Poutní cesta Blaník – Říp: Díl 1: Etapa 1, březen 2023

40 fotografií

Aneb jak jsem nakonec poutní stezku Blaník – Říp nešla.

Trasa mapy trošku upravené 1. etapy https://mapy.cz/s/manubetafu

Díl 1: Etapa 1

Poutní stezka Blaník – Říp je trasa v celkové délce 190 kilometrů, rozdělená na 7 etap, kterou vytvořilo v roce 2019 sdružení Cesta Česka nejen po existující síti turistického značení. Tato poutní stezka není jen o chůzi, ale jejích 7 etap obsahuje různá témata k zamyšlení a k poznání sebe sama a na jejich konci je pomyslná třešnička na dortu, dosažení vrcholu hory Říp, na které kdysi stanul i praotec Čech.

Po dlouhé době jsem zase na cestě. Venku za okny vlaku je jaro a mdlou, starou trávu doplňují pučící stromy. Je možné pozorovat zbarvení větví do odstínu žluté, zelené i červené. Ten tam je stejnokroj v odstínech šedé a hnědé, který má většina stromů přes zimu stejný.

Jaro je tady a definitivně přebírá vládu po zimě. Dnešek sice patří hlavně přesunu, ale už tak jsem natěšená a dělá mi problém v klidu stát nebo sedět a čekat, až zítra vyrazím. Zároveň mě ale sžírají obavy, zda mě skoro 14 dní chození bez kamarádů bude vůbec bavit…

Zítra začínám 1. etapu poutní stezky Blaník – Říp, která byla vytyčena v celkové délce 190 km o 7 etapách. Když byla trasa pouti před několika lety vytyčena a já se o ní dozvěděla, měla jsem chuť ji za 5 dní projít. 40 kiláků denně, to mi ještě před pár lety připadalo jako optimální vzdálenost. Ale pořád nebyl čas, až uplynolo pár let… a najednou mi přišlo úplně přirozené vyrazit na takovouto cestu opravdu ve smyslu poutě, v duchu nespěchat, přemýšlet, vyzkoušet si chození zase trochu jinak.

Člověk nemusí putovat jen z náboženských pohnutek, a proto je pro mě cesta Blaník – Říp ideální, protože je o poznání sebe sama. Nejsem sice vyloženě nevěřící, ale na náboženskou pouť bych nemohla minimálně proto, že už teď porušuju křesťanský zvyky.

Třeba obžerství.

Po odpolední procházce volně přístupným Vlašimským zámeckým parkem vybudovaným v roce 1755 v původní lovecké oboře jsem si totiž zašla do cukrárny na tři kopečky zmrzliny se šlehačkou a s horkou čokoládou… A to jsem měla v plánu sníst něco střídmějšího, ale před lety jsme tu byli s mužem a mně při pohledu na vlašimský zámek naskočila vzpomínka na luxusní zmrzlinový pohár na náměstí, co jsme tu tenkrát měli…

V mapách nacházím blízké náměstí i s cukrárnou a neváhám si chvíli posedět na venkovní zahrádce. Sluníčko už má sílu, jen ten vítr ještě žene zákazníky dovnitř. Nic nebrání klidnému posezení na Žižkově náměstí s výhledem na historickou pískovcovou kašnu z 19. století se sochou rytíře (možná Rolanda, ochránce městských práv, a možná Žižky) i na sluníčko, které se pomalu sklání za střechy domů, lemujících náměstí.

A jsem si jistá, že ať se budu v jednotlivých etapách poutní stezky poznávat z různých stran, k odříkání zmrzlinovýho poháru zřejmě nedospěju nikdy. A tak jsem ráda, že putovat nemusí jen věřící. Putovat může každý.

DEN 1. Sobota. 18 km.

První etapa vede z Louňovic pod Blaníkem až do Českého Šternberka, já ji mám však rozdělenou na dvě části. 1. část z Louňovic do Vlašimi v sobotu a v neděli pak její 2. část, z Vlašimi do Českého Šternberka.

Celá poutní trasa o délce 190 kilometrů má přesně dva kopce. Blaník na začátku trasy a Říp na jeho konci. Stoupání nepřevyšuje ani v jednom případě 200 metrů výškových a ze začátku je spíše pozvolné, prudké pak v krátkých úsecích pod vrcholem. Mezi těmito dvěma kopci se trasa jen mírně vlní a její charakter je rovinatý. Ideální trasa na jarní rozchození.

Budím se v mým krásným pokojíku v hotelu Na Vývoji s východem slunce, natěšená, až vyrazím. Snídani nestihnu, ale prý mi připraví balíček na svačinu, tak hlásím bezlepkovou dietu s tím, že mi bude stačit třeba jablíčko a jogurt, protože dieta často budí děs v očích personálu a často to končí tím, že se musím najíst z vlastních zásob. (Toto ubytování jsem měla přes booking.com, kdy se mi nechtělo obvolávat telefonicky narychlo žádné ubytování, a v rámci bookingu už byla snídaně v ceně, takže mi ji recepční nemohla odečíst. V případě objednání ubytování přímo je cena bez snídaně nižší a je možné ji i doobjednat na místě.)

Když se jdu ráno zeptat na horkou vodu do termosky, dostanu s ní i luxusní balíček se dvěma tlustě namazanými dvouválci, sušenkami, brownies, jogurtem, džusíkem, jablkem a pomerančem. Proč jsem včera dělala nákup v samošce, netuším, ale s jistotou vím, že mi upadnou záda, až to všechno budu nosit. A opět přijde na řadu křesťanský hřích obžerství, až to všechno budu jíst.

Opravdu jsem ráda, že tato pouť nemá jako hlavní cíl žádný náboženský význam. Má ale nějaký význam pro mě? Nebo to bude jen výlet po trase, kterou naplánoval někdo za mě?

To se uvidí až v následujících dnech a kilometrech.

Dnes mě čeká 1. část 1. etapy, která má téma „rodina“. K pouti jsem si zakoupila Poutníkův deník pro zapisování myšlenek, které mě mohou k tématům napadat, a těším se, až si vždy na hezkém místě sednu a nějaké myšlenky si poznačím.

Napřed se ale z Vlašimi musím do Louňovic pod Blaníkem přepravit autobusem, a než vystoupím do modrého lehce zataženého dne, výrazně se oteplí a teplota se vyšplhá nad ranních 0 °C. V Louňovicích je infocentrum ještě zavřené, ale já jsem mapou vybavená už z domu a razítko o začátku trasy si mohu vzít v průčelí vchodu do renesančního zámku, kde infocentrum sídlí.

Louňovice pod Blaníkem zdobí původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl barokně přestavěn v 17. století. Kostel je pozůstatkem ženského kláštera premonstrátek z 12. století, který byl za husitských válek vypálen a zničen a z kláštera krom kostela už zbyl jen kus boční zdi klášterního areálu. Jdu kolem zdi a pomníku barokního skladatele Jana Dismise Zelenky, o kterém jsem nikdy neslyšela, ale doporučuji si jeho dílo dohledat a poslechnout alespoň pro zajímavost.

V itineráři k poutní cestě je zmíněna kaple Máří Magdalény na Malém Blaníku, k níž je zacházka jen 2 kilometry celkem, ale já ji dnes vynechala. Nejen proto, že už jsem u ní byla, ale také jsem po dlouhých měsících zahálky a zdravotních problémů měla obavy, jak zvládnu dnešní první větší výlet. Kdo ale Malý Blaník nezná, doporučuji si k němu zacházku zvážit.

Stoupám zatím ještě holým bukovým lesem, jehož šedivé kmeny se tyčí proti šedivé obloze, a můj první cíl, kde bych mohla s pohledem upřeným do krajiny přemýšlet, se blíží. Veřejová skála, spojená s pověstí o blanických rytířích, je přístupná cestou jdoucí po vrstevnici, bohužel tak 300 metrů před skálou se zaleknu výstražných cedulí o zákazu vstupu a pracích v lese. Nic nevidím a neslyším, ale zákaz je zákaz… Chvíli nerozhodně přešlapuju, jestli je důležitější vidět domov spících rytířů, kteří vyjedou, až bude České zemi nejhůř, nebo nechodit za zákaz, a nakonec vyhraje, jak jinak, nejít za zákaz. Ušetřím si tím mírnou ztrátu výškových metrů, čehož možná ani nelituju, protože těch pár stovek metrů k rozhledně pěkně funím a na mojí fyzičce je znát, že jsem místo chození po venku pěkně doma pěstovala průduškovou hnusotu.

Velký Blaník (638 m n. m.) 10:00.
Na rozhledně Velký Blaník, která na stejnojmenném kopci stojí od roku 1941 ve tvaru 30 metrů vysoké husitské hlásky, jsem už také před pár lety byla, což by mě normálně odradilo od opakované návštěvy, ale dnes se chci podívat na zvlněnou krajinu Vlašimska a Posázaví pěkně shora. Podívat se, kudy mě ponesou příští dny mé nohy.

Počasí na rozhled je ideální a je dobrá viditelnost, přesto mě prudké dřevěné schody posledních pater hodně znervózňují a skoro zvažuji, že když už jsem tu byla… Ale nakonec se překecám i proto, že mám celou rozhlednu pro sebe a nikdo mi netřese schody. Mám štěstí, že první turisté se začínají scházet, až když mám výhled za sebou a chystám se na vyhřáté lavičce pod rozhlednou posvačit. Potkávám se tu s rodinkou, jdoucí dnes také část 1. etapy do Vlašimi, a mám od nich zprávy, že k Veřejové skále se stejně kvůli popadaným stromům moc dostat nešlo. S rodinkou se dnes ještě budu párkrát míjet, protože stejně jako ona ani já nikam nespěchám, a užívám si jara a jeho rozkvetlých prvních poslů.

Vlevo na sluníčku jaterníky, vpravo ve stínu lesa sníh. Chlad střídá pocení a nebýt větru, který má dnes opravdu sílu, skoro by to bylo na tričko minimálně na vyhřátých stráních.

První letošní motýl! A o pár metrů dál žluťásek! Ani jeho jaro nenechá v klidu usednout a třepotavě poletuje po mezi tak, že brzy vzdám snahu o jeho lov. Za odměnu mě dnes on nebo jeho sourozenci provází skoro celý den, a kdykoli mé oči zabrousí na kraj cesty, je tam a letí opodál.

Nohy mě vedou kolem Slepičí skály, ze které byl odlomen v 19. století jeden ze základních kamenů Národního divadla v Praze, a dál po červené značce až k mostku přes potok Brodec, kde kvetou sasanky a mokrýši, až k Domu přírody Blaník, kde je venkovní geologická expozice a vnitřní naučná výstava o floře a fauně. Je zde možno zakoupit i drobné občerstvení a suvenýry, ale protože batůžek mám obtěžkaný dost, odolávám možnosti posedět.

Kondrac. Poutní cesta Blaník – Říp: Díl 1: Etapa 1, březen 2023

Příštích pár kilometrů mě povedou louky a slunce přes obec Kondrac s farním muzeem (v březnu zavřeným) a kostelem svatého Bartoloměje, jehož kruhové vížky jsou ještě původní, románské, postavené po roce 1200 v jinak gotickém hávu 14. století.

Cesta polem vede i přes bzučící rozkvetlý strom, u kterého posvačím vydatný chléb z hotelu. Bzučení je slyšet z daleka, jak se včelky činí sběrem pylu. Odvážím se jim vtrhnout do teritoria a chvíli je sledovat při práci.

Brzy se nořím do lesa, kde už nečíhá chlad, jako tomu bylo kolem Blaníku. I les se během dne hezky a příjemně vyhřál a jeho paseky lákají k posezení… Kdyby se už den nechýlil a mně pořád nezbývalo nějak moc kilometrů, nechala bych se zlákat docela ráda. Proč vlastně nechodím denně maximálně 12 kiláků, abych celý dny vysedávala na vyhřáté stráni nebo v mechovém křesle, s knížkou nebo deníkem poutníka, nebo jen tak s hlavou otočenou k obloze?

Myšlenky mi utíkají, ale rozhodně ne k zadanému tématu. I to je důvod, proč ráda chodím sama, i když se spíš vleču, než jdu. Člověk je ve svém vnitřním světě nevyrušován. Ale má to i stinné stránky. Když je krásně, je snadné být jen sám se sebou, ale pak mi chybí opora, když prší, ztratí se značka a připozdívá se, nebo se dlouhá a nudná cesta nekonečně vleče…

V lesích před Vlašimí je moje první výhybka z trasy, ale soustavu pěti rybníků v Jinošovském údolí nemůžu nechat bez povšimnutí. Galilejský rybník si volím jako svačinové místečko, až kolem něj půjdu zpět. Teď tu potkávám pána na kole, který si povídá s labuťákem a je na odchodu. Pán sem jezdí 7 let a každý rok tu labuťák měl i labuť a vyváděli mladé, ale poslední tři roky už lítá sám… Pán ho má naučeného, že jak zamlaská, pták se z protějšího břehu připluje podívat až sem k cestě…

Od rybníka mě čeká ještě odbočka k památníku popraviště s dávno zaniklým hřbitovem na kopci Na spravedlnosti, odkud je krásný výhled na celou Vlašim, můj dnešní cíl.

Zpět u Galilejského rybníku si vychutnávám svačinku i s labuťákem, zdobícím protější břeh, a pak se kolem ostatních rybníků napojím zpět na červenou, která mě vede až do Vlašimi a do Spolkového domu, kde mám na dnešek domluvené ubytování. Mít k pokoji i společnou kuchyňku a velkou zahradu je luxus, který hodlám využít.

Vlašim, Spolkový dům, 17:00.
Zlatou hodinku trávím večeří s výhledem na zámek Vlašim právě v zahradě Spolkového domu. Sluníčko se příjemně opírá do zateplené bundy, pozoruju poskakující vrabce a je to naprostá pohoda.

Že by mě přes den napadlo nějak výrazněji zvažovat témata? Možná zběžně. Zítra si je budu muset opsat na kus papíru a strčit do kapsy, ať je mám po ruce. Poutníkův deník je dobrá pomůcka, pokud chci posedět a něco si zapsat, ale chybí mi kapesní přehled témat, kterým bych se kdykoli mohla bez sundávání batohu nechat vést.

Nicméně i přesto mi jedno téma dnes v hlavě utkvělo. Komunikace s rodinou, příbuznými. Já se neumím bavit o tom, co mě nezajímá, nebo nepotřebuju z nějakého důvodu vědět. Návštěvy příbuzných ale vyžadují tuto dovednost v docela hojné míře využívat a asi to je důvod, proč ty návštěvy bez maminky, která tohle uměla skvěle, dost flákám. Nejbližší rodina, to ještě jde, ale ta trošku vzdálenější… můžete mít někoho rádi a přitom nemít potřebu s ním komunikovat? Tak to jste jako já.

DEN 2. Neděle. 14 km.

Dnes je v plánu 2. část 1. etapy, z Vlašimi do Českého Šternberka, kde tato 1. etapa končí.

Hrádek, 8:00, 1 °C.
Je vlezlo a kosa a já jsem konečně dosáhla kapličky pod kostelem svatého Matouše, zmiňovaného již v roce 1356. Současný kostel má barokní podobu z konce 17. století a jak jinak, je zase zavřený, když kolem něj jdu zrovna já.

Toto místo jsem si ráno vytyčila jako místo pro svačinku a původně jsem tu chtěla vyzkoušet spaní ve spacáku jako test toho, jestli bych to opravdu sama někdy zvládla. Místo je to moc hezké, ale studená řeka Blanice se kroutí jen pár desítek metrů odtud, nad hřbitovem přes cestu se válí mlha a lesík za kapličkou je rozrytý od prasat. Nelituju rozhodnutí i tu jednu testovací noc nakonec strávit v teple Spolkového domu Vlašim.

Přestávku tu kvůli vlezlé vlhké zimě nedělám moc dlouhou, i když je nejvyšší čas dopřát kručícímu bříšku svačinu. I horký čaj chladne moc rychle na to, aby mě dokázal zahřát, a tak si jen párkrát kousnu a doufám, že se stoupajícím sluníčkem se rozežene i ranní chlad, zakousnutý do údolí.

Blanice

Modrá značka už z Vlašimi kopíruje tok Blanice přes Hrádek a dál přes obec Libež až k dálnici D1, která hlasitě hučí. Slunce pomalu stoupá a vlhký opar se rozhání dokonce tak, že když u Černé skály potkávám studánku a vhodně postavené klády k posezení, vychutnávám si dlouhou pauzu se zády natočenými k blahodárným paprskům tepla.

Moje cesta chvíli kopíruje D1, ale nedělní provoz není tak hrozný, aby to bylo nepříjemné, a po dvou kilometrech, u Brtnického rybníka, konečně uhýbám zase do lesa. Do lesa, plného plicníků a jaterníků, který mě dovede až k hradu Český Šternberk, který se tyčí nad Sázavou už od roku 1241. Blanice, která mi dnes dělala společnici, se do Sázavy vlévá jen pár kilometrů před Českým Šternberkem a dál tedy žezlo průvodkyně přebírá právě Sázava, pramenící v CHKO Žďárské vrchy.

Je pravé poledne, a protože je pořád zimní čas, dokonce to není ani falešné pravé poledne, a prohlídku hradu jsem o hodinu nestihla a další bude až v 15 hod. Bohužel tak dlouho tu čekat nechci, takže zase nic a k tomu nezastihnu ani otevřenou pokladnu, abych si koupila nějaký pohled. Před hradem je alespoň skříňka poutní cesty, která disponuje razítkem a itinerářem 2. etapy. 1. etapu tedy končím stylově se sluncem na obloze nejvýše.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz