Tradiční rodina, jak ji znalo lidstvo po tisíce let, je v moderní, technologicky rozvinuté společnosti na ústupu ke škodě všech. Podobné by se dalo říct o místní komunitě. Ať už ve vesnici, městě a nebo zájmové organizaci či klubu.

I když lidé mají k dispozici nebývalé komunikační prostředky, tak v mnoha případech mají k sobě navzájem dále než ve středověku. Tím myslím skutečný fyzický styk a interakce a ne virtuální kontakt telefonem a nebo přes internet.

Nejenže v této společnosti klesá populace, ale ti jedinci, co vyrůstají v narušené, nefunkční a nebo neúplné rodině, mají později v dospělosti různé charakterové a psychologické problémy a nebo přímo vady. V dobách kritického vývinu osobnosti jim chybí bezpečný rodinný přístav a hlavně pak vzor, či příklad obou rodičů, matky i otce. Statistiky nelžou.

Když v kotlince v padesátých letech minulého století matky, co byly dosud v domácnosti, začaly houfně budovat světlé zítřky socialismu a zapojily se do pracovním procesu, odkládaly děti do jeslí a školních družin, u těchto dětí se později projevilo daleko více psychických problémů než u předešlé generace.

V hodně případech se potom tyto problémy přenášejí na další generaci a dále, protože v těchto rodinách schází potomkům výše zmíněný příklad obou pohlaví, otce i matky. Četní jedinci vyrostlí v narušené, nefunkční a nebo neúplné rodině pak mívají problémy založit a nebo pokud to jde, udržet rodinu vlastní.

Ne nadarmo se říká, že rodina je základ státu, národa a nebo země. Dříve bývala rodina s hodně a dobře vychovanými dětmi zárukou klidného stáří. Jaksi vše zapadalo do sebe. Neklesala populace ale naopak, lidí přibývalo. Potomci byli vychováváni zodpovědně ve vlastním zájmu, kdy nastal čas předat hospodářství jim a odejít na výměnek. Zde pak žít a dožít v péči dětí.

Nebylo to idylické a ne vždy se to povedlo, ale ve většině to pracovalo docela dobře. Toto vše pozvolna překazila už průmyslová revoluce v osmnáctém a devatenáctém století a dvacáté století to dorazilo, abychom v dvacátém prvním vykročili do nového odvážného světa soumraku naší západní civilizace.

Pro děti bylo nutno vytvořit, buď soukromě a nebo státem, jesle a školní družiny, pro staré zřídit penze, důchody a domovy pro ty, kteří už nemohou, kde dožívají a umírají. Pro všechny zdravotní pojištění a bezplatnou, povinnou školní docházku. V mnoha asijských zemích tyto „vymoženosti“ sociálního státu dosud nemají a jak výchova a často i výuka dětí, tak i péče o staré občany se děje v kruhu rodinném a nebo v místní komunitě na úrovni obce.

Když odečteme náklady na skutečnou péči, tak v takové zemi se ušetří obrovské sumy, co stojí státní správa sociálních služeb na platech zpravidla dobře placených byrokratů, kteří toto vše lépe a nebo hůře obhospodařují a penízky přerozdělují.

Takže vše mluví pro udržení funkční, tradiční rodiny. Jedinci vzešlí z tohoto prostředí by byli schopní udržet populaci na nutné výši, udržet funkční rodinu po dobu nutnou k výchově potomků ba i déle, snížit rozvodovost, vychovat kvalitní a odpovědné potomky a navíc stát by ušetřil na nákladech na správu země.

Proč se tak neděje? Co jsme jako společnost zaseli, to sklízíme. Záporných jevů je hodně a všichni je kolem sebe vidíme, ale jen málo z nás je schopno se s nimi vyrovnat a nebo jim dokonce čelit.