Předchozí díl najdete zde.

Jak jsem vyrazila na další vandr a ona to zase byla Stezka Českem, tentokrát 2. etapa – Krušné hory. Zatím vám nenapíšu, kolik dní jdu, protože byste přišli o napětí, jak to všechno dopadlo.

Trasa je plánovaná zhruba takto, ale s Luckou počítáme s tím, že do Děčína se nám dojít nejspíše nepodaří a skončíme tak někde kolem Tiských stěn, odkud pojedeme domů:
https://mapy.cz/s/motajozeha

Stezka Českem – Etapa 2: Krušné hory: DEN 5: Lesná – Český Jiřetín

„Přechod hlavního hřeben Krušných hor měřící přes 150 km. Krásné putování s mnoha výhledy, po převážně zpevněných cestách. V druhé části se pohoří začíná pomalu zvedat a přibývá výškových rozdílů a po vstupu do CHKO Labské pískovce se krajina mění definitivně. Jeden z nejdelších úseků celé trasy končící pod Děčínským Sněžníkem před přívozem u Labe.“ – Stezka Českem.

DEN 5. Čtvrtek 13. 7. 2023.
30,5 km ↑483 m ↓646 m
Celkem: 103,6 km ↑ 2168 m ↓ 2455 m

V noci byla nejnižší teplota 11 °C, ale fučelo tak silně, že mě ten vítr celou noc budil. Ne snad zafukováním do přístřešku, ale tím hrozným kvílením. Díky tomu jsem alespoň občas nasadila brejle a koukla na oblohu, jestli už nezmizela oblačnost a jsou vidět hvězdy. Měla jsem štěstí, na chvíli se mi ukázala do černé tmy zářící Cassiopeia, než ji přikryl další mrak. Dokonce i ranní východ slunce zakrývá mrak, zatímco výhled směrem na Klínovec je jasný a krásný. Dřevěný zvěrokruh na prostoru před Krušnohorským muzeem se začíná koupat v ranním měkkém slunci, zrovna když si ho jdu prohlédnout, a tak jsem ráda, že jsem to včera nestihla, protože bych k němu ráno určitě znova nešla a to by byla škoda.

Chceme vyrážet v 7:00, protože má být děsná výheň, jako ostatně každý den tohohle vandru. Plánujeme ukrojit největší díl trasy do oběda, dokud bude snesitelně, a pak zpomalit tempo a víc odpočívat. Plán se nám minimálně ráno daří splnit na minutu přesně.

Svižně klesáme mezi loukami a hustými lesy, tmavá mračna se nám honí nad hlavou. Jde se dobře, slunce je schované za mraky a u přístřešku u Dřevařského rybníka, kde jsme s Luckou zvažovaly původně včerejší spaní, jsme za chvíli. Přístřešek je krásný, částečně kamenný, ale má jeden malý háček. Prameniště každého potoka je, díky své stále vlhké a na živiny bohaté půdě, domovem stovek hovad i komárů. Prameniště Pachenkovského potoka u rozcestí „Nad Dřevařským rybníkem“ na tom není jinak, a když se na pár sekund zastavím, abych si od rozcestníku přístřešek vyfotila, sedí na každé mé končetině zaráz snad 10 hovad.

Tanec odhaněčů hmyzu nemá smysl ani tančit, protože je jich tolik, že mám strach, že pokud bych se pokusila projít vysokou a mokrou trávou až k přístřešku, pokryjí mě masou těl tak, že ze mě nebude vůbec nic vidět. Verča radši ani nezastavuje a já ji s chutí rychle dobíhám.

Později se dozvídám, že v přístřešku tou dobou spala moje „stará známá“ Petra, ale protože nepřívětivost tohoto místa zvítězila nad zvědavostí, nemusela jsem ji rušit od snídaně. Než sklesáme do Nové vsi, stihne nás ještě krátká přeháňka, teprve po které začne vylízat sluníčko.

V Nové Vsi v Horách se těšíme do potravin vedle pošty, že si koupíme něco dobrého. Verča už nemá žádné ovesné kaše, a přestože doufá v zásobovaný obchod v Českém Jiřetíně, ptá se po nich i tady. Jedna poslední na ni čeká, tak ji pro jistotu bere. Já si kupuju ledňáka a 200 g šunky a těším se, až moje chleby s paštikou a 4 dny starým sýrem doplním o tuto na vandrech velikou vzácnost. Do mrňavého obchůdku, kam se stěží vejde zaráz pět zákazníků, jdu třikrát. Napřed pro ledňáka, pak pro šunku a pak se ještě na něco zeptat. Pobaví mě, že poprvé mě obsluhuje paní v mém věku, podruhé je přítomná dcera a nakonec se loučím s babičkou. Tomu se říká vícegenerační podnik.

Co se vleče, neuteče. Co se nevleče, to slunci taky neuteče. Je všude. Je ve vesnici, je v lese, je na louce. Mezi hustě rostoucími stromy pro něj už není místo, tak natahuje alespoň dlouhé horké šlahouny každou skulinkou, kterou nás může šimrat, a jeho horký dech nám funí na záda. Je na zdechnutí.

V Mníšku jsme v 11:00 a za sebou máme skoro 12 km. Neodoláme studený kofole a džusíku v restauraci Hong Phuc Nguyen, která prý není nic moc. Ale pití jsme dostali docela rychle, kafe bylo teplý a záchod splachoval, tak fakt nevím, co by kdo chtěl. Mít se jako na dovolené? A to znamená suprovej servis naprosto všude, nebo spíš uvědomění si a považování si toho, co považujeme doma za samozřejmost, ale ve skutečnosti to taková samozřejmost není?

Další kilometry by se daly charakterizovat jednou větou. Je šílený vedro, slunko to do nás pere zezhora, jako by nás chtělo pořádně ogrilovat k něčí večeři, a pořád se musíme ohýbat ke šťavnatým jahodám. Cesta tu vede pořád po hranici, tak nemůžeme sejít z cesty, protože hraniční kameny nás k sobě vábí jako sirény poblouzněné námořníky.

Vyprávíme si s Verčou o našich zážitcích z posledních dnů. Verča vyrazila z nejzápadnějšího bodu teprve před týdnem, zatímco pro mě je nejzápadnější bod vzdálen celý měsíc vzpomínek od této chvíle. Když mluvím o začátku naší cesty s Luckou a vzpomínám na Petru, kterou jsme potkaly naši první noc a pak jsme se rozdělily, v dálce před námi se v nekonečně dlouhém a táhlém kopci objevuje dvojice s velkým psem. Já tak daleko nevidím, ale Verča se hned ptá, zda-li to nemůže být právě Petra, ke které se na pár dní přidal její partner. Může? Nemůže? Ale pes by velikostí odpovídal.

Na mávací vzdálenost si ještě pořád nejsem jistá, ale protože se jeden z dvojice otáčí a začíná na nás mávat, asi to vážně Petra je. Jen vidí líp než já. Seznámíme se s jejím přítelem a trochu pokecáme. My plánujeme Chatu Barboru v Českém Jiřetíně, která je trochu z trasy, ale Verča se na ni už od včerejška těší, že tam je krom místa na stan i bazén a perfektní langoše. Petra s přítelem chtějí spát jinde, protože se psem je to vždy složitější. I na zítra máme odlišné plány. My se těšíme po zelené značce podél Flájského plavebního kanálu, který má být krásný a úžasný, zatímco Petra přenechá hafana příteli, aby spolu na hlášená vedra odjeli domů, a pak půjde po kratší červené značce. Všechny ale chceme spát u trail angela Vendulky na Cínovci, a tak se domlouváme, že se tam spolu zítra večer sejdeme.

V Českém Jiřetíně je údajně obchod. Verča to tvrdí už od rána, ale realita je trochu jiná a rozhodně tu žádný obchod není. Když se Verča dívá do svých lejster, nikde ho tam nenachází a neví, kde na to přišla. Fata morgana po česku. Celej den na slunci a člověk si myslí, že si tu snad koupí nanuka! Zaskočený možná jsme, ale nahraný rozhodně ne. Nahraný jsme, až když po nekonečně dlouhým a táhlým kopci zjistíme, že Chata Barbora je v rekonstrukci a restaurace je zavřená. Nevadí, paní jsem včera volala kvůli možnému ubytování, takže jsem jí rovnou řekla, že dneska přijde Verča se stanem. Ví o nás, není se čeho bát.

Je 16:00 a my odpočíváme ve stínu Chaty Barbory, která je prázdná a nám se nedaří dovolat majitelům. Přemýšlíme, jestli nám kilák a půl se 140 metry stoupání stojí za to vrátit se k hospodě dole v obci a pak se vyškrábat zase sem nahoru, nebo počkáme, až se nám ozve paní zpátky. Je 32 °C na slunci a cesta od hospody sem není jen celou cestu do kopce, ale vede celou cestu po silnici, kde není žádný stín. Nerozmýšlíme se dlouho. Nestojí to za to. Těch 29 kiláků jsme si dneska mákly proto, abychom v největším vedru mohly v klidu odpočívat a ne se jako smaženky plazit po rozpáleném asfaltu.

Je 18:30 a já se vracím z obhlídky studánky a spacího lesa asi kilometr a půl dál po značce. Verča sice včera šetřila přetaženou nohu, ale dneska jí dala pěkně zabrat a na žádné dlouhé chození kvůli hledání spaní to není. Nevadí, není to nic, co bych nezvládla v pohodě sama. Na dohled od Chaty Barbory nevidím nikde krosny ani Verču. V duchu jásám, že se konečně podařilo paní majitelku zkontaktovat, ale když na mě Verča mává ze zahrady souseda, dost znejistím. Langoš není a spaní na zahradě evidentně taky ne.

Od souseda dostáváme kromě možnosti posedět a občerstvit se ještě bonus v podobě historek o vlcích, vracejících se do Krušných hor. Senior vlky vítá s radostí, což se nedá říct o Verči s jejím strachem ze psů, který jí brání spát samotné mimo civilizaci. My jako nebudeme spát v bezpečí lidského osídlení a ještě k tomu se tu proháněj vlci?

Dostáváme ale super tip na přístřešek u rybníka, který je odsud asi 2,5 km. Nakonec máme kousek i odvoz a lidovou moudrost na závěr. Jak se říká dvěma sochám? Sousoší. A dvěma ženám? Soužení!

V přístřešku už bydlej vosy, takže si zase stavíme tarpíky a užíváme si pohodovýho večera na břehu rybníka. Jediný, co nám chybí kromě signálu (takže máme druhý den ráno jen nepřijaté hovory od paní z chaty Barbory), je přeplánování zítřejší trasy. Asi zítra půjdeme po červené, takže místo flájského kanálu uvidíme přehradu Fláje z Puklé skály. Nemohla jsem se nad mapou rozhodnout, co z těch dvou věcí chci vidět víc, a tak náhoda pomohla a rozhodla za mě. Dobrou noc vosy, a nechoďte v noci klepat.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz