21 fotografií

Předchozí díl najdete zde.

Jak jsem vyrazila na další vandr a ona to zase byla Stezka Českem, tentokrát 2. etapa – Krušné hory. Zatím vám nenapíšu, kolik dní jdu, protože byste přišli o napětí, jak to všechno dopadlo.

Trasa je plánovaná zhruba takto, ale s Luckou počítáme s tím, že do Děčína se nám dojít nejspíše nepodaří a skončíme tak někde kolem Tiských stěn, odkud pojedeme domů:

Stezka Českem – Etapa 2: Krušné hory: DEN 4: Hora Svatého Šebastiana – Lesná

„Přechod hlavního hřeben Krušných hor měřící přes 150 km. Krásné putování s mnoha výhledy, po převážně zpevněných cestách. V druhé části se pohoří začíná pomalu zvedat a přibývá výškových rozdílů a po vstupu do CHKO Labské pískovce se krajina mění definitivně. Jeden z nejdelších úseků celé trasy končící pod Děčínským Sněžníkem před přívozem u Labe.“ – Stezka Českem.

https://mapy.cz/s/motajozeha


DEN 4. Středa 12. 7. 2023.
21,5 km ↑462 m ↓421 m
Celkem: 73,1 km ↑1685 m ↓1809 m

Ráno vstáváme docela nevyspalé. Krom burácejícího větru a silného pouličního osvětlení panovalo celou noc hutný dusno, což kvalitě spánku nepřidalo. Snídaně nám ale rozzáří den, protože přijede Lucčin kamarád Martin a má pro každou z nás horkou čokoládu, měkoučké croissanty, plněné buchtičky a čokoládu na cestu. Přiváží taky panthenol pro připečenou Verču a nějaké tipy na výlety do okolí, které má dobře prochozené a proježděné na kole. Chceme vyrážet v 8:00, ale chvíli trvá, než to všechno sníme a vypijeme. Ještěže Martin se tu jen zastavil cestou za povinnostmi, jinak bychom tu seděli snad až do oběda. Takhle se nám daří přetáhnout zvolenou hodinku jen o 30 minut.

Dneska jdeme všechny tři spolu. Verča si po včerejším sprintu namohla nohu, kterou chce šetřit a tak plánuje jít dnes pomaleji a kratší vzdálenost. My jdeme pomaleji a kratší vzdálenosti jako denní standart :), takže pro nás to bude běžný den a Verča si u toho parádně odpočine. Bohužel ale Lucku trápí opuchýřované prsty na noze, které má oblepené od prvního dne na trase, a tak nám hrozí, že nám Verča stejně uteče. Lucka sice ví, že puchýře na prstech nohou má z těchto bot běžně, ale zatím nešla vandr delší než 3 dny a nohy to vždycky daly v pohodě. Přesto střídá tenisky se sandály, aby si prstíky trochu odpočaly. Dneska začíná svůj první 4. den venku a už dnešní nocí překonala svůj dosavadní rekord.

Vyrážíme kolem zbytků základu mostu mrtvé „křimovské“ trati, a kdybych tu nebyla před lety, je mi docela líto, že dnes trasa povede relativně nezajímavě skoro celý den. Několik zpestření nás čeká ale i tak. Chomutovský vodopád znám, ale stejně si necháme krosny na cestě a slezeme k němu. Je tu dost vody a tůňka, vhodná na koupání a osvěžení, kterého v chladném ranním údolí kupodivu nevyužijeme. Zatímco trávíme čas u Chomutovky, oběhne nás rodinka, trávící týden na Stezce po ubytkách. Tatínek Pavel, synové Michal a Filip a Filipova kamarádka Anetka. Mají prý s sebou na cestách i maminku, která s nimi dnes skrz zdravotní komplikace nejde. Dostávají se před nás, ale protože jsme o fous rychlejší, dobíháme je zezadu a díky tomu mám možnost se s nimi seznámit a trochu si popovídat. Verča je potkala už včera, tak jsem si říkala, jestli budeme mít to štěstí i my. A rozhodně ho máme. Je to jejich první turistická dovča s přechodem po ubytkách, kterou vymyslela maminka, když se dozvěděla o Stezce Českem, a prý si ji všichni moc užívají.

