Naplánovali jsme si pozdně říjnový týden v Kravařích. Jednalo se o Kravaře v Čechách (jak jsem si uvědomila poté, co mi bratr asi deset minut vysvětloval půvaby těch u Opavy).

Cesta tam byla trochu dobrodružná – jeli jsme autobusem do České Lípy a pak dalším do Kravař. Na přestup jsme měli půl hodiny. No, málem to nestačilo…

Kočka Karel

V ubytování nás přivítala kočka Karel. Karla jsme vídali pravidelně, jak jako tygr číhá za našimi dveřmi, aby se vrhl dovnitř a na stůl. Poprvé to zvládl, když jsme přijeli – vletěl dovnitř tak rychle, že jsme měli pocit, že na tom stole byl dřív, než jsme odemkli.

Že Karel je kočka, se prý zjistilo, když donesl (-a) čtyři koťata.

První pobytový den jsme vyrazili do Konojed, kde stojí zámek a kostel, obojí se zjevně rekonstruuje, resp. už je skoro hotovo. 

My tam ale jeli kvůli něčemu jinému. 

Konojedské bochníky, to je vlastně bývalý lom. Tam svého času odkryli ztuhlý lávový proud, který je prý přímo učebnicovou ukázkou sloupcové odlučnosti magmatické horniny tefritu na tzv. bochníky. Lávová stěna je podle cedule 6-8 metrů vysoká.

Konojedské bochníky (je to fakt vysoké)

Je to zase něco jiného než třeba Panská skála nebo Zlatý kopec. Určitě stojí za vidění.

Dál jsme šli sice po silnici, ale s úžasnými výhledy na kopce Českého Středohoří. Naším cílem byla obec Bílý Kostelec se zříceninou kostela sv. Havla. Dost jsme se ho nahledali a nakonec zjistili, že před zříceninou kostela zaclání téměř totožná zřícenina roubeného domu, která efektivně znemožňuje fotit v tom jediném úhlu, z kterého je na kostel trochu vidět.

A tak jsme se vraceli zpět, cesta vedla hezkým lesem, tradičně dost pokáceným, ale milosrdně nechali na holinách stát aspoň pár stromů, které nebyly smrky. Naštěstí smrkových lesů v tomhle kraj je málo, převládají listnáče všech druhů.

Ronov se špičkou v mlze

V neděli jsme vstali ještě za tmy, když se trochu rozednilo, objevila se mlha. Mlha nás provázela cestou na Ronov, což je špičatý kopec s pěknou zříceninou nahoře. Před vrcholem se mlha roztrhla, ale poslední metry jsou trochu náročnější… prostě nahoře jsme zase zmizeli v mléce.

Poněkud zhrzeni jsme pokračovali na Hřídelík. To je zřícenina hrádku vetknutého do skály, který by byl naprosto nezajímavý, kdyby se do něj nechodilo podzemní (podskalní) chodbou. Hrádek samotný byl na vrcholu té skály, maličký, ale stačilo to, abych v dost zarostlém terénu měla problém najít cestu zpátky do chodby…

V pondělí jsme zamířili nejdřív do Stvolínků, kde je sice zámek, ale značně sešlý, i když hrdá cedule hlásá cosi o rekonstrukci. Hlavní dojem je hrozivá doprava, valící se tou nebohou vesnicí…

Dolanský rybník

Dál se jde naštěstí lesem. Už jsme se těšili na Smrtku. To je skalní vyhlídka nad Koňským rybníkem – vydali jsme se do míst, kde rybníky na sebe navazují jeden za druhým. Vznikaly od 15. století a původně jich bylo třiadvacet. Jsou kouzelné - jako bonus i tím, že od nich pořád vidíte na okolní strmé kopce, zejména Ronov a Vlhošť.

Proti včerejšku bylo krásné počasí s výbornou viditelností, prosluněná podzimní krajina hýřila barvami. A taky různými pozoruhodnostmi – třeba u Dolanského rybníka, kde se natáčel film Hastrman, sedí na břehu sochu Panny a Vodníka. Je tam ještě taky vodopád, ale hlavně, hlavně je tam Kamenný most! Upřímně řečeno v reálu vypadá poněkud… fórově. Ale unesl nás a byl krásný, kdyby se dalo vlézt do vody, chtěla bych mít fotku odtud.

Kamenný most

A dál lesem k Milčanskému rybníku, který byl polovypuštěný a plný vodních ptáků, bohužel docela daleko od nás. V lese u rybníka je taky zřícenina (Milčany), jedna z těch, co toho moc nenabízejí, ale všude okolo je les a skály, takže zajít k ní se vyplatí. Další zříceninu (Rybnov) jsme nějak prokoučovali, ale podle fotek na mapě to zase tak zásadní ztráta nebyla.

Na tomto místě trochu odbočím k prozaickému tématu jídla. V ubytování jsme si objednali snídaně. Nebyly zrovna laciné, ale neobyčejně bohaté, což jsme opravdu ocenili. Tenhle kraj je překrásný, ale kus žvance tu nepotkáte. Na trase tohoto výletu hospoda výjimečně měla být. Byla, ale otvírala až později odpoledne. Takže jsme hladoví pokračovali do Zahrádek.

Tam vede cesta rovná jako podle pravítka a vroubená stromy, které časem přejdou v klasickou alej. Ještě než k tomu došlo, lemoval cestu z jedné strany rybník a z druhé bažina. Stromy kolem nás byly většinou staré vrby a dvě z nich nevydržely silný vítr z předchozího týdne. Řeknu vám, přelézat velikou a košatou vrbu padlou přes cestu je docela zážitek.

Zámek v Zahrádkách - vidíte, co chybí?

Ale pak už jsme krásnou alejí starých stromů došli do Zahrádek. I v Zahrádkách je zámek. Až na místě jsem si vzpomněla, že jsme tam někdy v roce 2004 byli. A koukali v úžasu na zámek, který krátce po zevrubné rekonstrukci (2003) zahořel a přišel o střechu.

No, moc se toho od té doby nezměnilo. Zámek je – zaplaťpánbu – provizorně zastřešen. Ale je na něj divný pohled. Oko hledá povědomou siluetu… ta střecha prostě chybí.

Ani tady jsme nedostali najíst, ale aspoň jsme narazili na obchod s potravinami, což bylo fajn, protože jediná hospoda, na kterou jsme v těchto končinách narazili (milosrdně dokonce v Kravařích) měla v pondělí zavřeno.

V úterý jsme popojeli autobusem do Horní Police, kde jsem měla vytipovaný zámek (slušně vypadající), most z poloviny 19. století (pěkný) a poutní kostel. 

Horní Police - poutní kostel Navštívení Panny Marie

Zrovna od něj jsem moc nečekala, ale ten je tedy úžasný a vážně stojí za vidění. Trochu mi připomíná Svatou Horu v Příbrami nebo Zelenou Horu u Žďáru nad Sázavou. Je o dost menší, ale prostě roztomilý. Končí tu rekonstrukce, kostel samotný a zvonice, skrz kterou se vchází do areálu, už jsou zřejmě hotové, teď se pracuje na ambitech.

A šli jsme dál, na místo, kam jsem se hodně těšila, na rozhlednu na Strážném vrchu. V lese se šlo hezky až do chvíle, kdy jsme narazili na těžkou techniku dřevorubců. Na rozježděnou blátivou cestu jsme se kolem obrovského traktoru ještě protáhli, jenže on nás časem dojel. Za ním bylo pochopitelně o hodně hůř. Tak jsme se pachtili blátem asi kilometr k odbočce k rozhledně. Když jsme zjistili, že právě tam traktor zahýbá, vzdali jsme to.

Cesta dál byla vlastně krásná, občas les, občas louky. Občas taky zbytky zaniklých vesnic…

Ještě jeden zážitek – u silnice v příkopu ležela popadaná jablíčka. Tak jsem si pro ně došla – a v tom pangejtu zapadla do bláta až hodně nad kotníky. Ven mi musel pomáhat Franta, to bahno mě nechtělo pustit.

Na středu jsme odřekli snídani a spěchali na vlak do Litoměřic. Zase byla mlha, tentokrát vydržela celý den.

Litoměřice - v mlze katedrála sv. Štěpána

Litoměřice máme rádi. Už jsme tam byli několikrát a vždycky nám přijde, že je to město příjemné – hezké historické jádro, hodně restaurací a kaváren, příjemné obchůdky, zeleň a kultura. Nevím, jestli je to náhoda, ale vždycky tu narazíme na nějakou pěknou výstavu, tentokrát to byla moje oblíbená gotika.

Čtvrtek 28. října jsme strávili v Úštěku, kde probíhal jeden z jejich báječných jarmarků, tentokrát to byl Den českých řemesel s T. G. Masarykem (oslava vzniku Československ​a). Navíc jsme si ještě odskočili na nedalekou zříceninu Helfenburk, která je schovaná v lese a zajímavá tím, že se o ní už léta starají dobrovolnící, kdysi parta trampů, dnes spolek Hrádek.

Cestou na Helfenburk

V pátek jsme jeli domů, což nám České dráhy ozvláštnily tím, že na trati profrčel protijedoucí vlak na červenou, což sice nevedlo k žádnému neštěstí, ale nedalo se projet. 

Takže jsme nejdřív čekali, než se podařilo sehnat náhradní autobus, pak se pomalu kodrcali do Lovosic, tam čekali na spoj do Prahy… Tentokrát jsme se domů fakt těšili.

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.