Jako školáček a později i jako dacan dorostenec jsem jezdil trávit školní prázdniny do Kyjova na Jižní Moravě ke strýci a tetě mého otce. Zde a v přilehlém okolí měl můj otec celkem 3 strýce a 3 tety, sestry jeho mámy, mojí babičky. A nezůstával jsem jen v Kyjově, ale dost času jsem trávíval i v nedalekých Bukovanech u jedněch dalších strýce a tety.

Stalo se už v době, kdy jsem byl dorostenec, počátkem let padesátých minulého století, kdy jsem bravurně jezdil na kole. To jsem sice zatím nevlastnil, ale strýc, co v Kyjově vlastnil vyhlášené pekařství, mně půjčil staré rozvrzané dámské kolo s volnoběžkou, rezavými blatníky a dokonce i ochranou síťkou na zadním kole, aby se snad jedoucí dámě nezapletla sukně do špajchen, tedy špic či drátů. Jak si jistě mnozí vzpomenou, tak na takovém velocipédu se brzdilo tak, že se šláplo opačným směrem, jako kdybyste chtěli jet dozadu. Moc efektivní brzda to nebyla a rychlost jízdu zpomalila jen velice pozvolna. Přední brzda byla symbolická, gumový polštářek byl brzdovým mechanismem od ruční páky na řídítkách tlačen na obvod pneumatiky předního kola. Rychlost jízdy se tak zpomalovala jen velice pozvolna a navíc, když se takto brzdilo déle, na příklad s dlouhého kopce, tak guma mezi pneumatikou a brzdným polštářkem se začínala tavit a někdy i hořet, nesmírně kouřit a smrdět. To vše, jen aby ctěný čtenář věděl, na čem jsem byl ochoten jezdit, abych získal jakousi mobilitu.

Na tomto kole jsem si jednou zajel ke strýci do nedalekých Bukovan, kde jsem vždy několik dnů pobyl. Je to jen kolem 5 km daleko, ale do kopce, takže do Bukovan jsem dojel vždy patřičně zahřátý, bývaly letní prázdniny a dny horké. Když jsem se za několik dnů nabažil zábavy, kterou mně poskytovala usedlost místního kulaka, a rodina strýce mě už měla asi taky dost, jsem se rozhodl vrátit do Kyjova.

Jak jsem se už zmínil, tak Bukovany jsou nad Kyjovem na kopci a tak mě čekal jen slastný sjezd do města. Silnice tehdy byla ještě štěrková, než ji později vyasfaltovali. Bylo léto, bylo horko a mým jediným oblečením na cestu byly trencle, tedy trenýrky. Vše ostatní jsem si vezl zabalené na nosiči nad zadním kolem. Takže jen v trenýrkách a bos jsem se rozloučil a vydal se na cestu. Přes Bukovany to nebyl problém a potom už mě čekal jen sjezd do Kyjova. Kopec nebyl příliš příkrý a tak jsem si občas šlápl do pedálů, aby to rychleji jelo, ale to jsem neměl dělat. Starý, rezavý a volný řetěz spadl s talíře, tedy předního převodu u pedálů, a v tu chvíli jsem se řítil směr Kyjov bez brzd, protože gumový polštářek na přední brzdě scházel, přes blatníky brzdit nohou na pneumatice nešlo a stejně jsem byl bos.

Staré kolo pádilo po štěrkové cestě s kopce jako splašený mustang, který si občas vyhodí zadními, a já rychle přemýšlel, kterak jízdu zpomalit a nebo i zastavit. Když rychlost začínala v prudších úsecích silnice dosahovat rychlosti zvuku, tak jsem zvolil moji jedinou možnost, která mně, polonahému a bosému, zbývala. Vybrat si místo, kde přistanu. Okolní krajina byla jen rozmazaná šmouha a tak jsem to vzal napříč vozovkou doleva do příkopu, kde skončilo v okamžiku znehodnocené kolo, a já pokračoval v letu přes řídítka zhruba dalších 5 metrů do kukuřičného pole, kde se moje osobní přistání podařilo pěkně mezi řádky kukuřice, které se tam říkalo turkyň. Let vzduchem na mě udělal hluboký dojem, čas se v tu chvíli zastavil a já se vznášel horkým vzduchem jako pták nebeský a vše v okolí vnímal jaksi ostřeji. Modrou oblohu, zářící slunce, zelené stvoly kukuřice a nakonec chladivou hnědou hlínu. V duchu jsem litoval, že let netrval déle, byl to úžasný pocit.

Ještě mezi kukuřičnými řádky jsem se stihl vzpamatovat z šoku a zjistit integritu své tělesné schránky. Ano, byla celá, nic nescházelo a dokonce nic nebránilo jejímu pohybu. Dokonce pokožka neutrpěla ani škrábanci.

Když jsem se zvedl a došel těch několik metrů k silničnímu příkopu asi metr hlubokému, tak na jeho dně byla hromádka pokrouceného plechu a gumy. Z předního kola byla příslovečná 8 a zadní se sotva otáčelo s prázdnou gumou, jak házelo. Nezbylo mně, než si obut tenisky, navléct triko, posbírat, co z kola zbylo, a strkat to po zadním kole ke strýci v Kyjově. Tento když uviděl, jak jsem dopadl, jen velkoryse mávl rukou a dal se slyšet, že chtěl stejně ten starý křáp vyhodit, a tak se vlastně nic nestalo. Měl pravdu až na to, že od té doby do dneška mně straší v hlavě létání prosluněnou krajinou Jižní Moravy.

Psáno 12/07/2023