Když jsem psala předchozí povídání o našich dvou morčících Čokym a Krtkovi, vyjádřila jsem naději, že snad možná jednou nadejde den, kdy se ti dva konečně nějak domluví a my budeme moci mezi nimi zrušit mříž, která je dělila od možnosti si navzájem fyzicky ublížit.

Věřte nebo ne, ale stalo se to, v co jsem jen tajně doufala, ovšem ve skutečnosti jsem vůbec nevěřila, že by k tomu mohlo někdy dojít po tom všem, co už jsme s kluky zažili. Ale abych nepředbíhala...

Byla neděle a to je u nás den, kdy se dělá pravidelný úklid morčárny. Za tím účelem jsou kluci vždycky dočasně přemístěni do prostorné ohrádky, do níž jim vždy dám nějaké „průlezky“ a pelíšky a také něco na zabavení, aby si pánové hleděli žrádla a nevšímali si sebe navzájem, takže samozřejmě nějakou ňamku. Když je čas, dáváme kluky spolu do ohrádky i mimo „sanitární dny“, a to právě v té naději na jejich vzájemnou domluvu, že nemá smysl se rvát a být raději kámoši.

Morčík Krtek a bydlíky

Doposud však v ohrádce vždy museli kluci být pod pečlivým dozorem a nesčetněkrát jsme museli zasahovat, aby jejich konflikty nevygradovaly do opravdu krvavé rvačky. Vždy proto jeden člověk uklízel a druhý hlídal, připravený v případě nutnosti zasáhnout. Obvykle úklid dělám já a dcera hlídá. Od doby, kdy při jedné z nutných intervencí utrpěla slušný rafanec do ruky od Krtka, který v rauši nevnímal, do čeho kouše, už mezi kluky zásadně nestrká ruce, ale používá k jejich oddělení širokou lopatku :-).

Na internetu jsem viděla několik hodně ošklivých videí, kdy se morčata porvala opravdu do krve a v jednom případě skupina morčat toho šikanovaného ubožáka dokonce ukousala k smrti. Od té doby vím, že skutečná morčecí rvačka není žádná legrace. Po zhlédnutí těch videí už také mnohem více rozumím tomu, proč poté, co ho hned druhý den po seznámení Krtek do krve rafnul do nosu, se Čokulín začal ježit a sprostě nadávat pokaždé, co se k němu Krtek jen přiblížil.

Morčík bydlí

Ale vraťme se k té rozhodné neděli (16. 4. 2023). Kluci putovali, jako vždy, do ohrádky, ale já ten den neměla doma nikoho, kdo by mi mohl hlídat. Tak jsem ohrádku vybavila dostatkem dobrot, co kluci milují, a doufala, že to při tom úklidu nějak uhlídám sama, aniž by z toho kdokoli vyšel zraněn. Neustále jsem po morčících pokukovala, co dělají, a protože se skutečně věnovali každý na jednom konci své hromádce dobrot, mohla jsem v klidu vyčistit a připravit jim ubikaci, aniž bych musela jakkoli zasahovat.

Kluci byli opravdu nezvykle hodní. Čokulín měl, jako vždy, dojedeno první, a tak vyrazil Krtkovým směrem, aby mu ukradl ještě něco z toho, co zbylo. Ovšem nečekaně bez jakéhokoli naježení. Krtek mu svůj zbytek hromádky klidně nechal a poodběhl o kousek dál. Čokulín se klidně pustil do žrádla a Krtek se poté přidal. Ne že by zrovna jedli spolu svorně z jedné misky, ale Čokulín dovolil Krtečkovi se vrátit k jídlu, ukořistit lupínek a odběhnout s ním pryč, aniž by přitom došlo k nějakému cvakání zubů a ježení chlupů.

Krtek

Sledovat popsanou situaci pro mne bylo neskutečně potěšující, a tak jsem kluky oba vrátila do jejich čisté ubikace a zkusila jim tam nedat tu dělící mříž. Jen malou chvilku byli kluci rozpačití a zalezlí každý ve svém domku. Jakmile ale zjistili, že mohou využít plně celý prostor, oba začali s průzkumem poloviny toho druhého.

Sedla jsem si do křesla naproti nim a pozorovala, jak si doslova užívají tu možnost vlézt si do sousedova domečku, vyžrat mu misku s granulkami, prolézat jeho prolézačkami a cpát se senem ze všech hromádek, které jsem jim tam schválně vytvořila na různých místech. Často se u nějaké z hromádek sešli oba a každý tahal stébla z jedné strany, a nikde ani náznak toho, že by to jednomu či druhému vadilo. A co bylo pro mne nejdůležitější, po celou dobu si kluci mezi sebou neustále něco povídali. Protože morčácky umím jen málo, netuším, o čem spolu mluvili, ale rozhodně to znělo jako pohodový, snad dokonce i přátelský „pokec“.

Čoky

Zvedla jsem se v křesle, abych se podívala na hodiny, a překvapilo mě, že už na kluky koukám přes hodinu. Bylo to totiž mnohem zábavnější a zajímavější, než jakýkoli televizní program. Jakmile jsem se však v křesle nadzvedla, kluci si uvědomili, že je sleduji, a oba, jako píchnutí šídlem, vystřelili do domečku. Nikoli však každý do svého, ale oba do toho Čokulínova. A zůstali tam spolu. Musela jsem se smát a povídám: „Nebojte, vy prdlouši, nic se neděje.“ Z domečku se však ozvalo dvojhlasné „trrrrr“, což volně přeloženo z morčičtiny znamenalo něco jako: „Hele, už nám dej pokoj a vypadni!“

Tak jsem tedy zariskovala, vypadla z pokoje a nechala kluky bez dozoru a mříže spolu. Riskovala jsem dokonce do té míry, že jsem odešla na procházku s Edou a vrátila se až skoro za dvě hodiny. Ihned jsem se šla samozřejmě podívat na kluky a naskytl se mi úžasný pohled. Oba těsně u sebe se věnovali požírání sena, ale jakmile mě zmerčili, zapadli oba opět spolu do jednoho domečku. Kdykoli je chci vyndat a pochovat, nechají se chytit, ale ten „výstřel do domečku“, jakmile někdo přijde, je prostě vždy jejich instinktivní reakcí a nejspíš už to tak zůstane.

Krtek a Čoky v jedné ohrádce

Měla jsem ohromnou radost, že si kluci po dobu mé nepřítomnosti nic neudělali, a tak jsem jim do ubikace na několik míst poházela květy a listy pampelišek a sedla si k nim zase do křesla. Kluci po chvilce vylezli z domečku a jali se spolu zkoumat, co to přistálo nového. Oba popadli pampelišku a pustili se do ní. Chvílemi si každý zalezl se svou kořistí jinam, pak se ale zase sešli u jedné hromádky a za neustálého klábosení baštili společně. A k dovršení mé radosti Krteček začal „popkornovat“. Tak se říká u morčat takovému srandovnímu poskakování, které opravdu připomíná kukuřici poskakující při pražení, a morčata to dělají pouze v případě, že mají radost a jsou zdravá a spokojená. Čokyho jsem sice přímo popkornovat neviděla, nicméně se po ubikaci pohyboval naprosto uvolněně, občas trochu poskočil, ale vůbec se neježil a bylo evidentní, že mu Krtkova přítomnost už nevadí.

Připadala jsem si v tu chvíli jako naprostý idiot, ale rozbrečela jsem se dojetím. Po 7 měsících jsem se konečně dočkala toho, co jsem si tajně celou dobu přála. Kluci si to konečně vyjasnili a začali se tolerovat. Ne že by mezi nimi už vůbec nedocházelo k neshodám, nicméně jsem (jak je teď hodně pozoruji), byla již několikrát svědkem toho, že když se jednomu něco nelíbilo, ten druhý prostě odhopkal stranou a dal kolegovi čas, aby se uklidnil. Většinou je tím, komu se něco nelíbí, Čokulín, ale když už má vůči Krtkovi nějaké výhrady, už se neježí a sprostě nenadává. Krteček se zase zjevně naučil nebrat si Čokyho poznámky osobně a stačí už mu jen naznačit a jde si po svém, pokud soused zrovna nemá náladu na pokec.

Jako další důkaz toho, že už mají ti dva mezi sebou jasno, považuji i to, že když jsou unavení, sice si najdou většinou každý své pohodlné místečko k odpočinku a necpou se v jednom domečku, ale natolik si již důvěřují, že v přítomnosti toho druhého klidně nahodí pohodlnou polohu, zavřou očka a usnou.

Takže už asi vážně mohu zodpovědně říci, že kluci konečně „zklidnili hormon“, vychladli a možná z nich ještě budou i ti kamarádi. Já jsem však šťastná jako blecha už jen proto, že jsou spolu schopni se normálně domluvit jako slušní spolubydlící. Teď už mě mrzí jen jedna věc, že jsou v rámci těch svých interakcí, které by zasloužily zdokumentování, prakticky nevyfotitelní :-) Pokud totiž v klidu sedím v křesle před nimi a jen se dívám, jsou v pohodě a předvádí všechno to, co jsem popsala výše. Jakmile ale jen pomyslím na to, že bych vzala foťák a cvakla, okamžitě následuje výstřel do domečku a dvojhlasné „trrrr“ :-)).

Foto: Eva Zvolánková