Holky utíkají dopředu v živé debatě o hokeji, obě jsou jeho fanynky a rychle nacházejí další společné téma mimo stezku. Mě sport zajímá asi tak moc, jako novorozeně kvadratický rovnice, a tak honím soumračníky, kteří tu pózují na každým rohu. Lov motýlů prokládám sběrem jahůdek, které se červenají podél cest a na jazyku se sladce rozplývají, jak jsou šťavnaté a sladké. Přemýšlím, jestli jsme jediné, kdo je cestou jí, nebo je jich tolik, že i po průchodu vojska by tu pořád nějaké zbyly.

U Nového rybníka, který je součástí NPR novodomské rašeliniště, si dáváme pauzu. Vítr je docela silný a i ve stínu vzrostlých stromů je to při odpočinku na vrstvu navíc. Místo jsme ale vybraly skvěle. Sedíme v borůvkách, které Lucka sbírá do hrnečku, a když kolem prochází naši noví známí, Lucka jim čerstvě natrhané borůvky hned nabízí. Mládež je s chutí spase a mě úplně hřeje, jak někomu stačí k úsměvu „tak“ málo.

Větrno a zataženo nás vyžene brzy dál, ale po asfaltce nemám chuť se kochat. Nasazuju tempo, které mi vydrží až na rozcestí Zákoutí s autobusovou zastávkou a knihobudkou, kde mám čas se chvíli posadit, než mě dojdou holky. Lucka ohledává škody na dolních končetinách a s Verčou se přehrabujeme knihama, abychom nakonec nic neodnesly, ačkoli je to tvrdý boj. Nemít děsně těžké batohy, možná bych nebyla tak nekonpromisní, ale Verče zakazuju Muže v ofsajdu a sama rychle čtu lidovou ukrajinskou pohádku O rukavičce. Pohádka je variací na „boudo budko, kdo v tobě přebývá“, ale když dočtu k pasáži, kde chce v rukavičce bydlet i vlček a představí se: „Já jsem vlček šedý krček“, jdu smíchy do kolen. Když jsem zakázala Verči její úlovek, jak asi odnesu domů ten svůj? Nechci riskovat, že tohle někdy zapomenu, a tak si to alespoň můžu vyfotit i s ilustrací vlčka, který vypadá, že by osazenstvo rukavičky okamžitě sežral.

Ve stoupání k chatě Bernava mi volá děda, takže mi holky utečou, a mezitím stihnou zjistit, že chata Bernava sice aktuálně otevřeno nemá, ale přítomní majitelé chystají večeři ubytovaným, a tak se pro nás najde chladné osvěžení.

Vedro a adekvátní ulepenost jsou na denním pořádku, i když nasazovat na vlhká trika nechutně studená a mokrá záda batohů je slast na úrovni bosé chůze po hřebíkách. Bohužel i to je náš denní chleba a my se takhle týráme i několikrát denně. Za studený pití nebo vodu ze studánky to je přijatelná oběť, za luxusně vybavený lesní bar „Samotoč“, ve kterém přečkáme prudkou a krátkou hranu procházející bouřky, to nestojí ani za řeč.

Trochu lituju holky s pevnými zádovými systémy batohů, protože moje umělé triko schne rychle a síťovaná záda batohu ještě rychleji, ale přesto mě děsně studí alespoň zpocené popruhy na ramenou. Jenže stačí pár metrů v tomhle vedru a člověk je zase zlitý tak, že se těžko vzpomíná na dobu, kdy zpocený a ulepený nebyl. Dokonce ani rychlá průtrž mračen neochladila krajinu do snesitelné teploty, takže se musíme ještě pár kiláků potit.

Dvoje vodopády za jeden den, to je dost nečekaný zpestření hodně asfaltové trasy. 4 m vysoké Helenčiny vodopády na potoku Lužec leží kousek od cesty a po silném dešti k nim vede místo cesty v jílovitém podloží jenom prudká klouzačka. Zadky ale uchráníme. Vody v Lužci není moc, ale zacházka k vodopádu se vyplatila. V chladném stínu zařízlého svahu mezi vysokými stromy je osvěžující příjemno a voda láká k opláchnutí. Škoda, že po návratu na cestu budeme zase ulepený potem do několika kroků. Když na přímém slunci stoupáme do kopce přímo proti vrstevnicím, tak je jasný, že oplachováním jsme jen zbytečně ztrácely čas. Nebo cílem bylo jen osvěžení?

Lesná. Konečně. Je vedro na padnutí, kousek stínu aby člověk pohledal. Projdeme si zmoženě geopark a cestou k restauraci Horský areál Lesná se už nenecháme ničím rozptylovat. Kaple sv. Antonína má ale výjimku, takže se ještě zastavujeme u ní. Byla zrekonstruovaná podle dobových fotografií původní kapličky postavené v roce 1921, když ji v minulém století sněhová kalamita srovnala s terénem. V roce 2011 byla nová kaplička vysvěcena a v interiéru je možné zapálit svíčku.

Protože jsem včera prošvihla něco důležitého, přichází tato možnost akorát vhod a za chvíli hoří o jeden nezvyklý plamínek navíc. Vím, že vždycky říkám, že věřící nejsem, ale modlidba pro zesnulé, pro které je církevní víra důležitá, k nim určitě doputuje i ode mě.

Restaurace Horský Hotel Lesná oplývá jídelníčkem tak líbezným, že žádná z nás neodolá, a krom hektolitrů vody do sebe ládujeme i tuny dobrého jídla. U večeře potkáváme celou rodinku i s maminkou, a v dobré víře, že se ještě další dny potkáme, se ani pořádně nerozloučíme. Po večeři přichází nejdůležitější informace večera. Ano, v areálu hotelu můžeme postavit stany i dobít si elektroniku u obsluhy v bezpečí.

Snažím se do tvrdé, na troud vyprahlé země dostat kolík od tarpu, ale marně. Ještě, že vozím roky prověřenou kombinaci různých tvarů a nakonec se mi podaří uchytit alespoň nejdůležitější body. Verča opodál ohýbá jeden hliníkový kolík za druhým a Lucka, když to vidí, tak se jde radši zeptat na ubytování. Vyhrávám, můj tarpík stojí jako první. Vyhrává i Verča, když její tarpík za pomoci pár mých kolíků také nakonec stojí. Lucka vyhrává nakonec taky, protože dneska spí v posteli se sprchou, které rozhodně neodolá ani jedna z nás.

Když umytá vycházím ze sprchy, Lucka mi ukazuje své brutálně nateklé prsty a dodává informaci o tom, že její nehty se asi chystají opustit prsty na nohou. Prokletí?

S Ivet jsem šla v červnu 4 dny a 70 km, přestože jsem jí měla dělat spíš jen doprovod na prvních pár dní její dlouhé cesty. S Bonou, která v květnu ušla 800 kiláků do Santiaga, jsme měly v plánu koncem června trasu o 120 km, ale Bona si na výlet se mnou vzala nové, Santiagem neprověřené boty. Daly jsme 70 kilometrů za 4 dny, a dál to kvůli bolesti nohou nešlo. Na rozdíl od nohou jdou ale boty reklamovat, což se Boně podařilo, a třeba spolu tu plánovanou trasu někdy dojdem. S Luckou jsem se chystala strávit její první celý týden na vandru, ale ušli jsme spolu 70 km za 4 dny a další dny už rozhodně nejsou v jejím zájmu. Mám trochu pocit déjà vu. Vážně 3x za posledních 30 dní?

Poselsví je jasné. Mamut nosí smůlu!

Lucka je smutná, že se musí rozhodnout a že mi to „kazí“. Jak mi ale něco může kazit? Nohy chodiče jsou jeho nejcennější nástroje a kvůli pár kilometrům navíc je nemá smysl uštvat. Chci, aby Lucka za pár dní odpočinku běhala jako laňka a mohla se na Stezku vrátit, až bude chtít. Nemá smysl, aby kvůli dalšímu dnu nebo dvěma ležela s většími problémy doma a utekly by jí doslova mezi prsty celé prázdniny. Tentokrát mám ale eso v rukávu a Lucka může v klidu spát s vědomím, že nemusím jet domů a končit dřív, než jsem chtěla.

Moje eso je Verča. Verča, která chodí 30 kiláků denně a jde až někam za Děčín, mě jistojistě uhoní a já ještě ráda pojedu domů! Co víc si můžu přát?

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz