28 fotografií

Předchozí díl najdete zde.

Jak jsem nikdy nechtěla jít Stezku Českem a pak jsem na ní strávila 6 dní. Díl 2 – den 3 + 4.

Trasa: https://mapy.cz/s/lugabatujo

DEN 3.
20,1 km ↑285 m ↓421 m
Celkem: 48,7 km ↑834 m ↓954 m

Dneska ráno je krize. Bolavý ramena, klouby, kolena, kyčle. Jediný, co jde s dnešní trasou udělat, je ji trochu zkrátit. 3 kiláky, které tím získáme k dobru, nejsou sice moc, ale jsou dost na to, aby se dnešní den zdál o něco snesitelnější. V půlce dnešní trasy tím přecházíme ze Stezky Českem na Via Czechia, kterou zatím detailně prozkoumanou nemám, ale ohledně množství asfaltu si obě značené dálkové dost zdárně konkurují.

Hned za obcí Výhledy nacházíme ztracené kolenní návleky, které někdo trousil jak Jeníček chleba, protože parádně značí, kudy vede zelená značka. Škoda, že majitel návleků nemá víc nohou než dvě. Hodilo by se, kdyby na rozcestí „Hazlov – golfové hřiště“ byla nějaká indicie, že správná žlutá značka nenápadně zahýbá do lesa a ta žlutá, po které pokračujeme my, je úplně špatně. Prostě nechci zkratku zadarmo. Ten kilák mezi golfovými hřišti ale stál za to, protože jsme mohly posnídat v luxusním přístřešku za skřehotání žab z nedalekého rybníčku a rozhodně jsme s jídlem nespěchaly.

Když se nám úspěšně podaří vrátit na správnou žlutou značku, tak nás neomylně po hranici vede lesem vyšlapaná cestička až na hranu louky, kde žádné značky vidět nejsou. Vyšlapaná cestička ale nedává na výběr jít někam jinam a tak prostě jdeme dál.

Chvíle nejistoty, ale když se před námi objevuje Německá obec Schönberg, víme, že jdeme dobře. Bohužel jít správně taky znamená jít po vysmažené silnici, kde se nedá před sluncem kde schovat. Začínám mít od slunce přichycené předloktí i přes SPF 50 a těším se, až zpátky na hranicích s naší vlastí zapadneme do lesa. Dneska je kupodivu cesta celkem příjemná a většinou vede lesem, ani toho asfaltu není víc, než půlka trasy. Velkou část dnešní cesty navíc znám, a tak se už těším na místa, která mi nesmazatelně utkvěla v hlavě.

Ze Stezky Českem chceme uhnout pod Lužským vrchem, ale netrefíme odbočku na první dobrou. Když Ivet hlásí, že vidí super labutí samorost, je mi jasný, že jdeme blbě. Tuhle větev s očima jsem totiž už jednou viděla.

Nakonec trefíme cestu dobře a u Šneckého rybníka si za to zasloužíme svačinku. Pozorujeme vážky a rodinku, která si sem přijela autem opéct špekáčky. Posloucháme žabí koncert a lehký vánek nám čeří nečesané vlasy. Škoda, že není čas jít spát, tady by se mi bivak líbil, i přes společnost dotěrného hmyzu. Jako moderní turista totiž už nejezdím s celtou stavěnou na áčko, ale s lehkým přístřeškem, opatřeným moskytiérou. Hlavně v létě je to neocenitelná změna k lepšímu.

Odsud do Lomničky už to znám. Voňavé borovicové lesy lemují stále funkční jednokolejku, končící v Lubech. Cestička je vyšlapaná hustým borůvčím, které potřebuje ještě trochu času, než se ze zeleného houští stane fialová pastvina. Příjemná cesta voňavým lesem vyústí na louky nad Lomničkou, kde se do nás zase opře silné slunce.

V Lomničce u kostela Nejsvětějšího Srdce Páně z roku 1895 děláme delší obědovou pauzu v přístřešku, který využil asi i nějaký jiný cestovatel. Je tu schovaná tmavá mikina z Decathlonu. Dneska by se po cestě jeden v pohodě oblíkl do chladnějších dnů.

Není kam spěchat. Do obce Luby, kde máme na poslední chvíli zamluvené ubytování U Knapčíků, kdy nám pan majitel vyšel pohotově vstříc, to máme jen něco přes hodinku cesty. Někdy se člověk na ubytko fakt hrozně moc těší, protože jeho fyzický či psychický stav je v dezolátu, a není nutné ani utíkat před bouřkou. Sprcha a pohodlná postel vlijí do unaveného těla sílu pro další dny na cestách. A když jsou dostupné i dva obchody, tak zmrzlina a džus zajistí okamžitou spokojenost.

V apartmánu nás čeká skvěle vybavená kuchyňka, tak se těším na jídelní hody a kupuju si dokonce krabicové mléko, abych si ráno vychutnala kafe.

Dneska nás čeká ještě důležité rozhodnutí. Tedy alespoň mě. Na zítra máme domluvený penzion v Kraslicích, kde se do růžova vyspinkáme a jedna z nás pojede v úterý domů. Ale mně se domů ještě nechce.

Je to Ivet, která na vandru do Stezky nebyla, a teď mě uklidňuje před spaním v noci venku o samotě. Nabízí mi šikovné řešení, jak s úterní nocí naložit. Taková haluz, že zrovna v úterý je možnost přespat na louce za domem u trail angela (tak se nazývají dobré duše, starající se o Stezkaře) Zuzífka. Je to po cestě a i kilometráž je tak akorát.

Ještě naplánovat trasu na středu, abych došla do nějakého penzionu a brzy ráno dalšího dne mohla vyrazit na 11 hodin dlouhou cestu domů umytá a voňavá. Středa bohužel kvůli ubytování nevychází do Horní Blatné, kam byla původně naplánovaná trasa, ale v obci Abertamy se daří ubytko zajistit a ani to nebudou kilometry navíc. Super. V Abertamech je totiž Bistro farmy Abertamy, kde se prodává zpracované maso a sýry z vlastního chovu. O těch básním snad každý den a jen při vzpomínce na výběr lahodných dobrot se mi sbíhají sliny.

Zítra máme poslední společný den, a tak si ho snad ještě parádně užijeme.

DEN 4.
19,4 km ↑392 m ↓418 m
Celkem: 68,1 km ↑1226 m ↓1372 m

Ráno je malé déjà vu, když hned za obcí Luby procházíme golfové hřiště. Tady ale žádný skvělý svačící altánek není, zato tráva je plná vody po celonočním dešti. Trochu se ochladilo a obloha je zatažená, dnes si naše kůže vystavovaná celé dny slunci konečně trošku odpočine.

Mírně stoupáme a když se noříme do smíšeného lesa, noříme se tím zároveň do přírodního parku Leopoldovy Hamry, jehož součástí je take křemencový masiv Vysoký kámen. Dnes vede většina trasy po Stezce Českem stejně jako po Via Czechia. K tomu se tu připojuje Hřebenovka, jejíž značky jsem často míjela minulý měsíc v Jizerských horách. Čert aby se v tom vyznal.

Důležité je, že všechny cesty vedou na Vysoký kámen (774 m). Zamračená obloha slibuje dramatický rozhled nad Německo a já se těším na trochu lepší fotky, než jsem si přivezla v roce 2021.

Jen se k té skalní hroudě, která trochu připomíná zříceninu věže zaniklého hradu, musíme dostat po několika kilometrech nekonečně rovnýho a tvrdýho asfaltu.

Když konečně dosáhneme kýženého cíle, obloha mi už tak fotogenická nepřijde a ještě asi budu muset přijet jindy. Třeba na západ slunce, kterej tu musí být nádhernej. Na skalnatém vrcholu celého masivu jsou první borůvky, takže neodolám a ochutnám pár fialových kuliček, nejistě se krčících mezi zelenými sourozenci.

U kapličky Božího těla pod Vysokým kamenem to vypadá přesně tak, jak si to pamatuji. Pietní místo v prostoru původní kaple, jemuž dominuje kaplička z roku 2016, je hezky upravené a je možné tu spočinout. Nesvačit pod Vysokým kamenem, bylo by to parádní místo, nejen proto, že tentokrát není obloha černá přicházející bouřkou.

Dneska se ale těším na něco o trochu víc, než na Vysoký kámen. Někde kolem něj totiž vstupujeme do geomorfologického celku Krušných hor. Krušné hory patří mezi místa, která mi učarovala a ráda se do nich opakovaně vracím. A také ony mohou za to, že jsem Ivet kývla na tuhle část Stezky. Nešlo jen o to, že vyrazím na vandr. Těšila jsem se na nádherné motýlí louky a zvlněnou krajinu plnou pastvin a hustých lesů, vyrůstajících v „mrtvých horách“, o kterých se ještě v 90. letech minulého století mluvilo v souvislosti s oblastmi největšího znečištění ovzduší a kyselých deštů v průmyslové střední Evropě. A Krušné hory to schytávaly z Čech, Německa i Polska. Mrtvá měsíční krajina, která se ozdravovala přesně tak, jak já rostla do věku, kdy jsem je mohla začít objevovat. Zelené, svěží a krásné.

O nádherných loukách kolem obce Počátky a hlavně na louky a pastviny nad Kraslicemi vzpomínám už od rána. Když konečně mohu dlaněmi hladit lechtající vysoké trávy a luční kvítí, cítím se naplněná okamžikem. Louky jsou plné motýlů a dalšího hmyzu a je těžké na tuto krajinu vzpomínat jako na mrtvou.

Zatažená obloha začíná ustupovat pražícímu slunci a rozhledy do krajiny to krásně rozzáří. Větřík se uklidňuje stejně tak, jako se stupňuje okolní teplota a brzy jsme z vedra úplně zpocené a ulepené.

Tyhle výhledy stojí za všechny ty kilometry s těžkým batohem. Když se člověk rozhlédne na jemně vlnitou krajinu, z níž vystupují louky, vesnice, lesy a všudypřítomné větrníky, nevnímá bolest ramenou nebo kolen. Pro tyhle pohledy to všechno stálo za to a jedinej kilometr sem nebyl zbytečnej.

Nakonec musíme louky opustit a sklesat do Kraslic. Dnes uvidím i něco nového. Kapličku Nejsvětější Trojice v obci Krásná. Ty dva roky zpět jsme se utíkali před bouřkou schovat do supermarketu v Kraslicích, dnes však nikam nespěcháme. Když chceme ke kapličce odbočit po neznačené cestě mezi domky, místní obyvatel se hrozí, že na cestě jsou kopřivy a máme to obejít. Nehádáme se, ačkoli takhle směšný kopřivový porost nemůže turistu ani zaskočit, natož zastavit.

Původně barokní kaplička, zdevastovaná po 2. světové válce, byla v roce 2002 opravena a znovu vysvěcena, ale nejsem si jistá, jestli k ní vůbec někdo chodí. Dveře plné starých pavučin dávají tušit, že snaha o obnovu byla asi zbytečná. Do Kraslic pak už jen klesáme kolem luk a březového hájku a je tu tolik motýlů, že se jen okouzleně rozhlížím a nějakého se snažím vyfotit.

V Kraslicích nás čeká parádní ubytování v penzionu U Krtka a pan domácí nás posílá na večeři do restaurace Krista, která je pěšky v úmorném vedru snadno dosažitelná. V Severce, kterou též doporučuje, prý dávají větší porce, ale ty 3 kiláky pěšky po Kraslicích si to neobhájí. Mlaskám si nad pikantní směsí s bramborama a moje bříško by jako vždycky chtělo porci spíš dvojitou. Ale ty 3 kiláky by se mu stejně chodit nechtělo.

Píšu podle pokynů dopředu sms Zuzífkovi, jestli mohu zítra přespat na louce za domem a prý můžu. Můj osud je definitivně zpečetěn. Teď už se z toho nejde vykroutit.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz