Předchozí díl najdete zde.

Den šestý: Ráno se dospávalo noční plavání. Nikam jsme nespěchali, výprava do Volterry byla naplánována až na pozdní odpoledne. Takže dopoledne i odpoledne bylo velmi rušno v chladné vodě bazénu. Vodní hrátky stále bavily velké i malé.

Volterra je město s prastarou historií. Mohutné etruské hradby ukrývají krásné kamenné město, ale první cíl ležel ještě vně hradeb. Bylo to římské divadlo. Přestože z parkoviště bylo do areálu dobře vidět, bylo rozhodnuto zaplatit vstupné a ukázat dítkům antické sloupy zblízka. Když jsem viděla dlouhá schodiště z kovových roštů, rozhodla jsem se raději s Nightem vyrazit do sousedního stinného parku (takže ani nevím, jestli by pes do areálu mohl).

Volterra - antické divadlo

Z prohlídky divadla dorazili brzy. Rozpačití. Dítka měla sice vstup zdarma, ale tři dospěláci platili. A až uvnitř zjistili, že se z důvodů oprav v areálu nesmí vlastně nikam. A že dolů k zachovalé části sloupoví se vůbec nedostanou. Jako kompenzaci mohli od druhého dne navštívit zdarma muzeum alabastru…

Volterra, kostel u útesů Balze

Návštěva starobylého města za hradbami se ale povedla. Dítka ocenila skvělou zmrzlinu (prý nejlepší ze všech) i tajemné úzké uličky. Dospěláci si užili prohlídku centra města. Dogák taky vypadal spokojeně a vzorně v klidu zvládal všechna kolemjdoucí místní psiska. Na náměstí před radnicí ho obdivovala (a intenzivně hladila a drbala) česká rodina – jediní krajané, které jsme za týden potkali.

Volterra - náměstí před radnicí (zmrzlinové zastavení)

Ještě jsme popojeli auty na parkoviště jen kousek od bran města. Tam, kde jsou fotogenické útesy Balze. Dlouho se ve Volteře těžil alabastr a poddolovaná část města se propadá. Šli jsme jen kousek na první vyhlídku a k tomu byla troška toho povídání o Etruscích, Římanech, alabastru…

Útesy Balze vzniklé těžbou alabastru

Cesta tam i zpátky vedla úžasnou toskánskou krajinou. I dítka si všimla, jak hezky kolem nás je. Staré rozlehlé vily na oblých pahorcích, řady cypřišů, pole slunečnic, vinice, klikaté uličky v kamenných městečkách na kopcích. Prostě pravé Toskánsko. A po návratu? Bazén.

Den sedmý: Brzy ráno jsme chtěli jet s Pepou (a Nightem) fotit vstávající den nad Sienou. Neboť z medicejské pevnosti blízko baziliky San Domenico je překrásný výhled na věže Sieny. Ale zbytek expedice už večer pravil, že pojede s námi a tak jsme odjezd přeci jen posunuli do rozumnějších hodin.

Siena, kostel

A tak jsme všichni (až na Nighta, ten vydržel vzorně bez keců čekat venku) navštívili kostel spojený s osobností Svaté Kateřiny Sienské a pak se vydali nahoru na pevnost. Fortezza Medicea je pořádná hromada kamení. Dnes je nahoře parková úprava a výhledy na město pod kopcem jsou opravdu parádní.

Siena - medicejská pevnost

A po návratu bazén a balení a bazén… a po večeři polovina expedice vyrazila směr domov. My se ještě pořádně rozloučili s bazénem a naposledy se vyspali.

Siena, výhledy z pevnosti

Den osmý: Už chviličku před šestou ráno jsme klíče položili na stůl a zabouchli za sebou těžké dřevěné staré dveře. A vyrazili na dlouhou cestu zpátky. Tentokrát žádné průzkumničení, zastávky byly jen nejnutnější na benzínkách při cestě. Ale cesta docela ubíhala, drobná zdržení byla jen kolem dálničních uzlů u Verony a Bolzana. Na to, že byla sobota uprostřed prázdnin, se jelo překvapivě dobře. Po deváté hodině večer jsme byli doma.

Dovolená to byla poklidná a pohodová. Některá místa původně plánovaná jsme obhlídli jen z dálky (zajímavé opevněné sídlo Monteriggioni), jinam jsme vůbec nedojeli (slavné San Gimignano). V letním vedru bylo výprav za poznáním tak akorát. Dítka byla perfektní. Držela partu, užívala si výlety i bazénové radovánky.

A co Night? Už je cestovací mazák – nepřekvapilo ho nic. Jasně že granule opět jely pouze na výlet. Vůbec nevím, proč je po těch letech s Nightem na cestách vůbec vozím. Mraženého masa jelo podstatně víc, než by ho dostal doma, a to si dával s chutí. Mazanec či sladký ořechový domácí suchar (pravidelně vozí švagrová) si taky dopřával s chutí.

Fotka Nighta po návratu z dovolené jako důkaz, že přežil ve zdraví

Záda vydržela. Jak dlouhou cestu, tak výpravy po tvrdém povrchu měst. Běhání zahradou do schodů a k bazénu a od bazénu… a málo času na spaní (vždyť by mu něco mohlo utéct) ho taky zmáhalo. Přesto za celý pobyt nedostal prášek, žádný dopink nebyl potřeba. A to jsme vezli solidně nacpanou psí lékárnu.

Night po návratu z dovolené

Neměli jsme s sebou rampu, nastupoval i vystupoval jen s malou dopomocí jako za mlada. Neprotestoval – všechny aktivity zvládal. A radost jsem měla i z toho, jak pohodově řešil (tedy vůbec neřešil) všechny kolemjdoucí psy. Prostě najel na mód vzorný cestovatel. Tvářil se spokojeně, ale myslím, že by procházky u nás v lese za humny za Toskánsko stejně nevyměnil.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie.