Trasa výletu: https://mapy.cz/s/hunujujeto

Svět za okny je svět mlhy. Pospávám a čekám, že až bude čas vystoupit, svět mlhy bude patřit minulosti. Mám štěstí. Na předposlední zastávce mě budí šimrání slunce do tváře, a když otevřu oči, slunce přebírá vládu a mlha se pomalu stahuje do míst, kde si bezpečně počká na lepší čas k vládě nad světem. Na podzim.

Naše kroky dneska vedou především zpevněný cesty, ale když z nich uhnem, stojí to za to. Kompenzace za snadnej terén je zajištěna. V klidu si tak šlapeme první kilometry, na kterých se na nás už smějí ostružiny i maliny, až k Těšíkovu mlýnu z roku 1445.

Těšíkův mlýn

Mlýn v srpnu 1884 vyhořel a zbyly po něm jen hospodářské budovy. Brzy poté kupuje mlýn a dává ho do kupy pan Coufal a mlýn nakonec zůstává rodině po skoro 130 let, než je v roce 2015 odprodán soukromým majitelům, aby dále sloužil alespoň k rekreaci.

V obci Bory stíháme otevřený COOP, kde mi paní prodavačka ochotně doporučuje pivo v plechu pro Erika. Já nepoznám ani, co z toho je 12%. Doporučuje dvě piva, jež by mohla nahradit to chybějící, a tak beru obě. A obě jsou přijaty s nadšením, takže děkuji moc za ochotu! Někdo pije pivo, mamutům ještě teče mlíko po bradě, a tak si užívám zakysaný podmáslí.

Kostel sv. Jiljí, Bory

Kolem obce Bory jsou vybudované naučné panely a jeden z nich, s Uchem lesa, nás čeká s otevřenou náručí plnou vysoké trávy a klíšťat na zarostlé neudržované cestě, která po vydatných deštích v týdnu spíš plave. Dočvachtáme k Uchu lesa, ale nejsem schopná se do něj vměstnat, abych vyzkoušela jeho funkčnost. Ohnout záda nebo kolena jde stěží, i když to nemusím předvádět naráz, takže si to jen živě představuju.

Ucho lesa, Bory

Přírodní park Rasuveň je plný starých vzrostlých buků a tvář lesa je tu úplně odlišná od zbytku našeho výletu.
Přes popadané stromy a vysokou travou hledáme něco jako náznak cesty a spadlý kmen nám skýtá parádní posezení v čase svačinky.

Bukový PP Rasuveň

Hezká široká cesta nás mezi lesy dovede skoro až ke kapličce svatého Huberta, kde potkáváme rodinku cyklistů, co nás před chvílí míjela. Hledají studánku.

Kaplička „Hubertka“ v lese

My hledáme kapličku a vyrážíme do lesa do mazlavého jílu, abychom nakonec v bahně u potoka a hustém porostu mladých smrčků skončili na doslech hlasů cyklistů…

Našli jsme kapličku a z naší strany od rybníka k ní rozhodně nevede ani náznak cesty. Cyklisté tu loví kešku, zanedbaná kaplička o pár metrů vedle s dávno shnilou lavečkou je vůbec nezajímá… Hubertky jsou častý hlavně v lesích východně od Brna, tak mě tu taková typická trochu překvapuje.

Naše nohy opouštějí silnici a vydávají se na lesní cestu. Přesnější by asi bylo napsat, že se noří do lesní cesty, protože krajina rozdrásaná koly lesácké techniky s jezírky slibuje hlavně hodně bahenní lázně a možná by se tu dala i zlomit noha mezi hromadami napadaných kmenů, které lemují bahenní jámy. Odměnou nám budiž posezení u rybníka Podvesník, které nás zastihne akorát při obědě, a tak máme ke svačině velice příjemné místo s vyhlídkou na obec Pavlov.

Rybník Podvesník, v dálce Pavlov

Dál pokračujeme mezi Staropavlovským a Znětíneckým rybníkem, nad kterým se vznášejí volavky. Bílou si pletu s čápem, asi to chce nový brejle:)

Volavka

Mezi rybníky mi dochází, že moje tělo dostává další vrstvu opálení, přestože předpověď neslibovala žádný vedro. Přesto je slunko pekelně ostrý a štípe na holým krku. Čeká nás ale les, který rozhicovanou kůži pěkně schladí.

Znětínecký rybník

Rozhicovaná ale nezůstává jen kůže vystavená slunci, ale i moje chodidla dneska dostávají zabrat. Mám jiný boty, do kterých se nevejdu se dvěma páry ponožek, a tak volím jen středně silnou merinovou vrstvu. Loni mi na několika kratších výletech kombinace ponožek a bot sedla, ale stačí přidat 15 kiláků v trase a z vlhký merino ponožky neustále odírané o citlivou kůži se stává šmirgl papír, který šmirgluje a šmirgluje…

Bělásci u napajedla

Zouvám boty a hledám možný puchýř, ale žádný není. Chodidlo před prsty je ale horké a citlivé na dotek, a tak jej zachraňuju alespoň gelovou náplastí. Kiláků už nezbývá moc a podobný poučení se vždycky hodí tam, kde o nic nejde. Jako třeba dneska.

Cesta kolem Bohdalovského potoka vede pěšinou nacucanou vodou tolik, že ji radši obcházíme hustým lesem, a když u Vaňkova rybníka máme uhnout na neudržovanou cestu do mokřadů a rašelinišť, volíme po krátkém průzkumu terénu radši obchůzku krajem pole.

Modrásek v podmáčené louce, kterou jsme nakonec obcházeli

Ani červená k nám není milostivá, v mapě značka a v terénu zvířecí pěšina mezi dvoumetrovýma kopřivama. V botách voda, která se drží v hustým podrostu, a ramena vystavená pekelnýmu žáru. Zachraňuje nás kilák silnice zlehka lemovaný stromy.

Ale kde peče slunce a je dost vláhy, tam hojně dozrávají ostružiny i maliny, a tak se pasu na zralých šťavnatých plodech. Slunce se chýlí pomalu k obzoru, což je signál pro nachystání noclehu. A volba dobrého místa se vyplatila, protože večer je dusný, zatahuje se a přichází černý mraky.

Ráno se dere po bouřce sluníčko!

Po noční bouřce se zlehka protrhává obloha

Budí mě nezvykle moc světla, pronikající mým dnešním příbytkem. Blíží se bouřka. Naštěstí je místo dobré a bouřka přejde tak rychle, jak se vytvořila. Zůstává po ní jen celonoční déšť, který konečně sráží teplotu na příjemně spací.

Ráno stačí vystihnout chvíli, kdy přestane pršet, rychle se zabalit a utíkat na vlak asfaltovou cyklostezkou, která chrání mé nohy od další nechtěné koupele.

A zatažená cesta nás vede pomalu domů...

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a pokochejte se srpnovými fotkami.

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz