Brian ovšem od prvního okamžiku vypadal, že by si nejraději zapakoval do kufříčku mističku, kostičku a možná hřebínek (češe se rád) a opustil nás i toho drzého vetřelce. Hračky si můžeme nechat a házet je tomu novému vlezdoprdelkovi, který je, ó hrůzo, ještě ke všemu nosí zpátky. 

To Brian se k takové potupné činnosti nikdy nesnížil a při slovech přines nebo aport zhnuseně odvrací zrak, hlavu a posléze se k nám otáčí zády. Jeho zodpovědná povaha naštěstí převládla, někdo přece musí náš barák hlídat (aby bylo jasno, před dalšími psy, kteří jak je vidět se jen třesou, aby se k nám přistěhovali) a tak se rozhodl nutné zlo tolerovat. Což ovšem neznamená, že se s ním bude nějak bratříčkovat. Když jsme si ho pořídili, ať si se štěnětem pěkně hrajeme sami.

Ve fázi vybírání druhého psa jsem občas žertovala, když mě všichni utvrzovali, že dva kavalíři si spolu náramně vyhrají, že už vidím sama sebe, jak si jednou rukou hraji s jedním psem a druhou s druhým. Tato vize se ukázala být prorockou, ačkoli jsem nikdy netušila, že bych mohla být takovýmito schopnostmi obdařena. Nějakou dobu jsem tedy praktikovala přetahování o hračku obouruč, než Brian usoudil, že i toto je pod jeho důstojnost a hraní zanechal úplně. To pak vypadalo tak, že zatímco jsem si hrála s Renym, vedle seděl naštvaný Brian a dožadoval se také pozornosti. 

Nevybavím si ani jednoho známého, kamaráda, jehož kavalíři by si spolu nehráli a nespali stulení k sobě. Minimální vzdálenost, na kterou se snesou ti naši, je, když je spojí společné zájmy, např. loudění. To pak mohou sedět svorně bok po boku a upírat na nás svá kulatá očička. Jinak má každý své oblíbené místo, na něž ten druhý nepatří.

Pouto, které tak pojí naše dva kavalíři svěřence a díky němuž se vyskytují prakticky neustále spolu a to i venku, se tedy nenazývá láska, ale žárlivost. A že to je pouto mocné. Díky němu mohu muchlat stále dva psy najednou, díky němu nemusím obvykle pátrat po druhém psovi, protože se hlídají navzájem, aby se druhému nedostalo nějaké výsady, která by náhodu měla náležet i tomu prvnímu. Díky tomu se z Briana, který měl poměrně laxní přístup k učení se takových užitečných cviků jako je sedni, lehni, podej pac, udělej poklonu apod. stal poměrně slušně vycvičený kavalír.

Brian totiž odmalička nebyl nijak zvláštním příznivcem výcviku. Jemné způsoby a slušné vychování jsou mu vlastní, mě kvůli se po intenzivním několikatýdenním výcviku naučil podávat pacičku, a když jsme hodně prosili, tak si povel nechal projít hlavou a usoudil-li, že konstelace hvězd je příznivá a tímto činem nebude narušena jeho autorita, uvolil se ji podat.

Ovšem v době, kdy jsem Renyho, který je nadšeným žákem, začala učit různé kousky, počínaje oním podáváním pacičky, došlo najednou k prudkému rozvoji Briánkovy inteligence. Jelikož se od jisté doby smyslem jeho života stalo dohlížení na to, aby nebyl krácen na svých právech prvního a hlavního rodinného psa, nezbylo mu nic jiného, než se k výcviku prostě přidat. To tak, abych strakaté psisko zahrnovala svou pozorností, přízní a ještě ho odměňovala, zatímco tomu snad Brian bude nečinně přihlížet!

Nebylo to ovšem zas tak jednoduché, protože zatímco některé cviky dělá Reny skoro přirozeně, pro Briana jsou složité a naopak. Například nácvik válení sudů. Renyho jsem prostě párkrát z lehu přetočila a rázem se povel "sudy" stal jeho oblíbeným cvikem. Naproti tomu Brian dlouho uměl pouze fázi "mrtvý pes", což znamená, že sebou flákne na bok a leží. Mimochodem jeho nejoblíbenější cvik. Spojený s povelem zůstaň, totiž zaručuje pravidelný přísun odměn bez práce.

Takže zatímco on se pracně propracovával měsíce k tomu, aby se z polohy ležmo v bok překulil na zádech a udělal tak celý cvik sudy, Renyho jsem naopak musela brzdit v aktivitě, aby vydržel alespoň chvilinku ležet na boku jako mrtvý pes. To se mu ale stejně dosud nikdy nepodařilo, protože i coby mrtvolka radostně vrtí ocáskem:) Nějakou dobu uměl Brian něco, co neuměl Reny. Štěkat na povel. To proto, že Renyho jsem to neučila. Už tak je uštěkaný dost. Zákeřně to odkoukal a nyní na povel určený Brianovi vesele štěká sám. 

Je zajímavé, že ač jsou oba Blíženci (ano, i psi mají své horoskopy), jsou povahově ale i vzhledově tak rozdílní. Přesto se báječně doplňují. A tak zatímco Briánek dumá nad tím, zda lehnout nebo nelehnout a podat packu či nepodat, Reny mezitím doběhne pro hozený míček, udělá dvakrát sudy a třikrát piruetku a následně jsou oba svorně odměněni k všeobecné spokojenosti.

Rozdíl ale není jen v jejich přístupu k učení. O tom příště.