35 fotografií

Aneb jak jsem nakonec poutní stezku Blaník – Říp nešla.

Předchozí díl najdete zde.

Trasa na mapě https://mapy.cz/s/munekasulo

6. etapu v délce 34,5 kilometrů mám zase rozdělenou na dvě části. V sobotu 18 km trasy ze Staré Boleslavi do Lobkovic s vlastním přídavkem v délce 5 km a v neděli 16,5 kilometrů z Lobkovic do Mělníka. Celkem jsem ušla 39,5 kilometrů a 6. etapu jsem během soboty a neděle dokončila celou.

DEN 8. Sobota 25. 3., 23 kilometrů.
Dnes jsem se vyspala docela dobře, ačkoli jsem si zase dala od tří ráno bdící hodinku. Přestože je u mě normální, že se často v noci budím a to mi narušuje spánek, tyhle noční hodinu a déle trvající mezery, s tím se poslední měsíc teprve seznamuju. Naštěstí i přes narušení vnímám celkový spánek jako dobrý a těším se na start do nového dne, kdy předpověď slibuje i trochu sluníčka.

Dnes začínám 6. etapu o „stanovení záměru“ a otázek ohledně jeho plánování a dosahování. Já asi ani nechápu, co to přesně je a proč bych záměr vůbec měla mít? Mají ho všichni? Je to cesta k větší spokojenosti? Budu dnes mít o čem přemýšlet, na asfaltové cyklostezce bez převýšení, stíhaná jednou dešťovou frontou za druhou.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, Stará Boleslav

Ale popořadě. Protože jsem si centrum Staré Boleslavi prošla už včera, mohu dneska vyrazit do Brandýsa nad Labem přes městský park Houšťka, plný starých rozpadlých budov. S východem slunce park žije a daří se mi zahlédnout žlunu, brhlíka i strakapouda. Pohled ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie ve zlatých paprscích vycházejícího slunce doplňují srnky a tak patří dnešní ráno k jednomu z nejživějších.

Přecházím most, spojující Starou Boleslav s Brandýsem, a silný vítr mě chce sfouknout do plavebního kanálu Labe, který temně čeká pod silničním mostem. Je odsud parádní výhled na renesanční zámek Brandýs nad Labem, významné Habsburské sídlo, který se majestátně tyčí nad řekou Labe proti dokonale modrému nebi.

Zámek Brandýs nad Labem

Neodolám, a celý jej obejdu, přestože nečekám, že by snad byl ráno on nebo zámecké zahrady otevřeny pro nahlédnutí. Co mě ale ráno překvapuje, jsou začínající trhy na Masarykově náměstí, přes které procházím cestou do Penny, kam jdu na jistotu pro bezlepkové pečivo. V jednom rohu se tvoří dlouhá fronta, a jak vidím, v chladném ránu se ze stánku kouří.

Opékané buřty, kafe nebo čaj. Neodolám a jednoho pěkně opečeného buřta zblajznu hned na náměstí. Před 7 hodinou ráno je to na první jídlo docela těžký a mastný, ale dobrý a teplý, a tak si krom plnění hladového bříška zahřívám i prokřehlé ruce.

Pokud někdo pochyboval o mém duševním zdraví, když jsem si do batůžku balila pletený rukavice na březnový výlet po ubytkách ve Středočeském kraji, musím ho ujistit, že jsem je používala skoro každý den, přestože na sobě jsem měla tenké letní kalhoty, tílko a větrovku. Rukavice, multifunkční šátek na krk a čelenka přes uši moji garderobu denně doplňovaly alespoň ráno. Také něco méně obvyklého jsem dnes oblékla jako módní doplněk. Šílený vítr už od rána dul tak, že tenký šátek na krk mi nestačil a moje citlivé uzliny silně protestovaly proti vystavení nenasytnému živlu. A co nejlépe poslouží jako protivětrná ochrana na nebohý krk?
Ano, správně, umělohmotná nákupní taška, kterou jsem s sebou nesla pro případ větších nenadálých nákupů k vaření na ubytkách. Hezky jsem ji omotala kolem krku a zajistila právě univerzální rourou, aby se nerozmotávala. Škoda, že jsem nešla zrovna i kolem nějakého bahna, protože zkrášlující a pečující zábal by mé pokožce jedině prospěl.

Po nákupu se konečně kolem studánky U světice s výklenkovou kaplí dostávám k Labi, kolem které dnes povede většina mé cesty. Zajímavé je, že v mobilní aplikaci mapy.cz vede zelená poutní stezka Brandýsem až ke studánce, kde se k Labi napojí, ale ve webové verzi map vede zelená již od spojovacího mostu obou měst celou dobu po břehu řeky. Takže dneska jdu dokonce po falešné značce, abych měla zpestření:)

Cesta kolem Labe vůbec neutíká. Asfaltová široká cyklostezka je pro chůzi tvrdá, silný vítr se prohání koridorem řeky ničím nerušen a sluníčko jen občas vykoukne z tmavých mraků. Tenhle úsek je na morálku nejhorší ze všech a celkově se mi zdá, že už tak od Kouřimi by to bylo lepší na kole. Prostě poutní cesta není žádná dovolená. Chodit lákavými místy, to si zvládnu naplánovat dle značek sama, ale když jsem se výjimečně uvrtala do trasy, kterou vymyslel někdo jiný, tak je potřeba si to pořádně prožít. Se vším tím asfaltem a bolestí chondropatického kolene, který ty tvrdý povrchy fakt nesnáší. Moment. Fakt vnímám, jak mě při každém kroku bolí koleno? Nezmizela mi někde noha od kotníku dolů? Dneska o nártu skoro ani nevím, latexová výstelka funguje skvěle.

Narušení pro mou upadající morálku přichází u bývalého lomu Martinovská skála, kde na chvíli uniknu před větrem a ještě se pokochám lomem, nad kterým se sklání nádherná smuteční vrba, jejíž větve se lehce pohupují nad vodou. Z místního křemence už pralidé vyráběli kamenné nástroje. Odměnou za zacházku mi je i houpačka zavěšená na stromě na plácku za lomem. Moc krásné místo, kde se můžu nasvačit bez toho, že by mi vítr odnesl svačinu z ruky v okamžiku, kdy jen o trochu povolím z nepozornosti stisk.

Ukrajuju další kilometry podél Labe a v obci Záryby s oddechnutím odbočuju do lesa, který mě vede až do Kostelce nad Labem kolem gotického hřbitovního kostela svatého Martina, nad kterým se fotogenicky honí skoro černé mraky.

Kostel sv. Martina

Překračuju most přes mlýnský potok na Komenského náměstí, kde jsem si naproti kostelu svatého Víta vyhlédla před pár minutami v mapě kavárnu Kafárnu. Je 10 hodin dopoledne a přicházím právě včas na víkendovou otevírací dobu. Anebo ne?

Před těmi pár minutami, s nosem v mapě u mostu přes Mlýnský potok při hledání možnosti, kam si skočit na něco teplého k pití, mě přepadne neodbytná myšlenka, kterou si musím okamžitě ověřit. Před Vánoci jsem vyslyšela prosbu malého zverimexu někde od Labe a nakoupila hafanům granule a dobroty v něm, místo ve velkém e-shopu s tisíci zákazníky. A teď, 200 metrů od Komenského náměstí, mě mozek zničehonic zoufale prosí, abych si našla, v které té „prdeli“ u Labe ten obchůdek byl. Chovatelské potřeby U Přemysla nejsou nikde jinde, než na Přemyslově ulici lemující Komenského náměstí v Kostelci.

Je sobota dopoledne a tedy mám šanci, že by ve zverimexu mohlo být otevřeno. Jdu přepadnout paní majitelku a do obchodu vcházím se slovy „Dobrý den, já si k vám nejdu nic koupit. Jsem zákaznice z jižní Moravy a jdu náhodou kolem.“

Myslím, že když zákazníci jdou náhodou kolem, nemají v nohách už 140 kilometrů. To se hned tak každému obchodu nepoštěstí, pěší návštěva zdaleka. Do Kafárny jsem se nakonec ani nedostala, zůstala jsem totiž v „kafrárně“ a to kafe jsem dostala taky.

Paní majitelka moc milá, usměvavá, prokecaly jsme hodinu a půl a ještě jsem si vyhlídla, co příště přihodím do objednávky, až budu brát granule.

Pak následuje zase větrný koridor kolem Labe, ale tentokrát je cesta jen zpevněná a jde se po ní trošku líp až do Lobkovic, k jak jinak než zavřenému zámku.

Zámek Lobkovice

Cestou mě chytí malá přeháňka a tím je učiněno zadost dnešní spíš deštivé předpovědi. V Lobkovicích nepokračuju po poutní stezce, ale uhýbám na vlak do Kojetic, protože mě zajímá zelená značka vinoucí se lesem kolem Kojetického lomu až do Kojetic, odkud mi jede vlak do Mělníka na sraz s kamarádkou a její rodinou.

Zatopený lom

Největší slejvák dne nakonec přijde, když do sebe láduju pořádný teplý jídlo, tento týden už druhý. Vyšlo to prostě skvěle a ještě můžu obdivovat zapadajícím sluncem ozářený zámek Mělník, tyčící se proti černé dešťové obloze.

Spím v parádním rodinném ubytování v Mělníku, ze kterého vidím až na Říp, můj pondělní cíl, a je to zajímavý se na něj takhle večer před spaním dívat. Mám tady zaplacené dvě noci a díky tomu můžu jít zítra opravdu nalehko a trochu harampádí nechat tady.
Dnes v noci taky má být posun času na letní čas, což mi píše kamarád v sms. Úplně bych na to jinak zapomněla. Výhoda toho, že jsem na výletě? Je mi fakt jedno, v kolik vstanu a vyrazím. Nevýhoda? Zrovna zítra musím vlakem zpátky do Lobkovic navázat na přerušenou trasu a tak si musím správně přepočítat, kam mám posunout hodiny, aby mi ráno neujel vlak. A že moc často nejezdí, musím ho trefit hned na první dobrou.

DEN 9. Neděle 26. 3., 16,5 km.

Internet je výhoda i nevýhoda dnešní doby. Můžu si totiž zjistit, k čemu je takový „záměr“ dobrý, a dozvídám se, že bez záměru nedochází k posouvání se někam dál a život může stagnovat, anebo se ubírat náhodným směrem bez naší kontroly.

Hm, a to vadí? Já vlastně asi nikdy v životě záměr neměla, pokud tedy nepočítám počiny jako touhy po nějakém výletu. To by snad záměr být mohl. Protože mi pořád zbývá do konce 6. etapy asi 16 kilometrů z Lobkovic do Mělníka, mohu dnes přemýšlet obohacená o další informace.

9:50. Jiřice.
Jak poznáte, že zastávka vlaku je na znamení, když se nic nehlásí a není dostupná informační tabule? Tak, že vaší zastávkou vlak projede bez zastavení. A to jsem se po tlačítku pro jistotu dívala. Marně. Teď mi bylo jasný, že tam někde musí být a do další stanice jsem už byla úspěšnější. Mám štěstí, že další vesnice, Jiřice, je kousek od Lobkovic.

Vlak zpět jede za 30 minut a jediné protivětrné místo – zastávka – slouží jako domov podivínovi, se kterým se nechci dělit o lavičku, anebo můžu jít 2 kilometry po silnici bez krajnice, což průměrnému chodci zabere asi tak půl hodiny. Těžká volba.

Dilema mi pomáhá rozseknout kamarádka, která právě volá. Dnes může jít kousek se mnou a asi za 30 minut stíhá být v Lobkovicích autem. Ano, výborně, počkám tady na odvoz. A rovnou můžu testovat fialový dětský nákrčníček, koupený včera v Mělníku, jako druhou protivětrnou vrstvu bez efektu zapaření na počkání a vyrážky do tří dnů. Fučí se stejnou razancí jak včera, ale takhle se mi aspoň nepodaří omylem se uškrtit ušima od nákupní tašky.

Vyrážíme kolem Labe na druhou půlku 6. etapy, která vede mimo jiné podél známé chemičky Spolany, která byla založena v roce 1898 jako továrna na výrobu mýdel, svíček a olejů. Rozrůstající se chemička měla časem i vlastní elektrárnu, takže si jen těžko představuju, jak velký objem práce se tu tvořil.

Můj doprovod chvíli ve Spolaně pracoval na brigádě, a tak se dozvídám o účelu některých starých budov i drobnosti ze světa chemie, jakože základ PVC je vlastně tekutá, prudce jedovatá tekutina, a až ztužovače a další příměsi z ní dělají běžnou součást našich životů.

Před Tuhaní, než se s kamarády rozloučíme, máme možnost obdivovat práci místního bobra, ale bobr samotný je plachý a zapózovat nejde.

Dneska celý den zase fučí, včerejší koupě tak nepřišla nazmar. Když se dostávám nad Dolní Vinice, nabírám pár výškových metrů a tady nahoře mezi poli se vítr prohání ničím neomezován. Je to ještě horší než kolem vody a tak rychle spěchám na svačinku někam, kde mě to neodfoukne. Skoro celá poutní cesta po zelené značce od Dolní Vinice po hranu Mělníka je rozbagrovaná a je v ní dvoumetrová díra na pokládku potrubí, ale naštěstí se dá jít docela přijatelně vedle cesty, i když místy trochu balancuju na hraně jámy.

Obloha je celý den zatažená, přesto se zatahuje ještě víc a já natahuju unavený krok, abych to stihla na ubytko včas. Ty tam jsou toužené kýčovité fotky zámku proti červánkům. Ty odvál vítr a včera není dnes. Zámek Mělník se tak tyčí proti černé obloze a naviguje mě městem až nahoru na kopec, ale nemám chuť zjišťovat, zda je otevřeno. Vůbec totiž nemám chuť zmoknout a tak poslední metry skoro běžím, aby se liják spustil v okamžiku, kdy za mnou zapadnou dveře mého pokoje.

Mělník, spěchám se ubytovat

Protože stezka je o přemýšlení, přemýšlím. Všimla jsem si, že lidé, co fotí, používají na běžné fotky ze života slovo cvak a ne fotka. Mám teda taky říkat cvaky? Není fotka jen od fotografa? Původně jsem si myslela, že fotka vznikne jako produkt z fotoaparátu, ale asi to tak není. Možná, že fotka je už forma uměleckého záměru a cvak je jen neupravovaný výtvor? Asi budu muset přejít na sloveso snímat, protože snímkování a prohlížení snímků snad neurazí žádného profesionálního fotografa tím, že bych se nechtěně povyšovala nesprávným názvoslovím.

Přemýšlím, ale odbíhám od tématu. Záměr mi pořád uniká a já drobnou retrospektivou svého života zjišťuju, že jsem snad nikdy žádný pořádný záměr neměla. Lidé mají třeba záměr vystudovat, ale tento záměr se mnou měla spíš moje maminka, i když si to přáli oba rodiče.

S vysokou školou jsem jejich záměr zhatila dokonce dvakrát. V mém světě mají průměrně chytré děti výšku, a pokud ji nemají, jsou zklamání pro své rodiče. Na první pokus o studium jsem se ještě těšila, ten druhý už byl opravdu jen pro to udělat radost rodičům. Skončil ještě rychleji, než ten první. Úspěšně jsem uzavřela pouze první semestr a pak ze školy odešla, čímž jsem si spolehlivě zpečetila osud ostudy rodiny a jejich největšího zklamání.

Labe, v pozadí Říp

Vůbec jsem v té době (a nutno si přiznat, že ani ty roky potom) nechápala, jak mohou lidé při práci vystudovat, když mně se to nepovedlo dokonce dvakrát. Ale díky této etapě to vím. Je to proto, že je to právě jejich vlastní záměr a nesnaží se plnit záměry cizí. Takže v mém životě těch záměrů vůbec nebylo málo, jen skoro žádný nebyl můj.
Nakonec mi tahle etapa dala něco úplně jiného a pomohla mi pochopit, proč jsem většinou svých rozhodnutí v životě byla velikým zklamáním pro nejdůležitějšího člověka v životě dítěte, pro svoji maminku. Protože naše záměry byly tolik odlišné.

Přesto jsme asi obě chtěly to stejné. Abych v životě byla spokojená. Záměr v životě má tedy opravdu každý. Dokonce i já, přestože jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlela. Uvědomujme si své záměry, ty drobné i ty celoživotní, a nesnažme se svoje záměry natlačit na sílu ostatním, protože oni mohou svět vidět úplně jinak.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz