Je už od začátku léta vypuštěná, kvůli čištění dna. Od čtyřicátých let minulého století, poskytovala svoje služby pro výrobu elektrické energie, pozastavovala povodňové vlny valící se řekou Svratkou na moravskou metropoli, fungovala jako nádrž na pitnou vodu pro Brno a okolí a v neposlední řadě mnoho generací Brňáků a návštěvníků Jižní Moravy využívali její vody a břehy k rekreaci.

Já sama jsem se před více jak padesáti lety naučila v jejich teplých vodách, plavat a bez kola, prosím! Na jejím břehu v lese v jedné chatce, jsem strávila s rodiči své první prázdniny a tam jsem také zhltala své první dvě knihy v životě, Čapkovu Dášenku a Povídání o pejskovi a kočičce. Později jsem projížděla její okolí na koni i na kole, v zimě, když hodně mrzlo a její hladina zamrzla hladce, bez sněhu, jsem ráda bruslila od Sokoláku pod hrad Veveří. Každý, kdo vyrostl v Brně, nebo jeho okolí, má na naše "brněnské moře" nějakou vzpomínku.

V posledních letech se ale nad její hladinou začala stahovat mračna. Nu, mračna přímo ne, ale vody přehrady v létě "kvetly". Kvůli různým vlivům, od zvyšující se teploty, přes splachy ze zemědělské půdy v povodí Svratky a jejich přítoků a dále vliv nedostatku čistíren odpadních vod na přítocích, nárůst bahna, naplavenin na dně, to vše nahrávalo v letním období k bujení sinic, o jejichž škodlivém vlivu není pochyb. Přehrada musí projít obrodným čistícím procesem a snad vynaložení námahy a nemalé částky peněz k něčemu bude.

Svůj krátký výlet jsme s pánečkem a Klérkou zahájili u hradu Veveří. Bohužel jsme si vybrali zrovna sobotní odpoledne, kdy v areálu hradu probíhal VI. Keltský Lughnasad - pro dobrou úrodu na polích i v lidských duších. Výsledkem byla plná parkoviště, moc a moc lidí, kočárků, psů, z hradního nádvoří se rozléhal jarmareční hluk. Na hradě jsem byla v posledních letech několikrát. V areálu se konají různé výstavy a koncerty a celý objekt je za posledních dvacet let vydatně opravován.

Vznik hradu snad spadá do začátku 13. století, ve zmatcích po zavraždění Václava III, se osud hradu ztrácí, aby se jeho sláva opět vynořila příchodem, tehdy mladého moravského markraběte Karla, pozdějšího císaře Karla IV. Hrad je zvelebován jeho mladším bratrem Janem Jindřichem, který si jej zvolil za své rezidenční sídlo. V dalších stoletích se hrad stává centrem správy velkostatku, znovu residencí majitelů, jak byl neustále prodáván a kupován.

Na přelomu 19. a 20. století byl v držení barona De Forest, který jej spravoval z Londýna, ale stejně v něm několikrát uvítal svého přítele, ještě mladého Winstona Churchila. Vznikem republiky přechází hrad do správy státu a stává se z něj oblíbený turistický cíl Brňanů. Slibně se rozvíjející státní správu přetrhla až II. světová válka, fyzické poničení utrpěl hrad koncem války při bojích o Brno. Od konce války střídal majitele (lesnické učiliště, závodní škola práce, posledním bylo Vysoké učení technické v Brně) a žádné velké opravy se nekonaly, právě naopak.

Opustili jsme romantické pohledy na hrad a spěchali jsme k přehradě. Cesta vede pod hradním skalnatým ostrohem, údolím říčky Veverky, která je pravostranným přítokem Svratky, tedy do přehrady. Protože údolí je velmi úzké pro silnici, pro pěší a ještě pro Veverku, byla před třemi lety vybudována zajímavá pěší cesta od přístaviště parníků k parkovišti pod hradem, z větší části nad korytem Veverky v podobě bytelné dřevěné lávky na mohutných betonových pilotech.

Firma, která lávku budovala, odvedla perfektní práci, jak jsme brzy uviděli. Tehdy, asi čtrnáct dní před naším výletem se nad Brněnskem přehnalo několik silných bouří s mohutnými průtržemi. Jedna z nich postihla i okolí hradu Veveří. Věděla jsem z tisku, že se Veverka rozvodnila a napáchala značné škody v obcích na svém horním toku. To, co udělala pod hradem, bylo ohromující.

Strhla vysoké nánosy půdy až na skalnaté podloží, na kterém smutně visí kořenové systémy stromů a jako mávnutím proutku udělala ze svého toku skalnatý kaňon. Novou dřevěnou lávku poničila na obou koncích. Zábradlí lávky na straně u hradu zničil spadlý strom, opačný konec vymlela rozvodněná Veverka a u vstupu na lávku se vytvořily půlmetrové díry. Ale jinak lávka vydržela bez úhony.

Přešli jsme po ní k přehradě, na ocelovou lávku, která spojuje levý a pravý břeh a je určena pro pěší a cyklisty. Tam se nám naskytl zvláštní pohled, který od doby, co byla přehrada před sedmdesáti lety napuštěna, viděli lidé už jen starší generace. Místo hladiny nádrže, stojíme nad údolím, kterým protéká od Veverské Bítýšky řeka, pod hradem se do ní vlévá Veverka a obě svorně pokračují údolím dál, směrem k Brnu. Břehy řeky jsou porostlé rostlinami a vypadají jako nivní louky, tak jako kdysi před sedmdesáti lety.

Vysoko nad nimi ve svahu kopce trčí modře natřená konstrukce přístaviště lodí, dopravního podniku. Přede dvěma lety jsem byla lodí s Klérkou na Veveří a právě tady jsme vystupovaly. Už tady, blízko vzdutí přehrady, je vidět mohutné nánosy bahna, na těch právě roste bujná zeleň. Ty by měly být odtěženy. Vrátili jsme se lávkou, které říkám Madisonský most zpět k autu, a pokračovali jsme dál směrem k Brnu.

Naše další zastávka bylo místo na přehradě, zvané Rokle. Tady jsem pochopila, proč se tomuto místu říká rokle. Řeka teče mezi zužujícími se skalami a i přes vysoké nánosy bahna je vidět, že jde opravdu o rokli. Bahno je tady vysoko, fotografie zkreslují, ale místy dosahují bahnité stěny u řeky až dvou metrů. Bála jsem se o Klérku, je zvědavá a měla jsem strach, že mi spadne do prudkého toku.

Bahno je v těchto místech nezarostlé a silně páchlo. Nevonělo říčním bahnem, ale páchlo. Tak tady jsem chodila po dně přehrady, v místě bývalé pláže. Ještě tam trčí nějaká lodní navigace a já dodatečně obdivuji umění našich brněnských námořníků, kteří se v tomto úzkém, ale na pravém břehu dost plýtkém místě, bravurně pohybují s poměrně velkými loděmi. Směrem k Brnu vystupovalo ze dna betonové schodiště, zakončené modrým zábradlím lodního můstku. Pontony, u kterých se přistává, jsou samozřejmě odvezeny.

V dálce se již ukazovala silueta přehradní hráze. Znovu jsme popojeli a zastavili až nad Lodními sporty. Před námi byla hráz, vlevo naproti Sokolské koupaliště, mezi tím vším jenom rozbředlé bahno a tůně špinavé, páchnoucí vody. Nechápu, že sem i přes zákazy směřují hledači pokladů. Je to nebezpečná zóna.

Objeli jsme zbytek a skončili na hrázi. Šikmé večerní slunce mi svítilo přímo do očí a do objektivu a lze za jeho odrazem na vodě jenom tušit bývalé pláže Kozí horky, kde jsem pořídila před třemi lety fotografie Klérky nadšeně aportující klacíky z vody, také umístěné pro srovnání na Rajčeti. Je to taková nostalgická vzpomínka na brněnské moře, ještě když bylo "mořem" a ne blátivou louží a zároveň i naděje, že brzy si budou vlnky pohrávat s pískem na plážích.

Další fotky jsou tady