29.3.2024 | Svátek má Taťána


PŘÍRODA: Zraněná želva Cracker, toho jména druhá

6.6.2022

Šestého května dopoledne jsme se s manželem vraceli domů. Kus cesty vedl po silnici, po obou stranách lemované divočinou. Často tudy chodím při ranních procházkách.

Už z dálky jsem uprostřed silnice viděla želvu. Je to zde běžný úkaz, želvy různých druhů – vodních i suchozemských – tu žijí hojně. Co tu bydlíme, už mockrát jsem vyběhla z auta sebrat želvu ze silnice a přenést do bezpečí. Želva umí až překvapivě rychle štrádovat, zato když se cítí ohrožená, nebo se jen lekne, její reakce je opačná. Zastaví se, a jako se ježek schoulí, ona se schová do krunýře. Tohle byl druh želv krabičných (box turtles), které se do krunýře stáhnou úplně celé a nedobytně ho uzavřou.

Želví krunýř je silný, takže někdy utrpí menší či větší zranění, ale želva uvnitř přežije. U velkých a těžkých aut ovšem nemá šanci. Takhle želva měla štěstí v neštěstí. Neštěstí, že ji přejelo auto, štěstí, že jsme zrovna jeli kolem.

Byli jsme v tu chvíli na silnici jediní, takže manžel zastavil těsně u želvy a já vyběhla z auta. Teprve když jsem ji zvedla, všimla jsem si, že část předního krunýře (carapace) je ošklivě rozlámaná. Želva byla uvnitř, takže jsem nevěděla, jestli je mrtvá nebo živá. Doufala jsem v to druhé a rychle ji vzala do auta. Jestli je mrtvá, nic nezmůžu, ale co když stále žije?

Několik let jsme tady měli skvělou záchrannou stanici divokých zvířat a ptáků. Právě k nim jsme před šesti lety odvezli čtyři veveří sirotky. Bohužel předloni stanice přestala existovat. O jiné nevíme a už z dřívějška mám zkušenost, že zdejší veterináři „divoká zvířata“ neošetřují. Nezbylo, než se o záchranu pokusit sama. Manžel mé snaze moc naděje nedával.

Zraněná želva Cracker

Štěstí také bylo, že auto muselo želvu přejet jen krátce před naším příjezdem. Zraněnou želvu tak ještě nestihli napadnout mravenci, které bych musela vyplavit. Jenže máčet želvu s rozlámaným krunýřem je nebezpečné, voda a vlhkost může do těla zanést infekci. Želva byla stále fest uzavřená, tak jsem alespoň spodek krunýře (plastronu) polila kysličníkem, protože oba „svaly-panty“ krvácely.

Co nejopatrněji jsem k sobě srovnala rozlámané kousky krunýře, jak nejlépe jsem to zvládla. Vše zlehka potřela betadinem a po zaschnutí přelepila lehkou lékařskou lepenkou, na kterou nebylo třeba tlačit. Želvu jsem dala do krabice a čekala, jestli vystrčí hlavu. Po dlouhé půl hodině ji opravdu vystrčila. Sice jen na moment, jakmile mě zahlédla, zase ji schovala. Ale hlavní bylo, že žije a hlavu má nezraněnou. První lepenku jsem přelepila druhou, pevnou na látkovém podkladě, která drží opravdu fest. Víc jsem jí pomoci neuměla.

Větší krabici jsem vyložila papírem, na jeden konec dala vrstu skartovaných proužků papíru smíchaných se slámou, na druhý vodu a jídlo. Želvu jsem položila doprostřed, krabici dala na stůl na verandě a pacientku nechala v klidu. Když jsem později krátce nakoukla, želva byla zavrtaná pod papíry a slámou. Takže i chodí! Moje naděje, že to snad zvládne, stoupla.

Druhý den ráno seděla želva uprostřed krabice, jídlo bylo netknuté, ale podkladový papír byl mokrý, jak se šla napít a vybryndala vodu. Položila jsem ji venku na dlažbu a celou krabici vyčistila. Kočky byly venku a samozřejmě se musely přijít podívat, co se děje. Svorně očichaly jak krabici (vně i uvnitř), tak i želvu, která zůstala celou dobu pevně zavřená. Kočky asi poznaly, že „tohle zvíře už znají“, a ztratily zájem.

Manžel sekal trávníky, tak jsem si dala část trávy stranou a po částech ji v předehřáté troubě „upekla“, abych v ní zabila případné mravence. V krabici jsem pak slámu vyměnila za trávu a želva pod ni na zbytek dne zalezla. Teprve třetí den konečně snědla trochu masa z kočičí konzervy a speciální zeleninovou směs pro želvy (chutná i našim želvám).

Byla jsem si skoro jistá, že želva je sameček, a tak jsme jí předali jméno Cracker. Prvním nositelem jména byl jeden z našich dřívějších samečků (více o něm zde). Ležel tenkrát u silnice s dlouhou puklinou v krunýři a bezvládnou zadní nohou. Vyléčil se a později jsme ho vypustili do přírody.

Nový Cracker další dny prospal, jedl a pil jen minimálně. Vynášela jsem ho ven jen ráno, když jsem mu čistila krabici a ještě nebylo příliš horko. Myslela jsem, že si třeba sám bude chtít protáhnout nohy. Na trávu jsem ho zatím dávat nechtěla, aby nepřitahoval mravence.

Cracker už v mé přítomnosti měl část hlavy venku, ale chodit se mu nechtělo. Zpět v krabici pak zalézal pod trávu a spal, snad se tím léčil. Jestli měl bolesti, nebo jestli se mu pod lepenkou rozjížděla nějaká infekce, jsem nemohla poznat. Stejně bych nevěděla, jak mu podat něco na bolest či antibiotika. Musela jsem spoléhat, že mu příroda pomůže sama.

Přesně týden poté, co jsme ho přinesli, se ráno venku najednou rozhodl, že je čas zkusit se projít. Byla to váhavá, nestejnoměrná chůze. Zadní levou nohu měl takovou lenivou, zato pravou zadní se nadzvedával a odrážel mnohem rázněji. Levá přední byla také v pořádku, pravou hýbal nejméně. Určitě proto, že právě nad ní byl krunýř nejvíce rozbitý a mně se nepodařilo dát kousky dostatečně pevně k sobě. Navíc jeden malý díl okraje zcela chyběl. Nevím, jestli ho to místo bolelo, nebo právě pro nerovnost krunýře nemohl nohu správně vysunout. Možná tu pravou zadní používal jako berličku, aby pravou přední lépe zvedl.

Od toho dne jsem ho při čištění krabice kladla buď na kameny, nebo už do trávy a odbíhala nad ním dohlížet. Cracker byl teď v chůzi jistější a línou zadní už natahoval víc. Musela jsem jeho procházky krotit. Dokázal poměrně rychle přejít celý trávník a bála jsem se, aby té chůze nebylo moc najednou. Po procházce jsem ho kladla do misky s mělkou vodou, kde několik minut s pauzami dlouze pil jako velbloud. Zpět v krabici zalézal a spal.

Dočetla jsem se, že zacelení krunýře trvá dlouhé měsíce, někdy rok i víc. Polámané kousky už nesrostou, ale mezery se zatáhnou pevnou svalovinou či tak něco a želva se bude moci zase celá nořit do vody. Jestli se tak stane u Crackera, dlouho vědět nebudu. Lepenku mu rozhodně sundávat nebudu, co kdybych při tom nadzvedla stále volné, nezpevněné kousky, tak pracně sestavené. Přes opotřebovanou lepenku dám nové pruhy a možná při tom poznám, jak na tom krunýř je.

Cracker ještě rozhodně nemá vyhráno, jeho léčba bude dlouhá. Snad se mu ji podaří dotáhnout do šťastného konce a budeme ho moci časem vrátit do přírody. Do té doby má u nás zajištěné želví sanatorium s plnou penzí.

Jak s oblibou říkají Američani „So far, so good“.

Foto: Marička Crossette. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.

Marička Crossette Neviditelný pes