Předchozí díl najdete zde.

Aneb jak jsem nakonec poutní stezku Blaník – Říp nešla.

Trasa: https://mapy.cz/s/jolazabace

DEN 5. Středa 22. 3. 2023, 9,4 km.

Dnes mě čeká 4. etapa poutní cesty, z Kouřimi do obce Sadská v délce 21,5 kilometrů. Celou ji chci stihnout za dnešek, ale právě dnes je den, kdy se ze samotné „poutní cesty Blaník – Říp“ stává cesta „ve stopách poutní cesty Blaník – Říp“, a jdu jen krátký úsek podél Vavřineckého potoka zvaného Výrovka.

Vstávám bez budíku chvíli před šestou hodinou ranní. Skoro deset hodin spánku a poprvé, co jsem na výletě, nemám dvouhodinovou noční pauzu, kdy z neznámýho důvodu nemůžu spát. Nárt se hlasitě hlásí o pozornost, sotva otevřu oči, ale asi mi neupadne.

Omyl. Upadne. Stačí jeden krok z postele a mám celkem jasno. Dávat pozor na to, co si člověk přeje, je prostě naprostej základ. A já si včera přála dlouhý posezení v tom čtecím křesle. Tak to mám teď za to, protože se zdá, že dál než do toho křesla se fakt nedostanu. Koukám do mapy a vidím docela rozumnou možnost ten výlet zkrátit o 7,6 kilometrů, hned z Kouřimi do Vrbčan. Kouzlo tohoto zkrácení je v tom, že ze 7,6 kilometrů je pouze 1,5 kilometru po turisticky příjemných cestách, zbytek je asfalt. A z těch 6,1 kilometru asfaltu to jsou 4,2 kilometry regulérně po silnicích mezi vesnicemi s běžným provozem.

Vypadá to jednoduše. Pokud něco zkracovat, začátek dnešní etapy si o to přímo říká. Těch zbývajících 16 kiláků bych měla v pohodě do večera stihnout. A do Vrbčan mi dokonce jede před 10. hodinou autobus. Parádička, to budu mít fakt hodně času si číst.

Vyrážím z ubytování kolem 9. hodiny a je docela příjemně. Plán je jasný. Projít cestou na autobus kolem renesančního kostela Nejsvětější Trojice z 16. století, který stojí naproti kamennému opevnění města Kouřim.

Kamenné opevnění města začalo vznikat s ostatní výstavbou již ve 13. století, na jehož stavbu osobně dohlížel Přemysl Otakar II. a dával ho za vzor dalším královským městům. V 15. století bylo opevnění přestavěno a jeho součástí bylo i několik bran, z nichž se dochovala pouze jediná, Pražská. U Pražské brány jsem byla nakouknout už včera a dneska pod ní budu procházet zpět do historického centra města Kouřim. Důvod je jednoduchý. Už včera jsem si chtěla koupit obvaz s polštářkem, abych mohla nárt vyměkčit lépe, než několikrát přeloženým obvazem z lékárničky, ale včera jsem obě drogerie prošvihla o několik minut, když jsem se k nákupu rozhodla až po prohlídce Staré Kouřimi.

Ani v jedné drogerii obvaz nemají, ale paní mě posílá do lékárny, kterou jsem přehlédla. Musela jsem být asi hodně slepá, protože přehlédnout krásně zdobenou lékárnu, opravenou v roce 2012, U Černého Orla může jen někdo, kdo se pořádně nedívá okolo. V lékárně taky žádaný obvaz nemají, ale po vysvětlení mého problému mi lékarnice ochotně radí, že si mám rozstříhat náhradní ponožky z batohu a nárt vyměkčit jimi. Náhradní ponožky sice opravdu mám, ale nejsem si jistá, jestli rozstříhat turistické ponožky za 600 korun je nejekonomičtější nápad, tak hezky poděkuju a koupím si alespoň jeden obyčejný obvaz do zásoby.

(Pozn. zmíněné ponožky mají doživotní záruku a při prošoupání zakoupeného páru vám dá výrobce/prodejce nový. Na rozstříhání se tato záruka ale zřejmě nevztahuje a testovat to nechci.)

Odkulhám se na autobus, kde jsou přesně tři nástupiště a na tom posledním, odkud jede ten můj autobus, jsou poškozené cedule tak, že se požadované informace nedají zjistit. Naštěstí mi radí místní paní, která čeká na autobus u dalšího nástupiště, a tak trochu nervózně čekám, jestli má pravdu. Má.

Ve Vrbčanech vystupuju do hezkého a teplého dne, a hned mě čeká drobné stoupání ke kostelu svatého Václava, který se dnes již nenachází v jeho nejranější podobě z roku 990, kdy byl postaven. Pár stovek metrů a vím, že moje rozhodnutí o zkrácení trasy bylo správné. Jak ujdu těch zbývajících 16 kilometrů, nemám potuchy, ale vím jistě, že do večera se to stihnout nedá.

Vyrážím na asi nejhezčí úsek celé dnešní etapy a doufám, že se bolest nějak otupí nebo rozchodí. Lesem podél potoka Výrovka, který pramení u Uhlířských Janovic a vlévá se do Labe u Nymburka půjdu jen asi 2,5 kilometru, ale tento krátký úsek je velice krásný. Potok se vlní lesem blízko kolejí, za kterými se zvedají suché a prosluněné stráně, které mohou být domovem suchomilných rostlin, například koniklece lučního, který jsem ještě nikdy na vlastní oči neviděla. Když ale šplhám do jedné ze strání, žádné květy nevidím. Je tu na ně ještě asi brzy.

Radimský lom. 12:00.
Silné jarní slunce už slušně připíká ramena i krk. Příjemných 25 °C a lehký větřík z dneška dělají dokonalý den na spočinutí v ptačím ráji, poblíž splavu, který rachotí silou vodního živlu.

Vzduch je prosycen vlhkostí a moje rozhodnutí vydat se tudy (mimo oficiální trasu a pokračovat kolem Výrovky až na Radim) a zbytek dojet vlakem, se mi teď zdá ještě lepší. V souladu s přírodou je mi dobře. Sedím v přístřešku pod vyhřátou skalní stěnou bývalého lomu v PP Lom u Radimi minimálně hodinu a na vlak mi zbývají sotva 2 kilometry. Není důvod spěchat. Místo toho si dneska zkouším, jaké to je, opravdu spočinout na krásném místě a zamyslet se nad témetem s možností si myšlenky hned zapsat do deníku.

Téma dnešní čtvrté etapy jsou naše kvality a hodnoty.

Je kvalita nehnat se pro kilometry po standartních silnicích mezi vesnicemi, ale prostě si říct, že se radši budu hodinu kochat na sluníčku na příhodném místě, odpočívat a prostě jen tak být v krásném okamžiku i za cenu porušení plánované cesty? Nebo je kvalita držet se zarputile trasy, kterou vytyčil někdo jiný, a ve jménu sebepoznání z ní ani metr neuhnout? Je lepší si prostě přiznat, že tohle pro mě není důležité, nebo je to slabina, že v případě problémů se poddám snazší variantě? Navíc v informacích k poutní cestě je doporučeno si etapy nezkracovat, což dnes porušuju docela výrazně.

Trochu se v tom dnešním tématu ztrácím, ale jedna z pomocných otázek zní Umíte být všímaví k okolí? A nesouvisí to právě i se všímavostí k sobě samým? Trochu mě mrzí, že dnes jsem z poutní cesty Blaník – Říp sešla, a tak moje cesta vede už jen v jejích stopách. Jak říká jedna moje kamarádka, pokud uhnu byť o jediný metr a neujdu celou cestu krok za krokem, nemůžu říct, že jsem tuto cestu šla, a žádné kilometry navíc v jiných etapách to nezmění.

Přemýšlím, jestli je pro mě ve skutečnosti vůbec důležité jít „Poutní cestu Blaník Říp“. Jiná moje kamarádka mi zase před lety řekla, že nikdy nechodím ven s vidinou konkrétního cíle a že je možné, že bych mohla mít úplně jiné pocity v dosaženém cíli, který značí zdárně dokončenou nějakou ucelenou cestu, než mám běžně na konci svých výletů. Tam pro mě není důležité, jestli do cíle dojdu nebo nedojdu, protože já chci prostě jen být venku. Přemýšlím, jestli dosažení cíle už není narušeno zkrácením trasy a zda pro mozek bude ten cíl stejný, když jsem právě sešla z cesty a už nejdu poutní stezku, ale jen v jejích stopách. Ale pokud mám být všímavá k sobě samé, musím si prostě přiznat, že moje zdraví je přednější, než se poplácat po rameni a říct „tak jsem to ušla“.

V tomto je to nevýhoda předem domluvených ubytování, kam se člověk nějak musí dostat a pozdržení o jednu noc pak bortí celý zbytek plánů jako domeček z karet. Jít natěžko v tomto dává větší svobodu. A právě ta svoboda mi často znemožní dojít ve vytyčeném čase do toho mého mapového cíle. Stačí se zpozdit o pár kilometrů kvůli zdravotním problémů, nepředvídatelně špatně schůdnému terénu nebo kvůli škaredé bouřce přeplánovat trasu a popojet kousek vlakem do bezpečí ubytování, a hned člověk skončí o pár kilometrů dřív, než měl v plánu. Termín návratu do práce se v takových situacích nezadržitelně blíží a v mapě nakreslený cíl se prostě vynechá a jeho návštěva se odloží na někdy.

Nebo na nikdy. To záleží, jak je ten pomyslný nedosažený cíl atraktivní pro návštěvu a zda nebyl zvolen jen proto, že z toho místa třeba lépe jede vlak. Jenže další z mých kamarádek má na cíl zase úplně jiný pohled. Není cíl vlastně to, když se nakonec dostanu v pořádku domů? Zdravá, spokojená a s pocitem, že jsem si to fakt užila? V mém případě zatím vždy platilo, že cesta je cíl a jsem zvědavá, zda to tentokrát vůbec může být jinak.

Poutní stezku beru hlavně jako osnovu, které se mohu držet a která mi pomáhá neztratit se. Ale někdy mě osnova svazuje a já potřebuji odbočit z hlavního děje k vedlejšímu. Jako dnes. Z 21,5 km dnešní etapy je dobrých 18 km po silnicích a po cyklostezkách mezi prašnými poli. Prvních 8 km jsem přeskočila příhodným spojem a užila si nádhernou přírodu z Vrbčan až do Chotutic kolem toku Výrovky. A teď buď 11 kiláků mezi poli, které nebudou skýtat žádné potěšení a dodžet alespoň většinu osnovy, nebo si ještě chvíli užít liduprázdný všední den po boku šumící Výrovky, dojít do Radimi a odtud se prostě svézt vlakem? Není škoda tak krásný den protrpět sledováním silničního provozu, nechat si vát prach z polí do očí a u toho celou cestu kulhat?

A tak jen sedím. Usmívám se. A vím, že tohle je pro dnešek ten nejlepší plán. Chtěla jsem tu udělat pár koresponďáků, ale nakonec mi přijde škoda nebýt ponořená do přírody plným vědomím.

Když pak přijde čas vyrazit na vlak, pomalu se courám kolem v březnu zavřeného renesančního zámku Radim k novogotické kapli Nejsvětějšího Vykupitele postavené v letech 1891 – 1892 až k vlakové zastávce, ze které s přestupem v nedalekých Pečkách hladce dojedu až do obce Sadská, kde mám dnes ubytování a kde i oficiálně končí 4. etapa.

Sadská, 16:00.
Obec Sadská je dlouhá a roztahaná a cestou k hotelu potkám dokonce dva obchody. V tom prvním koupím vše co potřebuji kromě pečiva a z druhého odcházím s prázdnou. Z mapy jsem doma získala mylný dojem, že obchod na náměstí nebude úplně malý, ale zároveň vždy počítám s tím, že ne všude seženu pečivo, takže většinou podle sortimentu vymyslím i záložní variantu.

Historicky vypadající hotel Modrá hvězda, kam chodíval i Bohumil Hrabal, může trochu vystrašit potenciálního turistu, že bude mimo jeho cenový limit, ale je to klasika pro nenáročné a jsem ráda, že jsem se nechala nakonec nalákat pochvalnými recenzemi jiných poutníků. Hotelové útulnosti jednoznačně dominují milí a příjemní majitelé. Poutníci dostávají slevu z ceny pokoje, ale protože já mám rezervaci přes booking.com, kde to nejde, dostávám jako nabídku alespoň zítřejší snídani, kterou s vděčností přijmu. Dobrá teplá snídaně zní skvěle a navíc si chvíli popovídáme i o cestě. Už v minulosti se mě na ubytování zeptali, zda jdu poutní cestu, ale po kladné odpovědi už nikdy nenásledovala žádná další otázka. Ne však tady, kde je možné si i vzít další materiály k cestě.

V pokojíčku s lednicí a rychlovarkou si sundávám boty a ohledávám nateklou nohu. Je celá horká a můžu pro ni zítra udělat jen to, že trasu zase zkrátím. Tentokrát useknutí vyhrává prvních 8 kilometrů dlouhý úsek po červené značce z obce Sadská do Semic, který jsem šla na podzim v roce 2021 s malou zacházkou z cesty (kterou všem velice doporučuji) k borovici Krásné Pepině, která se tehdy tyčila proti modrému nebi. Úsek po ztvrdlé rovné cestě byl zdlouhavý, ale jeho novost a barevné podzimní listí vyvážily negativa. Co je ale bude vyvažovat teď?

A znova se vracím k otázce, zda můžu po dnešku, kdy jsem z celé etapy ušla slabou polovinu a ještě ne v kuse, vůbec říct, že jsem šla poutní stezku? A proč vlastně ne? Je pointa nachodit kilometry, nebo stěžejní část projektu leží spíš v psychologické rovině zamyšlení a ponoření do hlubin duše? A při chůzi přírodou se prostě přemýšlí nejlíp, protože člověka tak nerozptylují každodenní starosti a povinnosti. Ale musí ta příroda být přesně tam, kde si to někdo namyslel?

Témata k zamyšlení beru jako super pomocníka, když je mozek připraven se soustředit na podněty dodané zvenčí, a tento koncept témat k zamyšlení se mi líbí právě proto, že mě vede cestou, kterou bych se sama nevydala. A nejlepší na něm je, že si soubor témat s sebou mohu vzít kdykoli a kamkoli a můžu o něm rozmýšlet klidně doma v kuchyni nebo v létě na sobotním výletě do okolí.

Možná je ale štěstí, že jsem tuto etapu nešla úplně celou, protože snažit se celý den najít nějakou svoji pozitivní povahovou vlastnost není snadné, ačkoli se o to opravdu docela snažím.

Místo toho si uvědomuji, že doma odkládám domácí práce, v práci nejsem vždycky milá a příjemná a na kamarády a rodinu si neudělám tolik času, kolik bych chtěla. Ale moc dobře si poslední měsíce uvědomuji, že člověk by na sobě měl mít něco rád a že přísloví „sebechvála smrdí“, se kterým všichni vyrůstáme už od mala, je vlastně špatné.

Protože když se budete mít rádi, dokážete okolí dávat ještě mnohem víc, než když si myslíte, že na vás nic k pochvale není. A když se neumíte pochválit sami, jak můžete vůbec přijmout pochvalu od cizího? Možná stejně špatně jako já.

A tak jsem si nakonec jednu kvalitu našla. Dochvilnost. Ale dalo mi to zabrat celý den.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz