8 fotografií

Když jsem naposledy psala o našich morčících, myslela jsem si, že už nebude dál o čem psát, že si ti naši kluci Krteček s Čokym už budou prostě jen užívat pohodu, když se nakonec spolu dokázali domluvit a začali se mít snad i rádi....

Ale člověk míní a život mění. Dne 22. 1. 2024 nás Čokulka náhle opustil. Respektive rozhodli jsme se nechat ho důstojně odejít „na druhý břeh“ poté, co začal náhle hubnout, a na základě vyšetření bylo zjištěno, že má dlouhodobě neřešitelný problém se zadními zoubky, k němuž se přidalo zánětlivé onemocnění plic a vážné střevní potíže. Celkově ta kombinace Čokulkových problémů v dané situaci měla pouze jedno řešení, a to nenechat ho déle trápit. S těžkým srdcem jsem se s ním proto na veterině rozloučila.

Čokulka

Protože těch veterinárních problémů s morčátky už jsem zažila tolik, propadla jsem tak dočasně depresi, že už to dál nezvládnu a osiřelému Krtečkovi budeme hledat nový domov; ideálně aby si ho vzal někdo, kdo má partičku holek, které hledají hodného „šéfa“. S ohledem na to, že oba naši kluci byli již dávno předtím kastrovaní, bylo by to v pohodě.

Bohužel se nám však nepodařilo Krtečkovi sehnat nové vhodné umístění a já se samozřejmě nemohla dívat na to, jak je smutný, že je sám, rozhodla jsem se to tedy nevzdat a sehnat mu kamarádku. Už jsem se odmítla po předchozích zkušenostech (viz moje předchozí povídání o morčatech) pouštět do pokusů s kamarádem stejného pohlaví, takže volba samičky byla jednoznačná.

Shodou okolností jsme se tou dobou bavily s kamarádkou o tom, že bude svým synkům pořizovat mladá morčátka od chovatelky, která bydlí dost blízko nás obou, a tak jsem zkusila paní chovatelku oslovit také, zda by neměla ještě volnou holčičku i pro nás. Dostalo se mi informace, že mláďátko by hned k dispozici nebylo, ale že má samičku přibližně ve věku Krtečka, která musí být v ubikaci sama, neb se s ostatními samičkami moc dobře nesnáší, a že bychom tedy mohli zkusit, zda by si sedli s naším klidným klukem.

Krtek a Pria

A tak jsme si byli 8. 2. 2024 převzít dlouhosrstou černou samičku Priu plemene sheltie. Doma jsme dali Priušku i s Krtečkem do seznamovací ohrádky a doufali, že si padnou do oka. Ti dva se však od počátku zcela okázale ignorovali. Respektive Pria seděla jak pecka po celou dobu tam, kam jsem ji dala, a Krteček si jí absolutně nevšímal a hleděl si své zeleniny, kterou dostali oba jako určitou prevenci případného nedorozumění. Na Krtka totiž jídlo vždycky platí. Pria se ale ničeho ani nedotkla, a ani se nepohnula z místa.

Když se dlouho nedělo vůbec nic, dala jsem obě morčata už do čistě vyklizené ubikace, načež Krteček šel okamžitě k sobě do domečku a Pria se konečně pohnula a zalezla do druhého domečku, který však už po celý zbytek dne a noci neopustila. Chodila jsem je až do pozdního večera pořád kontrolovat, ale stav byl stále stejný. Krteček byl buď u sebe v domečku, nebo různě coural po ubikaci a baštil, co kde bylo k jídlu, a Priušky si vůbec nevšímal, ale kupodivu ani jejího jídla. Ta seděla stále ve stejné poloze v druhém domečku, a ačkoli měla jídlo přímo pod nosem (a samé morčecí laskominy), nesnědla ani kousek. Jen si nabobkovala pod sebe z toho, co zřejmě jedla ráno ještě v původním domově. Začala jsem se opravdu bát, že pokud přes noc nic nesní, že další den ji už budu muset začít dokrmovat.

Ráno jsem šla morčatům dát snídani a mé obavy se potvrdily. Pria seděla stále ve stejné poloze na stejném místě, aniž by z včerejší bašty snědla cokoli. Připravila jsem tedy do speciální dokrmovací stříkačky tzv. tekuté seno a zkusila totálně apatické Priušce dávat přímo do tlamky. Ta ale odmítla dokonce i polykat a všechno šlo ven anebo v ní zůstalo, aniž by vůbec hnula tlamičkou. Jak jsem jí měla na klíně, všimla jsem si, že má nějak divně zakalené očičko a došlo mi, že důvodem její apatie není jen stres z nového prostředí, ale i zřejmě zdravotní problém.

Vydali jsme se proto zase na veterinu. Museli jsme (stejně jako už předtím s Čokulkou) ze Stodůlek až na kliniku Centralvet v Hostivaři, ale aspoň že někde nás mohli v rozumné dojezdové vzdálenosti vzít hned. Tímto dodatečně moc děkuji týmu uvedené kliniky za velkou ochotu, laskavý přístup ke zvířátkům a opravdovou pomoc. Priušce paní doktorka diagnostikovala zánět v oku v důsledku poškozené rohovky, k čemuž muselo dojít už u paní chovatelky. Něco si do očka musela píchnout asi v ten den, co odjížděla k nám, ale protože doma se chovala normálně a problém se ještě nestihl projevit, paní chovatelka si toho opravdu nemohla všimnout, tudíž jí jsem rozhodně nemohla nic vyčítat.

Dostali jsme tedy léky proti bolesti, ATB mastičku a kapky. Paní doktorka pro jistotu udělala rentgen tělíčka, aby si ověřila, že ještě naštěstí nedošlo v důsledku její dobrovolné hladovky u Priušky k poškození vnitřních orgánů. Doma jsem zahájila léčbu a zkoušela zase po chvílích dokrmovat. Jelikož léky na bolest zřejmě zabraly, podařilo se mi se značným úsilím do stále ještě hodně stávkující princezny dostat, vždycky s odstupem cca dvou hodin, alespoň pár soust tekutého sena.

Takto jsem s Priuškou probděla noc a ráno zavolala paní chovatelce, že to prostě nezvládneme, neboť princezna je „úplně zabejčená“ a zcela nepochopitelně ignoruje i pud sebezáchovy a odmítá i nadále jíst jinak, než že to do ní cpu násilím, což i tak bojkotuje. Paní chovatelka byla velmi milá, ochotná a domluvily jsme se, že tedy Priu sbalím a přivezu ji zase zpátky k ní.

A tak se také stalo. Ani ne za hodinu poté, co jsme Priušku odevzdali opět do původního domova, mi paní chovatelka volala, že tohle tedy za celou svou chovatelskou kariéru ještě nezažila, že by bylo nějaké morče takto moc fixované na své prostředí, že by ze stresu klidně umřelo hlady. Nicméně prý jakmile Pria zjistila, že je zase doma, dala si s chutí kus papriky a od té doby žere prý úplně normálně a chová se, jakoby nic. :-)) Za několik dní jsme si daly vědět, že i očíčko se léčbou zlepšuje, takže bude princezna zase úplně v pořádku.

Co ale bylo hlavní, že mi paní chovatelka slíbila, že jakmile budou jejich čerstvá mláďátka odstavená od maminky, že od ní dostaneme malou černou, hladkou holčičku Jasmínku FruFru.

Dne 25. 2. 2024 tedy nastal den „D“ a hned dopoledne k nám přijela nová kamarádka pro Krtečka. Byla jsem mírně v šoku, když jsem zjistila, jak je Jasmínka malinkatá. Tedy na mláďátko svého věku a pohlaví byla zcela v normě, ale oproti Krtečkovi byla, a v době, kdy píši tento článek, stále ještě je prcek.

Krtek a Jasmína

První seznámení probíhalo opět v ohrádce, ale už od začátku bylo jasné, že tohle bude úplně jiné kafe než s Priuškou. Jasmínka se okamžitě ujala iniciativy a začala činit pokusy o družení se. Po celou dobu také nezavřela papulku a neustále švitořila. Krteček měl z jejího temperamentu zpočátku asi trochu šok, neb o příliš těsný kontakt moc nestál, a čumákem ji odstrkoval, kdykoli se chtěla tulit. Nicméně nesnažil se ji kousnout, prostě jen byla na něj moc hrr. Po chvilce ale začal sám projevovat zájem a začalo cosi jako honička po ohrádce, kdy chvíli za Jasmínkou běhal Krteček, chvíli ona honila jeho. Nakonec si každý zalezl do jedné z chlupatých papuček, aby si odpočinuli.

Krtek a Jasmína

Jasmínka je však „hyperaktivní tryskomyš“, takže to dlouho nevydržela a šla zase Krtka pošťouchnout, ať s ní jde něco dělat. Ten jí na oplátku také lehce šťouchl, ať ho nechá na pokoji :-). Bylo ale jasné, že tihle dva se spolu rychle naučí vycházet, a tak jsme je přesunuli do připravené společné ubikace. Oba se jali zkoumat čistou podestýlku, seno, další připravené laskominy a mezitím se opět porůznu honili dokola.

A takhle je to vlastně doteď. V době, kdy toto píšu, je u nás Jasmínka čtvrtý týden. Dobře a s chutí baští, roste a přibírá na váze. Je neposedná a skoro pořád někde pobíhá či popkornuje. (Představte si poskakující pražící se kukuřici. Tak přesně to je morčecí popkornování :-)). S Krtečkem si navzájem kradou baštu, občas spolu jsou v jednom domečku, někdy chce mít Krtek klid a malou z domečku vypoklonkuje jemným šťouchnutím čumáčkem a ona se nehádá a jde, ale jindy je to Krtek, kdo raději z domečku vypadne jinam. Je to zatím takový vztah, kdy dospělý dlouho trpělivě snáší akční děcko, které si chce stále hrát, ale když už je unavený, tak to prostě řekne a prcek má dost rozumu, aby dal dospělákovi na chvíli pokoj, aby ten kolotoč mohl po různě dlouhé době začít nanovo :-).

Krtek a Jasmína

Myslím, že obě morčátka jsou ráda, že jsou spolu, a že, až ještě Jasmínka trochu povyroste a drobátko se uklidní, bude ji mít Krteček ještě raději. Zatím je mezi nimi váhový rozdíl veliký: Krteček měl při posledním vážení 1280 g a Jasmínka 450 g. Myslím, že do jeho váhové kategorie ani velikosti ona určitě nedoroste, nicméně se svou průbojnou a veselou povahou se zcela jistě dokáže prosadit. A když nic jiného, tak každopádně, jako správná ženská, dokáže chlapa ukecat :-)). Jasmínka vlastně skoro pořád něco vykládá a je legrace obě morčata pozorovat, jak spolu běhají po ubikaci, malá přitom nezavře papulu a na její „uj-uj-ujujujjj-kvík“ Krteček jen trpělivě mlčí, a když už toho má opravdu dost, reaguje jen trochu naštvaným „trrrr – trrrr“ a pak se schová do domečku :-)).

Krtek a Jasmína

Když je potřeba morčátkům nějak obhospodařit kožíšek, drápky, podat vitamíny apod., trpělivý Krteček všechno snáší a zvládnu to s ním všechno sama. Nechá se bez problémů polapit a opečovat. C-vitamin s oblibou olizuje přímo z lahvičky, zatímco Jasmínce ho musím dávat výhradně na zeleninu, protože do tlamky se jí tou lahvičkou prostě netrefím, neboť se i chována na klíně pořád mele jak nudle v bandě. :-)) To je také důvod, proč je problém ji v ubikaci vůbec chytit. Občas se sice nechá dobrovolně pohladit, podrbat, aniž by utekla, ale jakmile ji chci vzít do ruky, okamžitě začne lítat sem a tam. Jediná z naší rodiny, kdo ji dokáže čapnout (po hodné chvíli hry na honěnou a přemlouvání), je zatím naše Rozárka.

Krtek a Jasmína

Rozi si morčátka také bere ven na mazlení do houpací proutěné kukaně, kde se jí Krteček uvelebí na klíně a v pohodě si hoví, zatímco Jasmínka leze všude po kukani, dceři do kapuce, do vlasů a klidně si přitom stoupne i Krtečkovi na hlavu a jemu je to vcelku jedno.

Tak máme zase doma s morčátky veselo a doufám, že nám to vydrží.

Foto: Eva Zvolánková