Štěňátka už vidí a po prvních krůčcích následují další. Zvyšuje se jistota chůze i sebejistota pejsků. Venku mimo bednu něco je, asi nějaký svět a my ho chceme vidět a možná později i dobýt. Začíná to jen tím pozorováním. Štěňátko se natahuje na okraj bedny, stoupá si na zadní a pak bum! Skulí se zpět. To ho samozřejmě neodradí.
Zvýšíte boky bedny na maximum, ale to funguje jen chvilku. Štěňata prostě chtějí ven. Odoláváte, pokud to jde. Pak ale první parašutista překoná bariéru a za zoufalého kvílení přistane na druhé straně. V tu chvíli má pocit, že do toho širého světa zase tolik nechtěl. Ale jakmile ho umístíte zpět, a to v zájmu vlastního sluchu uděláte velmi svižně, zkouší to znovu.
Nakonec dojdete k tomu, že se bedna musí otevřít Evropě a světu. Jenže jak, aby to přežila jak štěňata, tak vy. Nakonec po mnoha úvahách je bedna přemístěna do volného kouta, obehnána ohrádkou a otevřena. Štěňata nový hrací prostor uvítají. Mají tam vystlanou bednu, matraci, deku a na podlaze staré prostěradlo, aby jim po dlažbě neklouzaly nožičky.
Vše dokážou rychle a kvalitně znečistit, takže vás pasují do role pradleny. Ještě že jsou automatické pračky, jinak chápu, že řada chovatelů používá slámu nebo hobliny. U nás to nešlo. Kromě toho, že bychom obojí špatně sháněli, štěňata bydlí v domě, který obýváme i my. Už takhle mívám pocit, že máme v kuchyni chlív. Ta sláma by celé jen krásně dokreslila.
Štěňátka baští z pekáče. Dostávají mleté maso, do toho piškoty nebo nějakou přílohu. Většinou se na jídlo vrhnou tak, že je z nich věnec hřbetů a zadečků s mávajícími ocásky, hlavy jsou ponořené v krmení. Pochopitelně i u zvířat funguje přesvědčení, že soused má něco lepšího. Takže šlapou po sobě, do pekáče, pak po podložce. Zpočátku jsme dávali podložky pod mimina, ale pak se už na ně nevešla a tak další hadry odnášely řádění našich psích miminek.
Začínali si také hrát. Nejprve tak nějak samostatně. Ukořistit nějakou hračku a kousat, ožižlávat nebo trhat podle možností, to bylo nejoblíbenější zábavou. První trhací hračky byly papírové krabičky případně kusy novin. Poprvé jsme objevili přínos reklamních tiskovin. Byl to levný a vděčný zdroj nejprve hraček, později podestýlky pod štěňata. Ovšem ne každý supermarket má z tohoto hlediska stejně kvalitní tiskoviny. Zvítězily reklamní noviny, které měly nesešité a neslepené listy a savou kvalitu novinového papíru.
Další fáze výchovy byla poznávání života venku. Nejprve se na sluníčku a na trávě trochu báli. Širý svět sice prozkoumávat chtěli, ale to netušili, jak širý vlastně je. Nicméně štěněčí zvědavost je mocný pohon. Nejprve tráva. Šimrá to, trochu to studí, ale dá se tím chodit! Pak se akční radius zvětšuje. Dále objevují keře. Hele, tady je jeden pěkně hustý a pod ním jsou vyhrabané díry. To ani netuší, že matka fena sama hrabala ke konci březosti doupátka pro potomstvo.
Potomstvo je nadšeně vezme za své. Výsledek je, že se snažíte vylákat nahlouplá štěňata z děr pod zlatým deštěm. Velkým, rozrostlým a hustým zlatým deštěm. Štěně kouká.. a nic. Leží dál. Po nějaké době klejete a soukáte se pod keř. Výsledek je, že jste podrápaní od větví, špinaví a štěňata příště zalezou hlouběji.
Matka fena v této fázi štěňata pravidelně krmí a dohlíží na ně. Ale být s nimi nechce. Ostatně, pokud člověk okusí na vlastní kůži ostrost štěněčích zoubků, nemůže se matce divit. Jenže za zdánlivou lhostejností je naprostá bdělost. Štěně zakvičí a v tu chvíli se vyřítí matka fúrie, odhodlaná roztrhat, nebo alespoň vylízat z povrchu zemského každého narušitele. Pak zjistí, že se nic nestalo a tiše zmizí.
Hry štěňat se stávají složitějšími. Začíná fáze objevování sourozenců. Nejprve jde o to, že jeden něco ukořistí a druhý se přidá a ohlodává věc z druhé strany. Druhá fáze je, že se to snaží jeden druhému ukrást a ukořistit pro sebe. Prostě klasicky, nejprve vzniká vlastnictví a hned vzápětí krádež.
V další fázi dělají koalice asi tak stejně pevné a stejně spolehlivé, jako koalice politické a vládní. Vždy dva ukradnou něco jednomu a v zápětí se o tutéž věc poperou mezi sebou. Při tom někdy vítězí čtvrtý, který dosud čekal, jak se situace vyvine a žádoucí předmět, třeba starou ponožku, si přivlastní sám. Oba rváči se pustí a překvapeně zjistí, že se už není o co rvát.
Pohyb štěňat se zlepšuje. Po fázi lezení a vratké chůze následuje fáze jisté až rychlé chůze. Kolem šestého týdne zkoušejí  běhat a velmi rychle se to naučí. Zjistí, že kromě předmětů a sourozenců je tady člověk. Ten se postupně pasuje do role velmi oblíbené hračky. Pokud náhodou máte trochu volného času a můžete u štěňat sedět, nechat se okusovat a hrát si s nimi, je to úžasný pocit.
Jenže volný čas je u člověka vzácný. Štěňata mají naopak volného času přehršel a každá akce je vítána. Začíná to ranním úklidem. Člověk otevře ohrádku a vyřítí se masa černých těl, který jak povodeň prolétne bytem. Pokud jste nestačili odstranit misku s vodou, je v kuchyni povodeň i doslova. V lepším případě vodu vyhrabou, v horším misku rovnou zvrhnou. To podle typu misky. Prázdnou misku nosí, aby všem ukázali, že jsou rerívři s vrozeným aportem.
Granule mámě vyhrabou nebo rozsypou. Nejprve uklízíte kuchyň, aby se v ní dalo pohybovat bez ohrožení zdraví. Pak se pokusíte uklidit nadělení, které je v ohrádce. Velmi brzy začali pejsci používat porodní bednu jako záchůdek. Má to výhodu, že se to teoreticky snáze uklízí. Přesněji řečeno uklízelo by se, kdybyste neměli hned několik pomocníčků.
Pokoušejí se rozšlapat noční trus, trhat vám pytlík, do kterého špinavé a mokré papíry vyhazujete, trhat vám z ruky papíry, do toho vám někdo visí na rukávu nebo lemu trika. Nakonec papíry úspěšně seberete a nacpete do pytle. Ten musíte ihned vynést, jinak můžete začít znovu. Rychlost, jakou dokážou štěňata vytahat papíry, je neuvěřitelná. Dobře, papíry jsou vyhozené a potřebujete stáhnout špinavé hadry. Další báječná zábava.
Člověk pochopitelně používá stará, potrhaná prostěradla, povlaky, chatrné deky apod. Tím lepší efekt má štěně pověšené na opačném konci hadru. Ozve se zvuk trhané látky. Pejsek nadšeně třímá kořist a vy třímáte cosi, podobající se praporu po prohrané bitvě. Také vytírání se pejskům moc líbí. Vzhledem k množství loužiček a tlapek je nutno něco setřít prakticky pokaždé, když jde člověk kolem. Celou plochu vytíráme 3x denně.
Pokaždé je to skvělá zábava. Samozřejmě pro pejsky. Vezmete mop, vypláchnete, vyždímáte. Položíte na kus podlahy, kde nejsou psi. V tu chvíli tam psi jsou a mop loví. Pokud uloví, zakousnou se do třásní, tím zpomalí pohyb mopu a umožní dalším, aby se zakousli také. Vytírat mopem s jedním zakousnutým štěnětem jde špatně. Od tří kusů je to prakticky nemožné. Setřesete psy s mopu. Vypláchnete mop, vyždímáte. Hledáte volné místo. Mávnete mopem po zemi Hup! Zase vám na něm visí štěně. Nakonec získáte jakous takous praxi záludných fint a kliček a krátkých tahů mopem, že víceméně vytřete i za přítomnosti štěňat. Na důkladnější úklid je nutné štěňata odstranit.
Nakonec vyměníte vodu a uložíte mop do pohotovostní polohy v koši kbelíku. Pokud k němu štěňata mohou, nakonec ho vítězně uloví a tahají. Poté, co rozškubají první mop, usoudíte, že na hraní to asi nebude nejlepší hračka. I uklidíte mop za ohrádku z dosahu psů. Za chvíli se ozve kvílení a štěkání.
Ubohé štěňátko se nemůže dostat k mopu, který by tuze rádo, a dává své frustraci průchod hlasitým nářkem. Jelikož je v tu chvíli chovatel již naštvaný a opakovaným zápasem o udržení alespoň přibližného pořádku  unavený, zatvrdí své srdce a mop nevydá. Pejsek se pak hrne najít novou zábavu.
Jak pejsánci rostou, objevují nové obzory. Zpočátku se drželi v ohrádce, a i když se ohrádka otevřela, vylézali ven opatrně a do kuchyně se trochu báli. Občas jeden či dva odvážlivci přešli předsíňku a nakoukli. Později se vypravili dál. Jenže fáze opatrného objevování byla tuze krátká. Zjistili, že je to místo, kde bydlí máma a my. A když tam můžeme být my, tak to není nebezpečné a oni tam chtějí taky.
Nejprve byli šťastní, když jsme je z ohrádky vypustili. Pak netrpěliví. Nakonec se začali hlasitě a nevybíravě dožadovat vypuštění z ohrádky. Přece je nebudeme věznit na malém prostoru! Přiznám se, že jsme roli věznitelů na pár týdnů, hlavně po dobu naší nepřítomnosti, vcelku ochotně přijali. Nejsem úzkostlivá na pořádek, ale co dokázali psi způsobit během necelé hodiny, když jednou dědovi utekli, mi vcelku stačilo. Přece jen bychom v domě rádi bydleli i my.
Jak šel čas, potřebovala štěňata stále více prostoru a podnětů. Podle množství nepopsaných příhod vidím, že bude třeba napsat další pokračování.

Omlouvám se, ale kvůli stávce redakčního systému se mi nepodařilo zařadit ty správné fotky. Avšak najdete je aspoň tady...