Za plotem si hráli dva psíci, černý podvraťák připomínající labradora a další podvraťák na dlouhých nohou s roztomilým čumákem teriéra. Štěně přibližně airdala si mne všimlo a udělalo psi pukrle. Řekla jsem mu: já si pro tebe zítra přijedu. Pejsek se tvářil, že hluboce rozumí a pokračoval v zápase s labradorem.

Druhý den jsem vyplnila adopční papír, zaplatila 30 dolarů a pejsek byl můj. Paní se na mě zkoumavě podívala: "Bude z ní veliký pes." Betsy (v texaském dialektu Betsie) dostala prošívanou deku v rohu za kuchyňským stolem, a protože byla můj první pes, začínaly jsme se učit.

Potřebovala celou výbavu: misky, obojek, vodítko, žrádlo pro štěňata, a také hračky. Koupily jsme ochranné branky pro malé děti, protože Betsy ožrala kuchyňské tapety až na omítku do výše, kam dosáhla. Okousala nohy u tři židli a začala pracovat na novém houpacím křesle. Stáhla z kuchyňské linky plastikovou láhev s medem, rozkousala víčko a za odpoledne med čistě vylízala. Vystýlání podlahy novinami a učení čistotě trvalo čtyři měsíce. Potom mě už vlekla na procházky.

S pejskem také začaly výdaje. Potřebovala několikeré očkování, zejména proti vzteklině a také hysteroctomy, při které ji vytrhli nadbytečný zub. Po odchodu od veterináře mi ukázala tlamu s dírou po vytrženém zubu s výrazem dítěte: bolelo.

Potřebovala jsem příručku, jak vychovávat pejska. "Sedni" se nikdy nenaučila. Hned si lehla. "Přijď". Někdy přišla. Někdy také ne. Pískání někdy pracovalo, někdy ne. Utíkala. Co pomohlo bylo, když majitel jiného psa spolu s jeho psem ji přivedli.

Mezitím rostla. Přerostla stolek, nechala si nárůst hrubosrsté kalhoty a pro parádu se ji ocásek změnil v hrdou vlajku. Byla krásně vybarvená. Černý hřbet, černý ocas s bílou špičkou, bílé podkolenky, bílou hruď, a zrzavá tady a zrzavá támhle. Těžko se zvládala, anebo já jsem to s ní neuměla, ale úctu jsme měly jedna pro druhou. Obdivovala jsem ji.

Byla překrásný pes, mrštná, točila se ve vzduchu, když lapala hračky. Cítila jsem se poctěna, že mám takového psa. Takovou krásu. "Potřebuje trénovat." Nikdy jsem se k tomu nedostala. Betsy překousala sedm vodítek a dva obojky. Tak dostala řetězové. Zato se naučila podávat pac a nechala si vybírat blechy a vystřihovat bodláky. A zrzla, zrzla čím dál tím víc.

Uměla rozlouskávat pekanové ořechy, vybírala z nich jádra, vylizovala kolonie červů pod listím a pod kameny, vylouskávala jádra že šišek. A pořád utíkala. Ve čtvrtek 6. března brzy ráno jsme šly do parku na procházku. Nikdo tam nebyl, tak jsem ji sundala vodítko, aby se proběhla. Sama vlezla do auta. Vystoupily jsme před bytem, Betsy také - a vzala roha.

Volala jsem na ni, pískala. Nepřiběhla. Byla ještě tma, jela jsem do práce, po rozednění jsem se vrátila. Pískání a volání se opakovalo. Vrátila jsem se znovu do práce. V půl deváté volala vedoucí bytu, že Betsy srazilo auto a z útulku pro psy si její tělo odvezli. Jela jsem do útulku pro psy. Tam mi řekli, že netrpěla. Byla mrtvá na místě. Neviděla jsem ji.

Někdy se mi zda, že Betsy bojuje o svůj život ve velikých psích zápasech a bojuje statečně, jako správná Ruda vlčice.

Poznámka: rudí vlci jsou na pokraji totálního vyhynutí. Jsou asi tak velící jako vlčáci a váží kolem 30 kg.

Ilustrační foto - red wolf