Renyho jsme měli zamluveného ve velké chovatelské stanici, takže jsme předpokládali, že bude přímo nabit vědomostmi, jak se chovat vůči jiným psům a tedy nebude problém, aby si kluci od začátku vyjasnili své pozice a porozuměli si.

No, Briánkův kladný vztah k cizím psům byl zřejmě dán právě tím, že jsou cizí a věděl, že jejich páníčci si je po příslušné době zase pěkně odvedou sebou. Tím se časem vysvětlilo i to, proč bez zjevné příčiny od prvního okamžiku nesnášel strejdovo a tety psa, byť jsme mu ho představili už jako malé neškodné hovawartí štěně.

Naproti tomu Reny, ač z velké stanice, neměl očividně příliš zkušeností nejen z oblasti psího světa, ale ani okolního prostředí. Zatímco Briana jsme si u chovatelky lovili z pod keře zplundrovaných růží, k jejichž devastaci úspěšně přidal svůj pětinový díl, Reny po příchodu k nám evidentně viděl trávu poprvé v životě.

Možná i to ovlivnilo jejich přístup k cizímu prostředí. Brian je v lese a vůbec na výletech v přírodě jako ryba ve vodě, běhá, čuchá, přičemž si nás hlídá, zatímco Reny je v novém prostředí nervózní a ťape nám za patami, asi aby líté šelmy číhající za každým stromem napřed pěkně rozsápaly nás.

Podobně to mají i s lidmi a návštěvami u nás. Brian se chová vstřícně jako pravý kavalír, Reny je k lidem nedůvěřivý a návštěvy ho ruší, takže si po povinném loudícím kolečku, kdy je ochoten vzít cizáky na milost, obvykle zaleze někam do kouta, kde nepochybně počítá minuty, kdy už vypadnou.

Vyšlo najevo, že Reny se vlastně neumí sám venčit. Totiž užívat si volného pohybu jako všichni ostatní pejskové, jejichž majitelé si za krásného počasí třeba klidně sednou v parku na lavičku a nechají své svěřence pod dohledem dovádět na louce a v přilehlém okolí. Jakmile já se pokusím usadit na lavičku, stojí proti mně pes s nechápavým výrazem, jestli se mi náhodou něco nestalo a v očích otazníky: A co mám jako dělat já??

Samozřejmě, že něco vymyslím, ale co vám mám povídat, nemám u nás ve městě díky skopičinám, kterými jsem nucena toho lotra zabavovat, nejlepší pověst. Když jsme se začali věnovat agility, šikovný tatínek mi vyrobil přenosné skokové překážky, maminka na ně ušila toulec na rameno a já se pak do parku vydávala coby indián na válečné stezce, stavěla překážky a "nutila" přes ně nebohé pejsky skákat.

Pokud jsem nešla s překážkami, musela jsem strakatého banditu zabavit jinak. Jeden čas miloval vyhazování do vzduchu čehokoliv, co on pak nadšeně chytal. Jednou jsem mu z legrace zkusila cáknout vodu z louže… a pak se pes zastavoval u každé louže a radostně čekal, až začne naše cákací hra. Co si budeme povídat, dospělá osoba rochnící se v loužích také není zrovna prototypem normálního člověka.

Časem jsem objevila, že se dají házet i žaludy. Pes si zapamatoval po druhé procházce místa, kde se vyskytují a pak už na místě číhal, až započnu své dílo. V těchto akcích se Brian pochopitelně neangažuje, nechá nás chvíli se zabavit, vyřídí si své v dostupném okolí a pak už stojí a významně dává najevo, že je čas popojít.

Díky Renyho aktivitě mi také odpadá klasická letní siesta u řeky v doprovodu dvou pejsků, které postačí jedním očkem sledovat, zda právě neloudí svačiny ostatních rekreantů. Černý pes by sice k takému trávení volného času ochoten byl, ale strakatý aktivista nikoli. Přece řeka - to je ideální příležitost cákat mu vodu do vzduchu aby mohl chytat kapičky ve vzruchu ve vývrtkách.

Tak se paničko neflákej a pěkně mazej do vody. Jednou jsem si řekla, že mu tu zatracenou vodu budu cákat tak dlouho, až ho to omrzí a bude pokoj. Po nějaké době to přestalo bavit mě a pokoj nemám dodnes. Stejným způsobem vyhazuji v zimě i sníh.

Odlišný přístup mají naši psi i k jídlu. Brian odmalička spořádaně jedl granule a k ostatním věcem přistupoval s nedůvěrou a teprve po pečlivém zvážení se uvolil trochu ochutnat, na zkoušku. Naproti tomu Reny se propracoval od štěňátka, kterému jsme vnucovali se slovy papej Renoušku granule (aby nám vůbec z toho prcka něco vyrostlo), k lásce k čemukoliv jedlému.

Takže brzo byl pasován Brianem do role ochutnavače. Kdykoli dostanou do mističek něco ne tak obvyklého, Brian pěkně vyčkává, dokud Reny neují něco ze své porce a teprve když se ujistí, že to s ním nešvihlo a nekácí se otráven ve smrtelných křečích, pustí se do svého přídělu.

Reny od Briana pochytil leccos, k jeho i naší škodě ovšem nikoli vstřícný postoj k česání. Tedy, ani by to nemusel být postoj, stačilo by, aby v klidu chvíli poseděl. A ke všemu mi mé úsilí vždy zhatí válením po koberci okamžitě poté, co ho propustím ze svých služeb. To Briánek je jiný formát. Už když vidí, že beru hřeben, běží ke mně aby se způsobně usadil a nechá se pročesávat.

Hlavně uši. Na ty si potrpí a tak vždycky když je učesán a přijde na řadu Reny, způsobně čeká a jakmile učesaný darebák odběhne se opět rozdrbat, nastává závěrečná fáze Briánkovy úpravy a to slavnostní přečesání již načesaných uší. Pak je obvykle obdivován celou rodinou a jde se ukázat, jak mu to sluší.

Konečně, naši hoši se neshodnou ani v názoru na ženské. Abych byla přesná, na ženské kromě jedné, kterou milují oba svorně a to je toho času 14letá černá dlouhosrstá fenka Pegynka. Jinak Brian preferuje spíš svůj druh a poté bílé pudlice (babička totiž jednu má),

Reny zas naprosto jasně jede po zrzavých psech jakéhokoli druhu, jen s podmínkou přiměřené velikosti. Skutečně nevím, jak je to možné, ale vzhledem k jeho inteligenci si myslíme, že k tomu má dobrý důvod - patrně už by bylo načase dodat chovu kavalírů čerstvou krev.

Zkrátka, stejně tak jako přátelství lidí také není založeno pouze na okolnosti, zda patří ke stejné národnosti, tak i u psů není záruka příslušnosti ke stejné rase jejich nehynoucímu přátelství mezi sebou.

Naši psi jsou sice oba kavalíři, ale liší se nejen barvou kožíšku, svým vzrůstem, ale hlavně vlastnostmi. Avšak díky jejich kavalíři mírné povaze mezi nimi nikdy nedošlo ke rvačce, naučili se spolu žít, respektují se a občas i působí jako sehraná dvojka. Hlavně když jde o loudění :)