34 fotografií

Předchozí díl najdete zde.

Aneb jak jsem nakonec poutní stezku Blaník – Říp nešla.

Trasa na mape: https://mapy.cz/s/pupapuraje

Etapa 5 je dlouhá 35 kilometrů a vede z obce Sadská až do Staré Boleslavi. Já mám tuto etapu rozdělenou na dva dny. První část z obce Sadská do Čelákovic a druhou část z Čelákovic do Staré Boleslavi. Podle ujitých kilometrů během 5. etapy by se mohlo zdát, že jsem ji ušla skoro celou, ale kilometry navíc dělají ty moje zkratky k místům, která musím vidět, když už v oblasti jsem. Možná kdybych je vynechala, tak jsem mohla jít celou původní etapu;) Takto jsem z ní šla jen 24,5 km, ačkoli za tyto dva dny jsem fyzicky zvládla celkem 35 kilometrů.

DEN 6. Čtvrtek 23.3., 16 km.
Mám ráda country a dokázala bych si ho i užít, kdyby bujará zábava neprobíhala přímo pod mým pokojem. Kdo mě zná, ví, že krom toho, že se slepicemi vstávám, tak s nimi také uléhám, ale bohužel většina národa se začíná bavit v okamžiku, kdy se můj den chýlí ke konci. Jenže muzika je dle mého gusta, a tak špunty nasazuju až po 22:00, abych se vyspala alespoň trochu.

Když vstanu, necítím se zrovna svěže a nepomáhá tomu ani horká sprcha, ani nárt, pálící jak čert, sevřený zatím jen v ponožce. Co až přijde bota?

Definitivně se rozhoduju, že ani dnes nepůjdu poutní stezku, i když v jejích stopách zase zůstanu. Autobus mi ukrátí utrpení o těch včera zvažovaných 8 kilometrů a zbylých 16 považuju pro dnešek za dostatečných.

Vlastně se těžko mohu považovat za poutníka, když nejsem ochotná snášet svůj úděl bez ulehčování a raději zbaběle zvolím autobus. Neměl by ale pravý poutník prostě jít, trpět a věřit, že víra (v cokoli) ho uzdraví? A pokud by se to zhoršilo natolik, že by už nebyl schopný pohybu, nebyl by to jen důkaz slabé vůle a nedostatku víry? Takže přiznávám, že su slaboch ze všech slabochů nejufňukanější. Nebo je to spíš zralost a úcta k vlastnímu tělu? Kdo to rozsoudí? Další přemítání nechávám na později, protože teď budu krev potřebovat v žaludku.

Snídani dostávám luxusně bohatou a vydatnou a ještě mi zbyde pár drobností s sebou na svačinku. S paní domácí si popovídáme o hudebním večeru i o poutní stezce a je vidět, že tady mají poutníky fakt rádi.

Autobus mi jede chvíli před 10 hodinou dopoledne a já jím ukrojím úsek, který jsem šla výletem někdy 2 roky zpět. Červená značka z obce Sadská jde lesy po zpevněných cestách, a ač není zvlášť škaredá a hrozná, není ani nijak zajímavá, aby mi její vynechání chybělo. Zato obec Semice, kde vystoupím z autobusu, už je pro mě nová. Kousek před ní jsem tenkrát na svém výletě z červené značky uhnula směrem na jih, kde mi to přišlo turisticky zajímavější. Dneska tedy můžu doklepnout místa, která jsem minule vynechala.

Z obce Semice vedou moje kroky po červené značce kolem slepého ramene Staré Labe. Než se napojím přímo k Labi, procházím místy, kde silně voní medvědí česnek a jeho vůně sytí prostor, se kterým si jemně pohrává slabý větřík. Neodolám a jen tak na chuť se sehnu pro pár lístečků. Protože mapu v tuto chvíli přesněji nestuduji, nevím, že se jedná o hranu přírodní rezervace Vrť, jejíž hlavní část se rozkládá dál po mojí levé ruce. Asi po kilometru chůze podél zčeřené hladiny Labe pod zataženými těžkými mraky ještě udělám cílený výpad do přírodní rezervace z její severní strany, kdy mě vůně i výhonky medvědího česneku obemknou tak silně, že v čase a prostoru neexistuje nic, co by tento vjem aktuálně dokázalo překonat. Kam oko dohlédne, je hustý voňavý porost protkaný sem tam cestičkou nebo spadlým starým kmenem, který vrací živiny půdě a novým mladým rostlinám.

Bezedná tůň, Přerov nad Labem, 11:40.
Z posledního dlouhýho úseku po tvrdým mám už ošlapaný a unavený nohy a je nejvyšší čas na svačinku. Dost fučí a mezi poli na placce kolem Labe se mi posedět nechce, dokud není akutní pocit hladu nebo žízně. Silný vítr mě vůbec neláká k posezení, protože při zastávkách krade hodně cenného lidského tepla. U Přerova nad Labem mrknu unaveně do mapy, jak to mám dál, a co nevidím. Tůň Bezedná je tak šikovně umístěná, že půjdu radši kolem ní a vynechám kus asfaltu.

A dobře dělám, protože mě vítá oáza zeleně a závětrná budka svačinovka, ve které s chutí naberu síly. Tůňka přirozeně zapadá do krajiny s Budečskou protipovodňovou hrází, která víc než umělou překážku rozvodněnému Labi připomíná přirozený terénní hrbol, a nebýt značení v mapě, ani mě nenapadne, že je to výtvor člověka. Po hrázi by jistě byla hezká obcházka Přerova nad Labem, pokud by Přerov nebyl jeden z mých cílů.

Nebo spíše Přerovská hůra, jedna z částí přírodního parku Polabské hůry, který mě láká suchomilnou květenou. Nacházím tu ale jen fialky, které rostou hned vedle obdělávaného pole. Přemýšlím, jak daleko asi doletí pesticidy z pole, aby mohly ničit floru přírodního parku, a docela mě překvapuje, že pole přímo sousedí s významnou oblastí bez žádného neagrárního prostoru mezi. Přerovská hůra ale nenabízí jen zklamání, ale i parádní výhled do okolí, protože i těch pár výškových metrů v takhle ploché krajině udělá dost.

Z hůrky sestupuju v děsným větru zpět do obce Přerov nad Labem, ale nemám pocit, že by tu jeho síla byla nižší, než nahoře na kopci. Na rovině se před ním není kam schovat a nic tu nefunguje jako větrolam, takže jak se jednou rozletí širou krajinou, mete vše, co mu zavazí v cestě. Nevím, jestli mám spíš radost nebo je mi líto, že jsem tak těžká, že mnou jen lomcuje, ale poponést, na to je pořád malý pán.

V Přerově nad Labem míjím potraviny, kam si skočím koupit propisku, kterou jsem zapoměla doma přibalit, a nějaké laskominky na cestu. Samoobsluha na hlavní silnici má spásnou poličku s lékárenským sortimentem a ibuprofenovou mastí. Sice mám podobných mastí doma hromadu a při její ceně se mi trochu protočí panenky, ale co není v batohu, se nepočítá, a tak doma rozšířím svoji sbírku mastí, které se mi zásadně hodí jen tam, kde je zrovna zapomenu. Doma je nepotřebuju zásadně nikdy.

Vybavená dávkou dobré nálady z nákupu jdu obhlídnout zavřený kostel svatého Vojtěcha a aspoň ze silnice Polabské národopisné muzeum. Světe div se, muzem je otevřené!

Chca nechca, když je otveřeno jedno z nejstarších regionálních muzeí v Evropě, je to znamení. Kupuju si lupen na prohlídku starých chalup a dalších objektů lidové architektury, které sem byly dovezeny. Zařízené interiéry často i s figurínami a poučnými popisy představují dobový život a věrně vykreslují atmosféru. My mladí známe většinou jen sem tam drobnost z domácností našich prarodičů, ale líbilo se mi, jak v jedné chalupě měli postel, šatní skříň a svatý obrázek, skoro jako bych byla u svých prarodičů já. Přemítám, jak se čeština i domácnosti mění. Babička měla kredenc, nádobí se mylo v mycím stole v lavorech bez tekoucí vody a scházeli jsme se v sednici. Dneska máme příbory v lince, nádobí se myje v umyvadle nebo myčce a co je sednice, by dnešní děti asi těžko odhalily jako obývák. Přitom je to vlastně stejná místnost sloužící primárně pro obývání, setkávání a další běžné domácí činnosti.

O prostor muzea se dělím se školní třídou, které se mi ale docela daří vyhýbat tak, abych si exponáty prohlížela o samotě, a když mám konečně hotovo, přichází na řadu svačinka a péče o nárt. Odmotat vyměkčovací obvaz, pořádně namazat a zase zamotat. Uvedenou činnost neprovádím zrovna svižně, protože na další část etapy vedoucí zase kolem Labe se netěším. Už jsem ji tenkrát také šla a spadá do stejné kategorie, jako ráno vynechaná část. Jak si ale úsek zpříjemnit?

Zkouším se zaposlouchat do Smetanova cyklu šesti symfonických básní Má vlast, které jsem si stylově na cestu připravila. Jako první přichází na řadu Vyšehrad, ze kterého snad každý zná některé tóny, které jako znělku používá Český rozhlas. Nejsem příznivec vážné hudby, a ačkoli jsem kazetu dostala už jako dítě k nějaké příležitosti, asi jsem ji nikdy vědomě neposlouchala. Teď vím proč.

S šedivou oblohou nad hlavou a šedivým Labe pleskajícím ve větru docházím do Čelákovic a jsem fakt ráda, že už mám odchozeno. Dneska tady končím a jedu na ubytování do penzionu, kam musím popojet vlakem, ale mám tam kuchyňku, kterou se chystám využít. Vzhledem k nesnadné situaci s ubytováním jsem nakonec v mapě hledala značky postele kdekoli u kolejí, s tím, že to může být daleko, ale snadno dostupné.

Celý den čekám déšť a přichází přesně na cestu mezi vlakovou zastávkou a penzionem. Mám tak šanci alespoň vyzkoušet deštník, zakoupený v drogerii v Sázavě při nehodě s protrženým pončem. Doteď lituju, že jsem si nenechala účtenku, protože deštník vydržel přesně 300 metrů do supermarketu a pak se zaseklo jeho zavírání. V průčelí obchodu bojuju marně s deštníkem a přemýšlím, jak ho v tomhle stavu narvu do popelnice anebo jestli mám hrát blázna a běhat s ním mezi regály.

Uléhám do měkoučké postele po pořádné večeři a ještě věnuji čas přemítání nad tématem 5. etapy. Dnes a zítra bych měla mít na jazyku svoje životní priority. Mít dva dny na takové složité téma by se mohlo zdát dost, ale pro mě možná ani není. Priority v životě, to je něco, v čem mám relativně jasno, ale přitom je jejich formulace nejasná a vágní. Třeba mít práci, kterou mám ráda. Ale čas ukazuje, že jen mít rád práci nestačí, když je ovlivňována dalšími skutečnostmi, jako je zdravotní stav, osobnostní nekompatibilita v pracovním týmu a podobné externí záležitosti, které se těžko ovlivňují, ale zvyšují míru stresu nad únosnou úroveň. A to mě vede zase k tomu, že člověku se rádo plní to, co si přeje. Problém často je v tom, že si přejeme neúplně, nedostatečně a moc přímočaře a „samozřejmé“ drobnosti nebere v potaz. A to je jedna z věcí, kterou je dobré mít na zřeteli při zvažování toho, na čem opravdu záleží a co je důležité. Často jsou to právě ty samozřejmosti, na které rádi zapomínáme pro jejich snad až každodenní všednost. Dokud se něco nepokazí.

DEN 7. Pátek 24. 3., 19 km.
Z penzionu Lesní se musím vrátit vlakem do Čelákovic navázat tam, kde jsem včera skončila, a rozhoduju se jet vlakem po 7. hodině ranní. I tak mám dost času užít si pohodlné ráno s dobrou snídaní. Dnešní ranní rutina je ve velkém pokoji příjemná a těším se na start dnešního dne. I proto, že jsem včera pořádně promazala nohu ibalginovou mastí a hezky ovázala, ať se mi všechna léčivá látka pěkně vsákne do kůže a nerozmaže po povlečení.

Ráno mě ale budí svědění nártu a krom toho, že je celý rudý a nateklý, tak ho zdobí drobné pupínky, které mám silnou touhu drbat. Jednou jsem už takovouto mast použila asi před devíti lety a nic, tak je trochu šok, že její druhé použití má takovýto výsledek. Asi budu muset zůstat u mastí, které mají jinou složku než ibuprofen. Nicméně potřebuju najít pro nárt funkční řešení, a protože jsem teď v oblasti s velkou škálou obchodů, hned mám náhradní plán. Čelákovice se zdají ohledně možností šikovné a jen kousek od vlaku mi mapa ukazuje vietnamskou večerku. To mě navnadí, protože to značí přítomnost sortimentu, který běžné české potraviny nevedou. Vložek do bot. A když nepochodím, tak si stačí chvíli počkat do otvíraček různých čelákovických obchodů a něco určitě vymyslím.

Vystupuju v Čelákovicích-Jiřině a místo pokračování po trase poutní stezky mířím k obchodu zaznačenému v mapě podél kolejí na jih. Obchod nacházím přesně na udaném místě (a není to samozřejmost), a dokonce mají střihací latexové vložky, které jsem měla na mysli. K tomu beru sladkosti, protože těch není nikdy dost.

Když už jsem hlouběji ve městě, jdu se podívat na Čelákovický mlýn a gotickou Čelákovickou tvrz s muzeem hned vedle, která není zavřená jen teď, brzy ráno, ale kvůli rekonstukci zcela uzavřená pro návštěvu od letošního února tak na další tři roky. Čumendu po památkách zakončuju u sousedního jednolodního kostela Nanebevzetí Panny Marie, tyčícího se proti šedivé zatažené obloze.

Celkem by mě překvapilo, kdyby nepřišla nějaká sprška, ale většinu dne mám fakt štěstí a jen se to nade mnou vytrvale výhružně kaboní. Jen během ranní cesty na nádraží jsem drobné spršce neunikla, než jsem se před ní schovala do vlaku.

U mlýnského náhonu je konečně pěkná lavička, kterou vyhlížím už od sámošky, takže posvačím a provedu operaci opracování latexové vložky mini nůžtičkami z lékárničky, určenými tak na stříhání náplasti. Operace se povedla, pacient je rozstříhán!

Dnes vede trasa blízko Labe, ale Labe vlastně vidím jen ráno v Čelákovicích, když ji překračuji po lávce, zhotovené v letech 2012 – 2014. Její zajímavostí je, že je postavena z ultra vysokopevnostního betonu a v ČR se tak jedná zatím o největší stavbu z tohoto prostředí velice odolného nového typu betonu.

Po překročení řeky Labe mě dál vede dymnivkovým rájem žlutá značka až k výklenkové eremitáži s kaplí svatého Václava ze 30. let 18. století, kterou doplňují sochy Žalostné a Radostné smrti. Je to s posezením příhodné místo pro svačinku, ale zatím nemám hlad. Až tu půjdu za hodinku zpět z mojí dnešní druhé zacházky do mokřadů přírodní rezervace Káraný – Hrbáčkovy tůně, posezení s chutí využiji.

Pořád fučí severák a obloha je šedivá a zatažená. Posezení na kraji lesíka je tak vystavené poryvům větrů jako na dlani a horký čaj mi po přelití do hrnečku chladne nějak moc rychle. Jedním okem koukám do mapy na další cestu a jasně, na rozcestníku musím jít rovně a nezahýbat, jinak bych se vracela směrem, ze kterého jsem přišla. Dosvačím, dokochám se a trochu prochladlá vyrážím na cestu. U rozcestníku pokračuju rovně a až po chvíli mi chybí červená značka. Stačí jeden pohled do mapy a já si spletla rozcestníky!
Nevadí, hlavně že jdu, pohyb mě zahřívá a co je důležitý, vyměkčovací kus latexu zabírá a konečně mi zavázané tkaničky nezpůsobují agónii. S radostí můžu trochu nabrat rychlost a rozletět se souběžně s červenou, na kterou se můžu snadno za pár desítek metrů napojit bez vracení.

Hurá! Červená! Konečně ji mám! V mokré trávě se mi po celonočním dešti promáčí definitivně boty, které se mi doteď dařilo na širokých cestách uchránit, krom vysoké trávy na značce. Dalších pár desítek metrů a já tu značku zase ztratila. To snad není možný, ale značka zahýbala jen pár metrů poté, co jsem ji s nadšením našla. Nevadí, tudy to k ní půjde taky…

Až do obce Káraný jdu vítězoslavně po červené značce, z mokré trávy jsem přešla na širokou prašnou cestu, na které probíhají nějaké práce a jezdí na ní těžká technika. Turistům průchod není omezen, ale silný vítr mete všechen drobný prach a písek rozvířený koly monster pracujících na cestě do očí a do obličeje. Jemný písek v očích snad vypláchnou oční kapky, ale že ho mám i v nose a v puse, to je docela nečekaný chuťový zpestření. Mhouřím oči, šlapu proti větru a snažím se ho přeprat. Má sílu a nedá se snadno, ale konečně mám na chodníku z asfaltu chvíli klid.

Před zchátralým výletním penzionem se znakem mořské pany si v obci Káraný dávám další chladnoucí čaj na lavičce se stříškou. Protože neprší, místo stříšky bych ocenila nějaké proti větrné zábrany, protože mě i odtud vítr vyžene stejně rychle, jako od předchozího posezení.

