17 fotografií

Předchozí díl najdete zde.

Trasa: mapy 2. etapy https://mapy.cz/s/jesajopofa

Aneb jak jsem nakonec poutní stezku Blaník – Říp nešla.

Den 2. Neděle. Český Šternberk. 12:00. 6 km.
Vyrážím na 1. část 2. etapy, z Českého Šternberka jen do Ratají nad Sázavou.

Na první etapě jsem celkově využila mnoho míst k orazítkování svého poutního deníku, a jak si zpětně uvědomuju, na dalších etapách jsem toto štěstí už neměla a skříňky jsem vždy asi přehlédla nebo přešla, a to ani nepočítám památky, které celou cestu lemují, ale v březnu má potenciální návštěvník prostě smůlu. Já ale smůlu nemám, protože zavřené památky znamenají, že většina obyvatel naší země se ještě necítí na výletování a to znamená, že celé dny chodím sama a nepotkávám ani nohu. Lavičky jsou vždy prázdné, abych si na ně mohla sednout já, v lese nikdo nekřičí, nikdo mi netřese mostky, když se uprostřed zastavím a pozoruju vodu.

Hrad Český Šternberk

Obloha je modrá a bez mráčků a slunce pere tak, že 2. etapu s tématem „vztah k sobě samému“ začínám v tílku a s touhou mít s sebou kraťasy. Expediční teploměr ukazuje na slunci 25 °C a já hledám v suchých slunných svazích nad Sázavou ještěrky. Co kdyby se některá zrovna slunila na vyhřáté suché hlíně mezi starým listím?

Bohužel ani dnes, ani po zbytek cesty, nemám na žádnou ještěřici štěstí. Když vystoupám k obci Malovidy, nechávám za sebou i vyhřátý slunný les, ve kterém po cestě strmým svahem vykukují skalky a kořeny borovic, které snadno skočí do cesty nohy nepozorného chodce. V lese je cítit teplo a sucho, naprostý opak ranního chladu. Přitom stačí tak málo, jako obloha bez mráčků a slunce vysoko na obloze.

Poslední kilometry do stanice Rataje nad Sázavou mi pak v lese už utečou rychle a na odjezd vlaku mám dokonce ještě chvíli rezervu, tak si jako sladkou odměnu dám pomeranč, co od včera nosím v batůžku a tím mám konečně všechno vyjedeno.

(V Ratajích nad Sázavou jsem původně našla také ubytování, ale nakonec jsem musela do Brna vyřídit neodkladné záležitosti, které se povedly vymyslet tak, že mi cestu narušily jen minimálně, z jednoho nejlépe dopravně dostupných míst na trase.)

Dnes jsem z 2. etapy ukrojila jen 6 kilometrů a tak jsem neměla moc čas přemýšlet nad vztahem k sobě samé, ale myslela jsem si, že ve vlaku ten čas využiju lépe. Jak jsem se mýlila, když jsem ve vlaku plném zpovykaných a uječených detí, vracejících se z lyžovačky, seděla se sluchátkama na plný pecky a snažila se nevnímat, že do mě sem tam někdo kopnul, bouchnul, zalomcoval sedadlem… Rozhodně vztah k sobě samé definuje i nutnost všudypřítomného mp3 přehrávače, kdy je to jediná možnost, jak si udržet duševní zdraví.

DEN 3. Pondělí. 12 km.

Dnes je v plánu dojít druhou část 2. etapy, z Ratají nad Sázavou, kde jsem včera končila, až do Sázavy.

Vystupuju v Ratajích nad Sázavou, kdy po jízdě zataženou krajinou očekávám déšť. Než ale oběhnu barokní kostel svatého Matouše z konce 17 století, dere se ven sluníčko a mraky pomalu odplouvají za obzor. Dnešní předpověď je všelijaká a tak všelicos čekám.

Nicméně slunce spíš v těch divočejších představách. Na nádvoří zámku v Ratajích nad Sázavou si tak můžu na sluníčku nakreslit pár koresponďáků a rovnou je hodit do schránky pošty, sídlící v jeho prostorách. Zámek prochází rekonstrukcí a jeho běžná otevírací doba – můžete hádat – opět není v březnu. Nevadí, dneska stejně nemám chuť něco procházet a spíš se těším ven.

Červená značka kopíruje prosluněný svah nad řekou Sázavou, která teče tak líně, že neslyšet šum blízkého jezu, nevěřila bych, že teče. Svahy pokrývají koberce dymnivek a plicníky a vůně suchého vzduchu se mísí s vlhkým tlejícím listím míst, kam slunce ještě nedosáhne. Někde v okolí tluče strakapoud, ale schovává se přede mnou vysoko v korunách stromů.

Z obce Ledečko utíká značka do kopce, kde mě starým hlubokým úvozem plným podbělu lékařského vede k silnici a k přístřešku u sloupu svatého Protokopa.

Je 13 hodin, 17 °C na sluníčku a ideální místo ke svačině. Než však dojím, fučí studený vítr, citelně se ochlazuje a obloha je najednou plná šedivých mraků. Kde se tu tak rychle vzaly, netuším, ale beru nohy na ramena a vyrážím do nedaleké obce Talmberk, kde je možné obdivovat zříceninu hradu Talmberk ze 14. století.

V lese je zlověstné ticho a tak si cestu krátím vymýšlením. Chtěla bych vidět veverku, ale všechny se mi schovávají, až mě napadne krátká básnička, kterou si hned musím poznačit, protože přesně vím, kdo ji ode mě dostane na pohledu.

Veverka má kožíšek, v barvě kůry lesní
Maskuje se před dravci, tak ji nikdo nesní!

Když uslyším zahřmění, docházím akorát s prvníma kapkama deště do kryté zastávky. Budu srab, ale ten poslední kus do Sázavy přeskočím autobusem, který jede za půl hodinky. Nejen proto, ze si od rána nemůžu zavázat levou botu tak, aby mě nebolel nárt. Jak se dá praštit do nártu přesně nevím, ale určitě vím, jak to pak bolí zavázaný v botě.

Čekám na autobus a když už má každou chvíli jet, pomalu přestává pršet. Tak to asi teda nečekám. Definitivně přestává pršet, a když slyším přijíždět autobus, jsem už kousek nad vesnicí.

Poutní cesta Blaník – Říp: Díl 2: Etapa 2, březen 2023

Procházím obcí Mrchojedy, kde je k vidění smírčí kříž, zvonička a památník obětem 1. Světové války a vypadá to, že se obloha zase trhá a vykukuje sluníčko. Mám radost, protože za chvíli se chci jít podívat na Nechybský vodopád u silnice do Sázavy, kvůli kterému nosím stativ.

Z Mrchojed pomalu klesám zpět k řece Sázavě úvozem, který je celý poset fialkami a dole u řeky se pak fialová mění do odstínu jaterníků a všude se táhnou modrofialové koberce.

Když nastává čas uhnout ze silnice k vodopádu, objeví se první kapky a za pár minut už vytrvalý a silný déšť kropí vše kolem. Rychle přehazuju pláštěnku a schovávám foťák a nemám vůbec chuť se drát někde do svahu k vodopádu a šaškovat u něj se stativem.

Toto rozhodnutí beru zavděk hlavně poté, kdy si nešikovným potažením pláštěnky udělám na zádech obří skobu o hroty turistických holí. Nic nebrání rychlému úprku na náměstí Sázavy do obchodu pro dobroty a přesunu na ubytování. Cestou ještě zkusím, jestli nebudu mít alespoň o víkendu štěstí u Sázavského kláštera, ale procházka to byla vcelku zbytečná.

Hostinec a restaurace Za vodou. 16:15.
90′ popík duní prázdnou restaurací. Když je možnost fláku masa, tak nepohrdnu. A když ta možnost je 20 metrů od dveří mého pokojíku, nepohrdnu, přestože mám mini kuchyňku a mohu si i něco uvařit. Hm, už slyším, jak se naklepává moje dnešní večeře:)

V Sázavě ukončená 2. etapa je o nás. Jestli umíme odpočívat, věnujeme si dost času a péče?

A já si odpovídám, že nechci chodit denně 25 kiláků, když chodím sama. Chci chodit málo, mít to na celý den a ráno a večer se válet na ubytku. Bez povinností. Horkej čaj a knížka, to si dovedu pár dní v roce představit. Sice nemůžu mazlit pejsky, ale nemusím ani vstávat venčit nebo krmit. Chci si dát horkou sprchu, pít čaj a hodinu koukat do blba, než se nasnídám… a zároveň chci být do 16 h na ubytku, ať strávím večeři, dobře spím a můžu zas jen koukat do blba, psát deníček nebo nechat utíkat myšlenky. A když je hnusně, tak po málo kilometrech je jednoznačně snazší udržet si radost z bytí venku, než po vzdálenosti, kterou jdu celý den…

Jdu spát a provádím kontrolu bolavé nohy. Nateklá a horká, to se přesně hodí před zítřejším úsekem, který má 25 km. Vmasíruju alpu a nezbývá než doufat, že to přes noc trochu splaskne.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz