleť. Měla jsem rukavice, ale břečťan má lepkavou mízu, která se lepila jak na nářadí, tak na moje paže. Manžel haldy šlahounů a kořeny s hlínou cpal do sudu a odvážel k okraji silnice (pro sběr zeleného odpadu). Svorně jsme pak vytrhali kořeny, které zbyly v zemi. Pracovali jsme víc než týden, každý večer mi z toho třeštila hlava, ale Treexie jsme nenašli. Na jedné straně zklamání, na druhé naděje, že stále někde žije. Ale kde?

Poslení fotku Treexie jsem měla z 22. července, od té doby jsem ji neviděla. Den po skončení té perné práce jsem ráno 18. srpna, už snad posté, automaticky prohledávala všechna zákoutí. Želvička nikde. Poprvé jsem i já byla připravená uznat, že Treexie buď někudy utekla, nebo je mrtvá. A Treexie musela telepaticky vycítit moji beznaděj, smilovala se nade mnou a vylezla z úkrytu! Nemám nejmenší tušení odkud, ale najednou seděla uprostřed záhonu. Ta radost! Okamžitě jsem ji popadla, dostala pusu na krunýř a běžela jsem ji do domu ukázat choti.

Nalezené Treexie jsem vyryla žížaly.

Pak jsem ji položila do vody a šla vyrýt žížaly. Měla jsem štěstí a vytáhla rovnou dvě pěkně dlouhé a macaté. Když je Treexie spořádala, chvíli se procházela po trávníku, než zalezla u plotu do trsu trávy. Spala tam ještě další den, následující se zase přesunula neznámo kam. Sama se přišla ukázat až za další týden. Dostala žížaly a zaplavala si v hlubší kašničce.

Položila jsem Treexie do kašničky.

Od té doby o ní nevím, ale starost si nedělám. Vím, že tu je, žije si želví život a časem se určitě zase ukáže. Jen bych byla ráda, kdyby to bylo dříve než za měsíc.

Foto: Marička Crossette. Další obrázky najdete přímo zde na Rajčeti.