Už ani nevím, kdy jsem prvně slyšela o tom, že test DNA (kyselina deoxribonuleová) je možné provést i u psů. Muselo to ale být v době, když jsme se začali starat o bílou sousedčinu fenku Sadie. Sousedka nám jí tehdy představila jako převážně amerického buldoka (jiný než angl. buldok), tak jak byla Sadie představena i jí. Jaké další plemeno v ní bylo namíchané, nikdo přesně nevěděl.

Já jsem se později dočetla, že zde na jihu je stále velmi populární americký buldok tzv. "Old Southern White". A protože Sadie je na první pohled opravdu celá bílá, nejvíce jsem se přikláněla ke směsi tohoto buldoka a bílého labradora. Sadie má sice na břiše černé fleky - znaky buldoka, ale rozhodně není tak zavalitá, jako pravý am. buldok, má rovnější a delší nohy, delší nos, méně převislé tváře a také buldocky neslintá. Podle mého mínění odpovídala i smíšenou povahou těchto dvou ras - láskou k lidem a nevyčerpatelnou energií. Navíc jsou zde obě plemena poměrně běžná.

O jejím skutečném rodokmenu jsme se dále jen dohadovali a pokaždé, když nás někdo při procházkách zastavil a ptal se, co je Sadie zač, odpovídali jsem - "převážně am. buldok". Ale přeci jen, když jsme zahlédli v nějakém katalogu reklamu na "psí test DNA", chvilku jsme si s tou myšlenkou pohrávali. Nakonec jsme ji ale vždycky zavrhli jako bláznovství s tím, že to určitě bude zase nějaký chyták a podvod.

Pak na scénu vstoupila Trixie a nám se znovu hlavou honily otazníky, co že je opravdu zač. Tak jako policajti, kteří tenkrát Trixie od nás odváželi, tak i sám veterinář o jejím vzhledu prohlásili "rozhodně v sobě má buldoka" a to jim stačilo. Má také "bulldog mix" napsané ve svém zdravotním záznamu. Nevylučovali jsme myšlenku, že je smíchaná s pitbulem, protože tohle plemeno je nejpopulárnější u černochů a Trixie byla opuštěná právě černošskou rodinou.

Když jsem později pročítala různé rasy, které by jejímu vzhledu a charakteru nejvíce odpovídaly, nejpřesnější se mi zdálo plemeno "Amstaff" (American Staffordshire Terrier), nejen vzhledem, ale hlavně jeho silou v předních nohách. Ovšem její černá a bílá barva byla od nějakého jiného dárce či dárkyně, takže otazníky zůstávaly dál.

Mezitím se s nabídkami na psí test DNA roztrhl pytel a jejich ceny o něco klesly. Tak jsme si nakonec s chotěm řekli, proč to "jen tak pro legraci" nezkusit. Psí DNA se dalo zjistit dvěma způsoby. Odběrem krve nebo výtěrem tváří. U prvního způsobu ale musel nutně asistovat veterinář, i když jsme přesně nevěděli jak. Tedy zda psu odebere krev, kterou my bychom pak fofrem odeslali do odpovídající laboratoře, nebo zda bude stačit jen nějaká "šmouha" krve třeba z tlapky na testovací papírek. Jelikož jsme ale tuhle variantu hned ze začátku zavrhli, nijak dále jsme se po tom nepídili. Nechtěli jsme totiž veterináře do našeho rozhodnutí zatahovat, určitě by si myslel, že nám přeskočilo.

Takže v úvahu připadala možnost druhá - výtěr tváří. Bylo u ní napsáno, že sliny ve tváři mají v sobě buňky nejvíce podobné složení krve - nebo něco takového, já se v té odbornosti nevyznám. Navíc byla tahle cesta levnější, i když rozhodně ne za hubičku. V reklamě uváděli, že v jejich databázi mají přes šedesát DNA těch nejběžnějších psích plemen USA, zatímco u toho krevního testu jich bylo asi přes sto, včetně plemen různých exotických psů. Protože ani Sadie ani Trixie rozhodně žádní exoti nejsou, připadala nám tahle druhá možnost zcela dostačující.

Ze spolehlivého katalogu, ze kterého si už léta objednáváme různé věci, jsme si koupili dvě "kit" - krabičky se vším potřebným. V každé krabičce byla cedulka k vyplnění údajů o psu (jméno a věk) a dvě špejle obalené vatou. Dále instrukce o získání výtěru, které samozřejmě dávaly smysl. Tedy - jedná-li se o dva psy ve stejné domácnosti, je třeba je na určitou dobu oddělit, nenechat pít ze stejné misky, nehrát si se stejnou hračkou, nedávat jim žrát.

Pak jsme měli v každé tváři psa po dobu asi dvaceti sekund šmrdlat jednou ze dvou připojených špejlí s vatičkou. Ty nechat na vzduchu oschnout, vložit do přiložené obálky a odeslat na předtištěnou adresu. Měli jsme možnost do obálky přiložit i fotografii psa - buď přímo fotku, nebo přes internet poslat digitální. Fotka pak bude vsazená jako součást "rodokmenu", který nám po třech týdnech přijde poštou. Připojení fotek psů jsme ale zavrhli, nechtěli jsme jim v laboratořích napovídat.

Zařídili jsme se přesně podle instrukcí a před každým výtěrem jsme fenky od sebe asi na dvě hodiny oddělili. Nejprve přišla na řadu Sadie, o tři dny později Trixie. Obě si nechaly tuhle proceduru bez protestu líbit, sice se snažily špejle žvýkat, ale jinak se ani necukaly. Časové rozmezí bylo proto, abychom obě obálky neposílali ve stejný den a měli větší jistotu, že do laboratoře dojdou odděleně a zabráníme tak případné záměně (byly odeslány a měly být vráceny na stejnou adresu). No a pak jsme netrpělivě čekali na výsledek a těšili jsme se, jak s ním pak překvapíme sousedku Chris (majitelku psů).

Když přišla první velká obálka, oba jsem si k jejímu otevření slavnostně sedli ke stolu. Bylo to ale jediné slavnostní gesto, které jsme udělali, protože po vytažení a přečtení Sadina dokumentu jsme nevěděli, zda se máme smát, nebo zlobit. Potvrzení vypadalo dostatečně honosně a dokonce k němu byly přiložené listiny s popisem zjištěných plemen. Ovšem jeho obsahu jsme nejprve nechtěli ani věřit a mysleli jsme, že testy byly omylem v laboratoři zaměněny s jiným psem. Když pak za několik dalších dnů přišel stejně nesmyslný výsledek testu pro Trixie, uznali jsme, že jsme se asi nechali pěkně napálit.

Hned od začátku jsme věděli, že u psů se smíšenými rasami je přesné určení složité a žádná laboratoř se to nesnažila zakrýt. My jsme ale žádné divy rozhodně nečekali. Každý, kdo Sadie a Trixie viděl (včetně veta) na první pohled odhadoval, že obě fenky mají v sobě alespoň něco z buldoka. A nás prostě jen zajímalo, jak dalece by se v laboratoři trefili do toho zbývajícího namíchání krve.

Rozbor byl udán ve stupních 1 až 5

1. stupeň: přes 75 % DNA pochází s tohoto plemene
2. 37-74 % DNA psa pochází z tohoto plemene
3. 20-36 % DNA psa pochází z tohoto plemene
4. 10-19 % DNA psa pochází z tohoto plemene
5. méně než 10 % DNA pochází z tohoto plemene

Podívejte se na fotky obou psů, a sami posuďte, do jaké míry jim rozbor odpovídá.

Předci Sadie (podle stupňů)

3 - Akita
3 - Německý ovčák
4 - Boxer
4 - Kolie
4 - Pomeranian

Předci Trixie

3 - Bichon Frise
3 - Buldok
4 - Čivava
4 - Rottweiler
4 - Yorkshirský teriér

Moc by nás zajímalo, zda bychom obdržely stejný výpis, kdybychom bývali přiložili fotografie psů? Že by v sobě Trixie měla něco z čivavy - tak to se mi opravdu nechce věřit, stejně jako pomeranian u Sadie. U Trixie se alespoň trefili na toho buldoka, vzdáleně je možný i ten teriér (ale York???), stejně jako při troše fantazie by v sobě Sadie mohla skrývat boxerské předky (na ně nemá ale dostatečně širokou hlavu ani splácnutý nos).

Čím více jsme seznam pročítali, tím nám bylo jasnější, že se pojistili na všech stánkách - pes malý a velký, chlupatý i krátkosrstý. Manžel si alespoň ulevil tím, že do laboratoře poslal mírnou stížnost (umí to velice diplomaticky) s popisem psů jak je vidí každý kolemjdoucí, dokonce jim navrhl dodatečně fotky poslat. Až dosud jsme od nich samozřejmě nedostali žádnou odpověď.

Někde jsem četla, že psí krev je trochu komplikovanější, než lidská a možná jde plemeno přesně určit pouze u čistokrevných jedinců a jejich stejně noblesních předků. Na druhé straně, jestli u obyčejné pouliční směsi se složení plemene určit nedá - neměli by to tyhle laboratoře vůbec nabízet. A oni to nejen dělají, ale snaží se nachytat právě takové lidi, jako jsme my. V jejich reklamě je vždy něco jako: "Chcete se konečně dozvědět, jaké rasy se ve vašem čtyřnohém miláčkovi skrývají, po kom má to krásné kukuč a po kom svoji odvahu?" Ale asi to není trestné, protože testy jsou dále nabízeny a protože jak vidno, oni se občas trefí i když dost vzdáleně. Prostě podle pravidla "za blbost se platí" jsme zaplatili nejen za hloupost, ale i za zvědavost, stejně jako asi spousta jiných. Nakonec jsme to vzali sportovně a máme teď z toho všichni spíše legraci. Konec konců, co my víme - možná obě fenky v sobě tahle plemena nakonec mají, jen řadu generací dozadu.

Ale možná to nakonec tak úplně vyhozené peníze nejsou. Manžel totiž nedávno kupoval nové pojištění - tzv. deštník. Tedy pojištění, do kterého spadá vlastně všechno co se domu a zahrady týče, včetně případných psů. Protože s oběma fenkami teď chodíme k vetovi my, jsou u něj také pod naším jménem vedeny. Kdyby se tedy někdy stalo (až se to bojím napsat), že by jeden z psů někoho pokousal a dotyčný chtěl majitele zažalovat - jsme těmi majiteli "alespoň na papíře" právě my a tohle nové pojištění má na pokousání psů náhradu hodně vysokou.

Pitbul se tady považuje za bojové plemeno, v případě pokousání bývají okamžitě utraceni. Někdy vás pojišťovna dokonce odmítne pojistit, jestliže takového psa vlastníte. Jenže my teď v případě nehody můžeme úřadům zamávat pod nosem "laboratorním dokladem" o tom, že ani jedna fenka v sobě krev z pitbula nemá. Píši to samozřejmě s úsměvem na tváři, ten doklad ale opravdu máme !

Na fotky se podívejte zde