28 fotografií

Předchozí díl najdete zde.

Trasa výletu: https://mapy.cz/s/mosavutade

Den 4. Úterý 21. 3., 29 km.

3. etapu ze Sázavy do Kouřimi o délce 23,5 km mám naplánovanou celou na jeden den, bohužel jsem se nějak špatně podívala večer do mapy a vynechala jsem obcházku přes Čertovu brázdu kolem Sázavy a tím si trasu nechtěně zkrátila zhruba o 2,5 km. Ztracené kilometry jsem ale nahnala jinde.

Ze Sázavy vyrážím s východem slunce v domnění, že bych jej mohla chytit hezky nad městem, v panoramatu s věží Sázavského kláštera. Když se konečně v chladném vzduchu, kdy se dobře dýchá, vyškrábu nad město na hranu lesa, jaké je moje zklamání, když zjistím, že areál je skrytý za mohutnou hradbou stromů, která jej obklopuje.

Přesto vnímám i radost z pohybu a z lesa, který začíná ožívat. Nárt dneska vypadá líp a dokonce mě ani moc nebolí zavázaná bota, tak je hned den o něco veselejší a ten výhled východ slunce přece nemůžu chtít luxusní každej den. Čeká mě cesta lesem z kopce dolů až do obce Vlkančice a tyhle chladný rána v lese mám skoro nejradši. Být součástí toho, jak se příroda probouzí a les ožívá, mě doufám nikdy nepřestane bavit.

Vlkančice, 7:25.
Je svěží ráno prosycené vysokou vlhkostí. 7 °C je na chůzi tak akorát. Přesto s chutí usednu na odpočívadlo ve Vlkančicích. Doléhá ke mně šum nedalekého Nučického potoka a ptačí zpěv mě obklopuje ze všech stran.

Za jemnou oblačností se klube pomalu sluníčko, které i v Sázavě vykukovalo hodně nesměle, a až se vyklube, bude asi řádit s pěknou silou. Dneska snad bez bouřkového mraku.

V hlavě si namýšlím koresponďák s obrázkem ženy Rovnodennosti, a hrozně ráda bych chtěla umět představy mozku dostat na papír. Rovnodennost připadá na 20. nebo 21. 3. a tenhle námět mě napadl úplně spontánně, aniž bych nad rovnodenností nějak v posledních dnech přemýšlela. Mozek si i bez vnějšího informačního světa uvědomuje, že v 6 hodin ráno se rozednívá a v 6 hodin večer zapadá slunce. Bez hodinek by k tomuto poznání ale možná nedošel.

Čas venku plyne jinak. Jím, chodím, odpočívám, jím, chodím, sedím, jím, dám si koupel a jdu spát. Někdy si i večer před spaním čtu, protože mi muž před cestou zakoupil na bazaru podsvícenou čtečku knih a já tak mohu večer zahodit brýle do krabičky pod postel, zhasnout světlo a zachumlat se do peřin s knihou. Když se mi klíží oči, nemusím nikam vstávat zhasínat a jen odložím čtečku a zavřu oči.

Vyhlídka nad Vlkančicemi. 8:00.

Sluníčko už to rozbalilo ve vší parádě. Na posezení si po ujitém kilometru tentokrát nesedám na svačinu, ale jen tak, abych si nahřála zpocený záda a užívala si ptačí zpěv.

Výrazně víc než včera si uvědomuju, že ty denní vzdálenosti mě ochuzují právě o tyto okamžiky. Varianta chodit o něco rychleji a mít na ně pořád čas je sice většinou možná, nicméně teď, po sérii nemocí, táhnoucích se od konce října, nemám vůbec chuť k žádným výkonům. Chci prostě jen tak jít tempem, které si moje tělo určuje samo podle aktuálního rozpoložení.

Cesta lesem je poklidná a kolem cesty rostly ve velkém podběly a plicníky lékařské, bylinky vhodné na bronchitidu a na horní a spodní cesty dýchací. Protože mám pořád ještě rýmu a nezvykle se po prodělaných infekcích zadýchávám i při mírném pohybu, neodolám a pár květů si beru na večerní čaj. Samozřejmě netrhám rostliny v trsech, ale sem tam květ, aby dal na hrneček čerstvého čaje.

Studánka svatého Prokopa.
Od poslední svačiny jsem ušla bezmála 8 kilometrů zasmušeným, setmělým a studeným lesem. U studánky u sv. Prokopa je ideální místo odpočinout si, protože se zase na chvíli hlásí sluníčko. Ráno mi evidentně dávalo plané naděje a prochladlý les neskýtá chuť zastavit na delší čas. U studánky s chladnou vodou je to ale jiné, protože lavička je nastavena přesně do cesty těm několika slunečním paprskům, které se ke mně derou skrz mraky a hradbu stromů.

Nestačím ani dosvačit a sluníčko zase mizí za černé mraky a citelně se ochlazuje. Studánka mě nevyhání, jen mi naznačuje, že dnes je moje cesta dlouhá a ještě není čas dlouze spočívat, když mé tělo není znavené. Ten pravý čas k odpočinku přijde později.

Čeká mě ještě kousek lesem a pak dlouhý úsek po asfaltové silnici a z toho bezmála půl kilometru po krajnici silnice 1. třídy. Fakt nesnáším chůzi po asfaltu a pokud je ten asfalt navíc normální silnice mezi vesnicemi, sloužící jako spojka mezi turistickými cíli a přírodou, je to ještě horší, než třeba asfaltová cesta lesem. Vítr mi mete prach ze silnice do očí a každou chvíli musím uhnout ze silnice před náklaďáky, které mě sice objedou, ale i tak jsem radši, když je mezi námi vzdálenost větší než metr.

A protože jsem si na sebe ušila bič v podobě zacházky k Památníku padlým, ke kterému musím po té velké silnici s tiráky, jezdícími jeden za druhým, beru si na pomoc mp3 přehrávač s podcasty od Tomáše Gavlase Karlaz: cesta člověka. Tyto podcasty jsem si nachystala dopředu do přehrávače jako možnou filozofickou vsuvku, až budu chtít rozjímat s doprovodem zajímavého člověka s mnoha zkušenostmi nejen z poutí, a teď mi na zdlouhavém úseku velmi pomáhají, nejen tím, že se mohu zamýšlet nad mnoha aspekty lidského chování. Na poutní cestu jsou filozofické úvahy vlastně naprosto dokonalá kulisa a já se od nich nemohu odtrhnout ještě nějakou chvíli, i když už nepotřebuji kulisu k překonání protivného úseku.

Památník padlým, 11:30.
Nebe je zasmušile šedé a jen sem tam se mihne modrá mezi mraky. Šeď oblohy dodává ponurou atmosféru monumentálnímu 25 metrů dlouhému betonovému pomníku obětem fašismu, který byl původně v letech 1935 – 1936 vybudován na památku prvorepublikovému ministerskému předsedovi Antonínu Švehlovi, který ale bohužel v roce 1939 fašistický režimem částečně zrušil. Nápisy a památné destičky byly odstraněny, samotný monument ale zůstal na travnatém prostranství stát. Po konci války byl památník změněn na Památník obětem fašismu Kolínska, Českobrodska a Kouřimska, aby po roce 1948 byly nápisy opět břebroušeny do aktuální podoby OBĚTEM NACISMU A PADLÝM BOJOVNÍKŮM ZA SVOBODU 1938–1945. Ohledně památníku se vedly spory i o změnu umístění, ale nakonec zůstal tam, kde vyrostl.

Místo je to klidné a mírné a je těžké si na něm představovat hrůzy minulých režimů. I přes hluk nedaleké silnice si zde dovedu představit někdy v budoucnu přenocovat. Je také ideální na chvíli tichého rozjímání, ačkoli co člověk, kráčející celé dny o samotě, vlastně dělá jiného?

Je to dokonalé místo pro dnešní spočinutí. A odměnou mi je, že se po nějaké době roztrhají mraky a vykoukne sluníčko, které zalije památník jeho teplým dotekem.

Od památníku pokračuji dál ke kostelu svatého Havla ve Ždánicích, jenž svou současnou podobu získal přestavbou v roce 1888. K nedaleké výklenkové kapli Panny Marie z 18. století je to již jen kousek a tak ji nemůžu vynechat. Když si pak cestou zpět k zelené značce chci zkrátit cestu lesem přes vrchol Kozák a napojit se na zelenou bez nutnosti kráčet znova po frekventované spojce nejen pro osobní dopravu, narážím na ohraničené sady, vinice a staré ploty vinoucí se lesem. Když procházím místem vypadajícím jako útočiště bezdomovce, rychle prchám do bezpečí silnice, ze které se mohu přes lesní cestu napojit na zelenou značku poutní cesty, která míjí v březnu zavřené Muzeum lidových staveb.

Zelená značka mě bezpečně dovede až do středověkého města Kouřimi na náměstí, kde si mohu v místním obchodě koupit nějaké sladkosti. Obchod je to malý a typicky vesnický, takže si odnáším pohankovo-kukuřičné plátky, kofilu a sýr. Skelnou vatu, jak těmto plátkům říkám, nemám moc ráda, protože mi vždy pořeže při jídle jazyk, ale něco jíst musím a tak se snažím jejich řeznou sílu omezit alespoň paštikou a sýrem. Já vím, že jídlo by se nemělo vyhazovat, ale mám určitě větší chuť je nechat v blízkém koši než vkládat do úst. Asi i o tom je pouť. O zříkání se toho, na co je člověk zvyklý a co má rád. S velkým sebezapřením několik plátků sním, abych se při svačině na historickém Mírovém náměstí z poloviny 13. století mohla vyhřívat na sluníčku. Není ani 15 hodin a to se mi zdá na ubytování se málo, a tak ještě vyrážím na obhlídku naučné stezky Stará Kouřim, kterou jsem původně chtěla přidat až k zítřejší etapě.

Sluníčko svítí a hřeje, takže jsem se konečně dočkala toho hřejivého jara, v jehož paprscích se můžu příjemně prohřát. Naučná stezka mě ale vede do kopce a to už horkem docela funím a tričko bych mohla klidně hned ždímat. Oceňuju, že tu budu mít mnoho zastávek, kdy si můžu vydechnout při čtení naučných tabulí a užívat si spíš sluníčka staticky než dynamicky.

Prvním ze zastavení naučné stezky je rulová skalka Lechův kámen, která je opředena mnoha pověstmi, a taky kousek od ní leží astronomický střed Evropy. Další zastávka je u barokní kaple svatého Víta z roku 1724, která je skrytá mezi stromy, kolem nichž mohu pokračovat až k Libušinu jezírku, z jehož hladiny staří Slované, obývající pahorek, věštili. Po jezírku zeje v horkém dni ale jen suchá díra a je otázka, kdy v něm naposled byla voda.

Zpátky do centra Kouřimi pokračuju kolem potoka Výrovka, kolem kterého se motá spousta místních rodičů s dětmi a pejskařů na procházce a procházím znova kolem nádherného kostela svatého Štěpána v burgundském slohu, který vznikal od 60. let 13. století zároveň s městem a je k mojí smůle zavřený úplně stejně, jako infocentrum vedle něj.

Penzion, 16:30.
Penzion mě vítá krásným pohodlným pokojem i s předpokojem. Paní majitelka mě uvádí slovy, že jsem tu jediná žena mezi chlapy a tak že si zasloužím největší pokoj. V tomhle pokoji jistě platí, že kolik televizí máš, tolikrát si člověkem, a čtecí křeslo s výhledem na náměstí se sluncem klonícím se k obzoru, to je přesně balzám pro moji duši.

Zítra rozhodně nevyrážím v 6:00, ale dám tomu čtecímu křesílku zabrat:)

Před spaním piji čaj z posbíraných květů a ohledávám nárt, který dnes ani moc nebolel, a to jsem ho moc nešetřila. Konečně se umoudřil a dopřál mi jeden z nejhezčích dnů na cestě. Děkuji ti, nárte, že jsem si to dneska mohla tak užít.

Přestože nárt jen zlehka táhl, dnešní kilometry mě docela zmohly, ačkoli samotná 3. etapa jich má o fous míň. Alespoň jsem měla čas přemýšlet o svých slabých či stinných stránkách. Člověku, co si vyčítá lenost, když kvůli horečce zamešká pravidelný trénink, nebo si vyčítá, že v práci nezvládá hlídat i práci ostatních, která pak ovlivňuje tu jeho, opravdu nedělá potíže každý metr trasy najít něco, co dělá špatně. Ještěže tuhle etapu nemám na 2 dny, nebo bych šla zítra spát s depresí, že neexistuje na světě horší monstrum, než jsem já. A paradoxně se k dnešnímu tématu velmi hodil i poslouchaný podcast, který velice trefně udeřil na temné kouty, kterým lidé nevěnují pozornost a snadno na ně zapomenou. Já už se nemusím bát nočních můr, protože noční můry se bojí mě ;)

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz