28 fotografií

Aneb jak jsem nikdy nechtěla jít Stezku Českem a pak jsem na ní strávila 6 dní. Díl 1 – den 1 + 2.

Trasa: https://mapy.cz/s/bosukakevu

Stezka Českem…

Rozhodně si ráda plánuju trasy sama, a pokud z nějakého důvodu používám trasu cizí, tak takovou, kterou netvoří z většiny asfalt. Když kolem roku 2020 vznikal projekt Stezka Českem, už tenkrát jsem naznala, že tento asfaltový mordor není pro mě. I když projekt na facebooku po očku sleduju, nikdy mě nenapadlo na Stezku vyrazit. Právě naopak.

Především mi bylo jasné, že Stezce se chci za každou cenu vyhýbat.

Jenže odříkaného chleba největší krajíc, a tak jsem na jaře 2023 odpověděla slečně, která na Stezku hledala parťačku. Stezka samotná mě pořád nijak nelákala, ale už jsem po několika měsících od posledního vandru cítila, jak mě to táhne do lesa. Že chci vyrazit na pár dní natěžko, vědělo snad celé moje okolí, ale nikomu se červen nehodil. Návnada od Ivet tak byla těžko odolatelná a v pátek 16. 6. 2023 ve 12 hodin jsme spolu stanuly ve Štítarech u turistické útulny Krásná.

Plán byl jednoduchý. Vyrazit od nejzápadnějšího bodu ČR a pak prostě jít, dokud to půjde.

DEN 1.
10,2 km ↑192 m ↓192 m

Štítary. Místo, odkud je v ČR snad nejsnazší a nekratší cesta od silnice k nejzápadnějšímu bodu ČR, ležícímu na dně Újezdského potoka, který tvoří přirozenou státní hranici mezi Českem a Německem.

Stezka Českem, červen 2023

Na obloze se honí mraky a chvílemi to vypadá, že bude pršet, ale nakonec máme štěstí a po několika kapkách je po všem. Můžeme plny očekávání vyrazit k nejzápadnějšímu bodu, od kterého by si asi Stezkař mohl počítat kilometr 0. Já ale nejsu Stezkař, a tak si kilometry počítám už odsud.

Jsem sbalená na týdenní vandr a tak mě tíží skoro 3 litry vody a 3 kila jídla. Bágl váží asi 16 nebo 17 kilo, to nevím přesně. Můj seznam věcí na PC, podle kterého balím, jasně ukazuje v tabulce 16 kg, ale osobní váha to zaokrouhlila rovnou na 17 kg. Nazeleknu se ani na pár vteřin, protože moje natěšenost na výlet je tak vysoká, že nějaký kilo navíc mě přece nemůže rozhodit.

Já vím, že jedním z nejlepších kámošů každýho cestovatele je filtr na vodu, ale taky vím, že míst, kde není co filtrovat, není zas tak málo. Taky vím, že v každý dědině a v každý obci je obchod, protože mi to zasvěceně vysvětlujou všichni lidi na internetu, kterým se svěřím s obsahem svýho batohu. Někdy chci poradit nebo konzultovat, zda by zkušenější turisti měli nějaké tipy, nad kterými se mohu zamyslet – tímto zdravím Báru, díky které už dávno nevozím ručník, ale většinou se mi dostane jen vysmívání. Především nad množstvím vody a jídla se všem radičům vždy protáčejí panenky. Když ale vsadím na radu, že v Čechách není možné jít 2 dny a nekoupit si u toho kvalitní výživné potraviny cestou, zřejmě bych i několik dní neměla co jíst. Bohužel nepovažuju rozteklou čokoládu obloženou mastným salámem za kvalitní výživu, a tak mi nezbývá, než to všechno nosit.

Ivet je na tom podobně. Sice čeká, že se bude stravovat častěji tam, kde to půjde, ale zase si není jistá, jak dlouho ji chození s krosnou bude bavit. Nikdy na podobné akci nebyla a i s modelem častých nákupů jí zásoby v batůžku vydrží snad dva týdny. Hned po startu soutěžíme, kdo má těžší batoh. Mohlo by se zdát, že výherce nic nedostane, ale není to tak docela pravda. Těžký batohy totiž dělají svalnatý stehna. Malá nevýhoda je, že pro radost z výhry je potřeba to s tím batohem vydržet několik dní v kuse.

První zastávka na cestě k nejzápadnějšímu bodu ČR je u hřbitova zaniklé obce Újezd (Mähring), která tu vznikla již ve 14. století. Po roce 1945 ale bylo německé obyvatelstvo odsunuto a z vesnice dodnes zůstal jen hřbitov, revitalizovaný v roce 2009.

O kus dál, v prostoru bývalé obce, je umístěn památník obětem 1. a 2. světové války, od nějž je to jen kousek k Mostu Evropy, který od roku 2008 spojuje Česko a Německo, a k nejzápadnějšímu bodu České republiky na souřadnicích 50°15’08.66200″ s. š. 12°05’26.07181″ v. d, který leží jen o pár desítek metrů dál.

U nejzápadnějšího bodu je přístřešek se spacím patrem pro všechny milovníky krvežíznivých monster z bažin a nechybí ani schránka na tajný kód pro Stezkaře, která obsahuje nejen pohledy, které tu Stezkaři mohou psát sami sobě a nechat si je poslat třeba za rok.

U nejzápadnějšího bodu se chvíli zdržíme, takže na zpáteční cestě k útulně Krásná chytneme i sluníčko. Potkáváme dokonce slečnu se psem a později další. Tady se předpokládá, že každý jde Stezku, takže po pozdravu většinou následuje pořád stejná otázka. Jdeš Stezku? Odkud a kam? A je zajímavé, že všichni dotazovaní Stezku opravdu jdou. Já až dosud potkala stezkaře jen jednoho, na loukách za Petrovicemi v roce 2021. Jinak spíš potkávám trampy, turisty, výletníky.

Hraniční lesy

Přemýšlím, co jsem já. Stezkař je jasný, je to člověk jdoucí nějakou část Stezky Českem. Jak se ale označuje třeba člověk, jdoucí Via Czechia, která má kus trasy od nejzápadnějšího bodu k Aši stejnou? Jsem na vandru, ale za vandráka se nepovažuju. Tremp nejsu s takovou jistotou, s jakou bych nikdy do lesa nevyrazila v kanadách a tak zbývá výletník nebo turista. Ani jeden z těchto pojmů mi ale k vandru nesedí. Co tedy jsem já? Asi Mamut na cestách. Nikdy jsem nepotřebovala žádné označení, ale teď mám pocit, že mezi Stezkaři je nutné odlišit ty, kteří Stezku nejdou, přestože se na ní vyskytují.

Je 15 hodin. Možná trochu brzy na to dnes zakempit, ale takhle stylově blízko nejzápadnějšího bodu už to asi nikde jinde nebude. Vítá nás luxusní útulna, kterou nechala obec Krásná postavit pro rozvoj cestovního ruchu a jako zázemí pro výletníky, stezkaře a další lidi, co rádi poznávají svět s krosnou na zádech.

V 17 hodin přichází Kačka s Českým strakáčem Martym a staví si na louce před útulnou svůj nový tarp. Seznamujeme se a hned pomáháme nevyžádanými radami se stavbou :-)

Kačce přijde trochu brzy už dneska končit, tak jí říkáme, od kolika jsme tu my. Strávíme spolu příjemný večer plný smíchu, a když je nejvyšší čas jít spát, přijde první pořádná průtrž mračen, která do střechy útulny buší skoro celou noc.

DEN 2.
18,4 km ↑357 m ↓341 m.

Říká se, že ideální váha batohu k pohodové chůzi je asi 20 % váhy nosiče. 27 % se tak zdá už trochu přes čáru, ale naštěstí nehoníme kilometry a kolem těch 20 – 25 km denně se to nosit v pohodě dá. Hromada lidí sice bude tvrdit, že nedá, ale to jsou měkkoty. I já možná přes noc trochu změkla a dneska si říkám něco o sebemrskačství. Sebemrskač je ale nakonec každý, kdo vyrazí s krosnou na víc dní a vzdá se dobrovolně sprchy a postele. A jak velkou krosnou se u toho mrská, na tom už nesejde.

Protože máme v plánu málo kilometrů, místo brzkého ranního startu ještě kecáme s Kačkou a nemusíme se bát, že nám něco uteče. Břišní svaly nejlíp trénuje smích a proto vůbec nezahálejí, protože se celé ráno řehtáme jak koně. Nejen když zjistíme, že Kačka celou noc spala na „děravé“ karimatce, které stačilo jen dobře zavřít ventilek.

Nesnáším asfalt, pokud je jindy než po hodinovém brodění v zimě ve sněhu. Nesnáším ani zpevněný cesty, pokud jsou prokládaný silnicema.
Přemýšlím, jestli se tvůrce Stezky vyznačuje lidumilstvým, že lidé od jejího vzniku nemusí sami nic plánovat a prostě jen jdou po cestě, kterou vyznačil někdo jiný, anebo je jeho hlavním rysem nenávist ke všemu dvounohému. Trasa důmyslně vede po pevných a tvrdých cestách nejen tam, kde to jinak nejde, ale i tam, kde by se to dalo obejít. Jediná výjimka, kdy trasa vede lesními cestičkami, měkkými mezemi a příjemnými zákoutími, je tam, kde široko daleko není asfalt, na který by šla přeložit.

První asfaltový úsek má 5 kilometrů a můžu si za to tak trochu sama. Kdo si doma zkoušel, jestli se vejde do menšího batohu, zavřel dvířka od karty na foťáku a pak tam tu kartu už nedal? Ano, správně, největší skleróza pod sluncem jsem já. Aš je ale nejen nejzápadnější, ale i nejzázračnější město, a tak se mi daří koupit náhradní kartu. Mám s sebou sice ještě jinou, ale ta je pro změnu plná včerejších fotek a až pozdě jsem si všimla, že na ní není dost místa a chtělo ji to před použitím zformátovat. Holt kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách, anebo v peněžence.

Kamenná rozhledna Háj se řadí mezi tzv. Bismarckovy rozhledny, kterých je po světě 173, a tato česká nejzápadnější rozhledna byla otevřena v červnu 1904. Vstupné je dobrovolné a z rozhledny je nádherný výhled do okolí, ačkoli v dusném vedru je opar a viditelnost by mohla být za chladného dne i lepší.

Těšíme se na občerstvení, protože každá správná rozhledna má přece stánek (a nevadí, že jsem jich navštívila dost na to, abych věděla, že to spíš není pravda), ale jaké je zklamání, když nacházíme místo stánku jen párty, která vypadá jako soukromá. Nelením se zeptat, a párty soukromá je, ale dostáváme 2x plzeň i přes objednání jen jednoho kousku a pak darem i odolné plastové kelímky s logem, které snesou vřelou vodu. Super, můžu ráno jíst i pít zaráz!

(Pozn. pivo značky Plzeň je možné si v malém množství dát, pokud nejste citliví na „velmi nízký obsah lepku“ – do 100 mg/kg. Jinak je dobré se plzni vyhnout, ačkoli v minulosti se říkalo, že plzeň je při nesnášenlivosti lepku OK, není to pravda.)

Místními jsme odhaleni jako turisté. Ne snad kvůli těžkým krosnám nebo mýmu brněnskýmu přízvuku, ale místní už přece na rozhledně všichni byli, a kdo se na ni jde podívat, je zcela jistě turista.

První dešťovou přeháňku přečkáme na hraně hustého lesa, abychom nemusely vyndávat pláštěnky, a cestou k minerálnímu pramenu Dolní Paseky se střídavě honí černé mraky nebo objevuje pálící slunce. Minerálně silný pramen, zmiňovaný již ve 12 století, je volně přístupný a dokonce je nad ním kryté posezení, kde se můžeme naobědvat.

Vydatnost pramene je v posledních letech nízká a není tedy jisté, že návštěvník bude moci vodu ochutnat, což vnímám spíše jako klad, kterého jsme byly ušetřeny. Pramen obsahuje nejen hodně hořčíku, který při větším množství může způsobovat průjmy, a naše bříška tak později odpoledne začínají bublat a protestovat. Vypít té vody litr asi nebyl nejlepší nápad, ačkoli prý díky pití vody z tohoto pramene je zajištěn dlouhý život. Pravidelná stolice zřejmě není nikdy na škodu:D

Odtud nás čekají další 4 kilometry asfaltu a silnice, ale zpříjemňujeme si je v milém Bistru Fichtl ve Vernéřově, kde mají parádní zahrádku a všelijaké dobroty. Využíváme možnosti posedět a dostupná toaleta se po návštěvě pramene Dolní Paseky taky docela hodí.

Když zelená značka konečně uhne z asfaltu do krásného lesa, najednou už nejde o mechanickou chůzi, ale přichází ten správný pocit radosti z vandru. V lese, kde to voní, hučí a šumí životem, jsem radši než na asfaltu mezi auty a domy a budu se opakovat, ale Stezka je kvůli tomu množství asfaltu fakt děs. Sice ji nejdeme 100 %, protože Ivet má naplánováno místy pro ni lákavější trasy a k tomu občas trasu upravujeme podle aktuálních okolností, ale i tak. Jestli jsem si myslela, že na to asfaltový peklo se dá psychicky připravit a vzdálenosti kolem 20 kiláků denně půjdou zvládnout v pohodě, dost jsem se mýlila. Moje bolavé koleno totiž výslovně nesouhlasí s chůzí po asfaltu, a když si vzpomenu na svůj vandr v této oblasti v roce 2021 a představím si ty nekonečně dlouhý bolavý kilometry, opět mě napadá něco o sebemrskačství.

Krásně upravený pramen Bílý Halštrov vůbec nedává tušit, že se jedná o pramen mohutné německé řeky Weisse Elster o délce 257 kilometrů. Prameniště v lesích často znamená bažiny, slatiny a vlhké meze, které milují komáři a jiná lesní havěť, takže se moc nezdržujeme, pokud nechceme být nedobrovolnými dárci krve.

Zvonička, Výhledy

Zbývá poslední kilák do cíle do obce Výhledy, kde by měla být parádní výletní restaurace. Bohužel k naší smůle mají zrovna tento týden dovolenou, tak se musíme navečeřet z vlastních zásob. Jenže vedro a nespokojená bříška tomu ujídání z batohu moc nepomáhají. Pozitivum? Kdo má v batohu ještě jídlo, nemusí jet tak brzo domů:)

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz