MLSOTNÍK: Není vál jako vál
Malý český vál jsem si přivezla z Prahy a mám ho už přes čtyřicet let. Bydleli jsme tenkrát v anglickém domku s malou kuchyňkou i stolem a velký vál bych neměla kam položit. V tamních obchodech jsem vály neviděla, tak jsem si ho přivezla i s válečkem z domova. Sice jsem tenkrát ještě moc nepekla, ale „vál na nudle“ do domácnosti patřil.
O několik let později jsem v Americe – už ani nevím jak – získala druhý, velký vál (70 x 50 cm). To už jsem byla zdatnější kuchařka, měla jsem i větší kuchyň a oba vály jsem střídavě používala. Jedinou nevýhodou velkého válu byla absence rantlů. Přestože je z těžšího dřeva, když jsem válečkem zabrala, vál se posunoval, nebyl rantl, který by ho u hrany stolu držel.
V současném domě mám velkou pracovní linku s šedo-bíle žíhaným laminátem. Byla jsem ujištěná, že deska je odolná, omyvatelná a že na ní mohu válet těsto i krájet zeleninu. Zeleninu jsem na desce nekrájela, nevěřila jsem, že by řezy povrch nepoškrábaly. Zato těsto se mi válelo dobře a moc jsem si to pochvalovala. Stačilo desku pomoučnit a mohla jsem se válečkem do široka rozmáchnout. Skvěle se na ni rozložily i plátky masa na španělské ptáčky, které vždy dělám ve větším množství. I po hodně patlavé práci se linka snadno umyla. Deska bez vady sloužila víc jak patnáct let. Oba vály byly zasunuté podél lednice a používala jsem je málo, na krájení zeleniny a masa jsem měla prkýnka. Jenže časté omývání desky se na ní nakonec přeci jen podepsalo. V místech největšího provozu se černá barva začala smývat, prosvítala světlá místa. Nechtěla jsem desku víc ničit, přestala na ní s těstem pracovat a vrátila jsem se k válům.
Jednou v říjnu jsem zase vyndala malý vál. Jak jsem válečkem přitlačila, díly se rozjely a vznikly mezery, na kterých se rozhodně válet nedalo. Věděla jsem, že vál je složený z několika pruhů, a vlastně mě překvapilo, že držely tolik let pohromadě. Po vzoru zatažených necek, aby netekly, jsem vál hodila na pár hodin do bazénu. Nepomohlo to. Dřevo se sice nasáklo a pruhy zatáhly, ale po uschnutí se znovu rozdělily. Natřela jsem mezery lepidlem a pruhy spojila. Drží, ale stejně jsem došla k závěru, že vál už na práci s těstem dosloužil a je třeba poohlédnout se po novém. Podmínkou bylo, že musí být velký a mít rantly, na které jsem si u českého zvykla.
Až dosud mi oba vály vyhovovaly a nebyl důvod dívat se po jiných. Teď jsem potřebovala nový. Byla jsem si jistá, že vybrat a koupit na internetu vál přesně podle mých představ bude velmi snadné. No nestačila jsem se divit. Prostě není vál jako vál!
Výběr válů (angl. pastry boards) byl na internetu bohatý a převážná většina z nich měla i kýžené rantly. Jenže byly buď menší, než můj český, nebo jen nepatrně větší. Nejvíce mě však šokovaly ceny! Já nepotřebovala značkový vál. Ani takový, na kterém byly vypálené různé rozměry placek, nebo po okraji žlábek.
Ano, našla jsem jeden, který by mi vyhovoval. Byl z javorového dřeva a stál 87 dolarů, na slevě ze 135! Tolik peněz za obyčejný vál? Vždyť já chtěla jen lehčí, velké prkno se dvěma rantly!
Po několikadenním marném hledání jsem došla k závěru, že si přání budu muset splnit sama. Požádala jsem manžela a on mi slíbil vál vyrobit. Zajeli jsme do obchodu, koupili smrkové prkno a dvě stejně dlouhé lišty. Následující den mi pak manžel udělal dokonce vály dva. Po odříznutí kusu pro velký vál zůstal ještě dostatečně velký kus na jeden menší. Řezy začistil, nalepil lištové rantly a po zaschnutí ještě pro jistotu upevnil hřebíčky.
Jsem s novým válem velmi spokojená, mám přesně takový, jaký jsem si přála. Ne že bych nechtěla ještě větší, ale už by nešel uložit (zasunout) podél ledničky. Když je vál moc zapatlaný, vydrhnu ho a vynesu na sluníčko uschnout. Materiál vyšel na čtvrtinu zlevněné ceny velkého válu na internetu a za práci ode mne mužíček dostal pusu. Až budeme s děvčaty zase péci vánoční perníčky, moje vály tentokrát pokryjí celou pracovní plochu.