27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


PTÁCI: Ptačí překvapení na zahradě

3.5.2023

Už roky se do našeho komína vracejí rorýsi. Až dosud pravidelně přilétali buď na velikonoční neděli, nebo v pondělí. Letos bylo na obloze o Velikonocích ticho a začínali jsme si dělat starost. Naštěstí zbytečně. Velikonoční neděle byla 8. dubna a 19. rorýsi konečně kroužili nad domem. Další den jsme je už slyšeli uvnitř domu v komíně třepat křídly. Pozdě, ale přeci, vše je tak, jak má být.

Kromě zpožděných rorýsů nám jaro připravilo na zahradě několik dalších ptačích překvapení.

První překvapení.

Po několikaleté pauze se tu krátce zastavilo velké hejno ptáků - vlhovců hnědohlavých (Brown-headed cowbirds).

Vlhovci hnědohlaví

V hojném počtu se snášeli na kašničku před domem, ani se tam všichni nevešli. Když jelo kolem auto, vzlétli, usadili se na drátech nebo nejbližších stromech, pak se znovu seskupili na kašničku a tak pořád dokola. Ptáci jsou tzv. „brood parasite - hnízdící parazité“, kdy samičky kladou vajíčka do cizích hnízd, jako kukačky. Jejich hlasité, sborové a dlouhotrvající klokotání, jako když potůček bublá, se v korunách našich stromů moc hezky poslouchá. Ale nevadí nám, že se dlouho nezdrží, právě pro jejich kladení vajíček do cizích hnízd.

Druhé překvapení.

Stejně jako přilétli vlhovci, tak se letos po kratší pauze sneslo na naše cedry hejno krásných brkoslavů. Několik dnů hodovali na cedrových bobulkách, než pokračovali někam dál. Tihle ptáci se drží výhradně v korunách stromů, nikdy jsem je neviděla ani na zemi, ani na krmítku. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se na verandě podívala do rohu, kde čmuchala Woody, a tam se krčil právě jeden brkoslav. Netuším, jak se tam dostal, cedry jsou od verandy dost daleko a ptáček neměl ani trochu pocuchané peří, kdyby ho tam odnesla kočka.

Krasavec brkoslav

Opatrně jsem ho vzala do dlaní a venku posadila na okraj kašničky ve stínu. Když jsem ho tam dávala, sice roztáhl křídla a protřepal se (nic zlomeného), ale nevzlétl, ani se nesklonil k vodě. Seděl tam nehybně hodně dlouho, přičítala jsem to šoku a doufala, že se do večera vzpamatuje a odletí. Neodletěl, a tak jsem ho zkusila přendat do menší klícky, kterou jsem chtěla s otevřenými dvířky zavěsit na větev, aby v ní mohl případně bezpečně přespat. Jenže on v ní skoro panicky třepal křídly, až jsem se bála, že se poraní. Tak jsem ho zase vyndala, kočky už do konce dne zůstaly v domě a ptáčka jsem postavila na zem k pítku pro želvy. Do vody jsem položila cedrovou větvičku s bobulkami a mističku s ptačí směsí. Bohužel ráno ležel ptáček na stejném místě - mrtvý. Musel mít nějaké vnitřní zranění, nebo se něčím otrávil. Bylo mi toho krasavce líto.

Třetí překvapení

Dosud nevysvětlená záhada. Loni jsme na netu koupili dřevěnou ptačí budku. Takový malý srub, který se nám líbil, jen jsme si špatně přečetli rozměry. Budka je mnohem menší, než jsem doufali, pouze 12x12 cm. Přesto jsem ji zavěsila mezi větve keře vedle garáže v naději, že se do ní nastěhují střízlíci, i když ti nejsou zrovna „budkoví ptáci“. No nenastěhovali se, zase dali přednost garáži. Jendou ráno jsem udiveně koukala na dvě malá vajíčka, která ležela na uzoučkém okraji pod otvorem budky. Jedno vajíčko dokonce vypadalo čerstvě prasklé.

Záhadná vajíčka

Kde se tam vzala? Podle barvy vypadala od střízlíka, ale i když jsem asi čtvrt hodiny seděla „ukrytá“ v garáži, žádného střízlíka ani jiného ptáčka jsem neviděla přiletět k budce. Neodvažovala jsem se do ní nahlédnout, kdyby tam přeci jen „někdo“ hnízdil. Jak se dokázala samička jakéhokoliv ptáčka naštymovat tak přesně, aby pustila dvě vajíčka na uzoučký okraj a ta se neskutálela? Jako by jedna záhada nestačila, asi za týden se jedno vajíčko přehodilo. Tedy to z levé strany najednou leželo na straně pravé. Pod budkou žádné spadlé nebylo, vypadalo to, jako by jej prostě někdo přendal. Nikdy jsem žádný ptačí pohyb u budky neviděla a pak v půlce dubna najednou obě vajíčka zmizela (nespadla). To už jsem raději budku sundala a konečně nakoukla dovnitř. Byla úplně prázdná, čistá, nebylo v ní ani stéblo trávy. Záhada zůstává.

Čtvrté překvapení.

Na stejný keř u garáže, kde visela malá budka, jsme už před dvěma roky zavěsili jednu z našich běžných budek, které používají vrabci a ptáčci „bluebirds“(salašník západní). Také v (marné) naději, odlákat střízlíky z garáže. I tahle budka zůstávala prázdná. Jeden den u mne byla kamarádka a při odchodu z garáže se zeptala, co prý to kouká z budky. Leknutím jsem skoro nadskočila. Z místa, kde jsme stály to vypadalo, jako když z otvoru kouká hadí hlava. S kamarádkou jsme se opatrně k budce přiblížily, „abychom lépe viděly“, a obě si oddechly. Nebyl to had, z otvoru nás sledovala žába.

Žába na hnízdě

To jsem tu také zatím nezažila! Navíc, aby nás „hlava“ ujistila, že opravdu patří žábě, vydala zvuk jako ochraptělý drnčící zvonek. Dokonce 2x, ale z místa se nehnula. Ve stejné poloze tam byla i další ráno a převážnou část dne. K večeru zmizela, několikrát jsem jí slyšela „zvonit“ někde poblíž, ale už ji neviděla. Záhadou zůstává, ne jak se do budky dostala, ale jak dokázala ležet v otvoru. Budka je docela hluboká, věděla jsem (a pak se i ujistila), že je zcela prázdná, žádná stará vystýlka, na které by žába seděla. Nevím, jaký byla druh, možná má extra dlouhé nohy a stála na špičkách, nebo je naopak maličká a tak se udržela se stěně otvoru.

Páté překvapení

K mé radosti u nás letos poprvé hnízdily sýkorky. Vídáme je na krmítku každý rok koncem zimy. Ale jen na pár dnů, pak odletí.

Sýkorka karolinská

Letos jsme je slyšeli dál „tikat“ ve větvích a najednou zjistili, že se zabydlely v jedné z budek na vedlejší zahradě. Když se později z budky ozývalo štěbetání, přestala jsem tam pouštět kočky. Do krmítka na naší zahradě jsem nasypala pár hrstí slunečnice a párek sýkorek pak fofrem nepřetržitě pendloval od krmítka do jejich budky, nevím, kolik hladových krčků krmily.

Teď už je v budce zase ticho (otevřít se ji zatím neodvažuji), ale sýkorky tu jsou stále. Přilétají jak pro slunečnice na krmítko, tak se napít a vykoupat v kašničce. Možná znovu někde hnízdí, jen nevím kde.

Šesté až osmé překvapení

První dvě jsou také „poprvé“. Nejprve jednou ráno přiletěli na krmítko dva ptáci, které jsem tu nikdy předtím neviděla. Anglický název je „Rose-breasted grosbeak“, česky jsem našla jen tenhle divný název „růžiletý grosbeak“ (pozn. red.: zřejmě dlaskovec/kardinál růžovoprsý, jehož samec je černobílý s růžovou hrudí).

Rose-breasted grosbeak, česky zřejmě dlaskovec/kardinál růžovoprsý

Oba přilétali na krmítko hodovat na slunečnicích, po třech dnech zmizeli. Druhé překvapení byla zase sýkorka. Ta se tu drží už delší dobu, možná už někde hnízdí, jen o tom nevím. Létá na krmítko a cachtá se v kašničce, ale vyfotit se mi ji povedlo jen jednou, je příliš rychlá. Našla jsem, že je to americký druh sýkorky, český název má „sýkorka rezavoboká“. Když jsem hledala český název, našla jsem tenhle článek. Video u článku stojí za shlédnutí: Odkaz

Sýkorka rezavoboká

Kdysi v Německu jsem vyčesané chlupy naší kočky Kotěte kolíčkovala na prádelní šňůru a sledovala sýkorku modřinku, jak přilétala a chomáčky cupovala. Líbila se mi představa, že její ptáčata spí na měkké Kotětině vystýlce. Asi tohle dělají všechny druhy sýkorek.

A do třetice se tu po opravdu dlouhé době ukázali špačci. Sice také zůstali jen krátce, přesto jsem je moc ráda viděla.

Špačci

Deváté překvapení.

Dva, možná tři páry „hýla mexického“ (house finch) u nás hnízdí už dost let. Jeden z nich už třetím rokem hnízdí na opravdu nešikovném místě - za venkovními lampičkami našeho vedlejšího domu. Možná proto, že když nemáme návštěvu, do domu chodíme jen občas. Předloni měli tihle ptáci dvakrát mladé za lampičkou na zadní straně domu, loni si hnízdo postavili ještě nešikovněji, za světlem u hlavního vchodu do domu. Úspěšně i tam dvakrát vyvedli mladé, protože my celou dobu jejich hnízdění chodili do domu přes zadní zahradu a garáž. Stejně jako švagrová, když tu v té době byla na návštěvě.

Hýl mexický - párek

Letos jsme čekali skoro týden na návštěvu a radovali se, že za oběma lampičkami bylo čisto a prázdno. Radost byla předčasná, ptáci si vybrali - podle nich - ještě lepší místo. Hnízdo si udělali přímo v umělém věnci na dveřích, který pro nás loni švagrová vyrobila. Věnec má asi půl metru v průměru a ve spodní části sedí umělý ptáček v hnízdě. Takže jsem si stavby hnízda nejprve vůbec nevšimla. Až když jsem jeden den ptáčka ode dveří vyplašila a při bližším pohledu našla už napůl postavené hnízdo. Vrátila jsem se s foťákem si ho vyfotit a zároveň zahlédla jeho majitele přilétat s dalším materiálem.

Hýl mexický si udělal hnízdo v ozdobném věnci s umělým ptáčkem

Od toho dne se jak pro nás, tak i pro návštěvu staly dveře do domu tabu. Naštěstí naši přátelé přijali situaci s úsměvem. Pro jistotu jsem rám dveří zevnitř přelepila jasnou páskou a manžel dal na dům zvenku velkou ceduli „mokrá barva“, aby odradil případné příchozí. Teď už samička trpělivě sedí, a když jsem ji jednou zahlédla vyletět, rychle jsem nakoukla a vyfotila dvě čerstvá vajíčka.

Teď kdy tohle píšu - konec dubna -, předpokládám, že vajíček je v hnízdě už víc. My se teď vchodu do domu z dálky vyhýbáme a doufáme, že i „ve věnci“ ptáčci úspěšně vyvedou mladé.

Pokud je nikdo nevyruší, dveře jsou pod stříškou a hnízdo je tak skvěle chráněné od všech nepříznivých větrných podmínek.

Na zakončení ještě zpráva o našem drozdu-mockingbird, kterého manžel pojmenoval Scout. Stále přilétá pro oříšky, teď už nejméně 5x za den. Buď jak mě zahlédne vyjít ven, nebo stačí hvízdnout. Velkému cykasu u domu jsem po zimě ostříhala všechny listy.

Drozd mnohohlasý na ostříhaném cykasu čeká na oříšek

Nové kvapem dorůstají, ale jsou měkké a Scoutovi se na nich špatně usedá.

Cykas dorostl

Tak teď čeká buď na špici „rumpálu“, sleduje mě z okraje naší střechy nebo elegantně připlachtí z té sousední. Na štítu sousední střechy teď vysedává nejčastěji, protože odtamtud dohlíží na hnízdo v jednom našem keři. Všimla jsem si, že Scout často létá pro oříšek proto, že se o něj dělí. Nejprve s ním popoletí, na zemi ho rozklove a pak s kouskem v zobáku odletí a nabídne ho svojí partnerce sedící na střeše. Dokonce jsem ho o něco později viděla s kouskem vlétnout rovnou do keře, odkud se už docela hlasitě ozývala ptáčata. Krátce na to už jeden maličký Scout hopsal po trávě.

Ptáče drozda mnohohlasého

Foto: Marička Crossette. Další obrázky najdete přímo na Rajčeti:

https://marickac.rajce.idnes.cz/Ptaci_prekvapeni_na_zahrade/

Marička Crossette Neviditelný pes