Za obcí Káraný překračuju řeku Jizeru, což je mé dnešní druhé setkání s nějakou řekou, a opět se mi podaří na rozcestí, kde přecházím na modrou, vyrazit přesně opačným směrem. Naštěstí je to malá zacházka v rámci desítek metrů a dneska naštěstí poslední. Třikrát za jeden den omylem sejít z cesty, to jsem musela překročit nějaký bludný kořen, ale do Staré Boleslavi dojdu po modré značce příjemným lesíkem bez dalších potíží.

Ve Staré Boleslavi mě čeká před ubytováním se ještě historické centrum. Procházím okrajem Staré Boleslavi až ke Staroboleslavské bráně, která je upomínkou na původní opevnění města, a za ní dál ke kostelu svatého Václava, který založil Břetislav I. po roce 1039 jako akt pokání za loupeživou výpravu pro ostatky svatého Vojtěcha do Polska. Původní kostel svatého Kosmy a Damiána, před kterým byl zavražděn svatý Václav, byl zabudován do nové podoby kostela. Kostel utrpěl za husitských válek i během třicetileté války a ještě byl při ústupu Švédů zapálen. Nakonec se ale dočkal obnovy a dnes je kostel národní kulturní památka. Samozřejmě aktuálně zavřená k nahlédnutí.

Pokračuji k baroknímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie ze 17. století, který se klene nad Mariánským náměstím. Ani do jeho interiérů se nedá nahlédnout, tak pokračuji v prohlídce města kolem zavřeného chrámového infocentra ke kapli blahoslaveného Podivena, která je kousek nad kostelem. Obloha při mém průzkumu Staré Boleslavi definitvně černá, ale před deštěm se schovávám v Thien Long bistru na půl cesty mezi kostelem a kaplí. 24 kousků sushi ve mně mizí rychlostí blesku a teď bych si ještě dala nějakou flákotu. Začínám mít nekonečnej hlad, kterej se skoro žádným dostupným jídlem na cestách nedá utišit, a moje tělo touží po steaku s masovou oblohou. Bohužel volba byla sushi, nebo totálně promoknout. Kecám, vybrat jsem si mohla sushi nebo cukrárnu, která sídlí hned vedle, a chvíli jsem zvažovala, který dveře si vyberu.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Na cukrárnu ale taky dnes přijde řada, protože mám ještě sraz s jednou známou, která to sem nemá daleko, a tak zajdeme na kafe a zákusek právě do cukrárny Terezčiny domácí dobroty, kterou můžu rozhodně doporučit, protože tu mají i něco bezlepkovýho a výjimečně je to i chutný a ne jenom bezlepkový.

K večeru se dost utahaná dostanu do Sport Club hotelu Houšťka, který ze všech stran obklopuje městský lesopark. Musím říct, že na téhle dovolené mám velký štěstí v tom, že až na tuto noc je všude ubytování naceněno i pro jednu osobu. Jen tady mají cenu pro jednu osobu stejnou, jako za dvě, což je mnohem běžnější skrz většinu ubytování, kam jsem se v posledních letech dostala.

Kvůli ceně jsem trošku zklamaná, protože za necelou tisícovku mám sice pohodlnou postel a je to první nepřetopené ubytování, kde se mi fakt dobře spí, ale je to také jediné ubytování, kde nemám k dispozici rychlovarku pro uvaření čaje. Expediční teploměr večer ukazuje 18 °C, což je tak o 5 °C méně než na ostatních ubytováních. Přes den by to s přimhouřeným okem byla snad příjemná teplota, ale v noci se v tom nedá spát, a většinu dosavadních nocí se i několikrát za noc budím zpocená a uvařená. Někdy pomůže stáhnout termostat na noc na málo, ale někde se topení ztlumit nedá a místnosti si teplo drží klidně až do rána. Tady mám výjimečně tepelnou pohodu a těším se, jak se vyspím.

Před spaním si chvíli čtu a také mám možnost si rekapitulovat stále přítomnou otázku o mých životních prioritách. Určitě bych měla být šetrnější a skromnější, což v otázce cestování a především cen za ubytování moc nejde dohromady. Obdivuju tak všechny, kdo se nebojí spát sami venku, ale pro mě je obrovský výstup z komfortní zóny i to, když jsem v lese s kamarády, a i přes desítky naspaných nocí se to nelepší. Naopak se to s věkem zhoršuje a jakkoli miluju den v lese, noc v lese je moje noční můra.

Jednou z podotázek 5. etapy je: pro co jsem ochotná překonat sama sebe? Je děsivé, že jedna z nejdůležitějších věcí v mém životě, čas trávený venku, se po setmění stává jednou z nejděsivějších věcí v mém životě a možná nikdy se mi nepodaří překonat svoje hranice a neohroženě se v noci svalit mezi stromy.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz