Předchozí díl najdete zde.

Že se na jihu Itálie jezdí jinak než v českých luzích a hájích, už víme. A Sicílie je ještě o kus dál…

Pepa jezdí dobře. Umí se přizpůsobit místnímu stylu jízdy – a je jedno, jestli je to levostranná Anglie, nebo trošku zmatečná jízda na Jihu. Myslela jsem, že Sicílie už nás v dopravě ničím nepřekvapí – počítáme se špatným stavem silnic, složitým (až nemožným) parkováním, že se dají potkat protijedoucí auta či mopedy v jednosměrce, časté jsou hodně strmé silničky z oklouzaných kostek a je třeba se připravit na razantní styl jízdy všude kolem v ucpaných městech…

Normální městská komunikace

Přesto jsme překvapení byli. A hodně. A brzy jsme přišli i na to, proč jsme se s tím nesetkali před pěti lety… Já totiž tenkrát hned první den rozbila Pepův mobil. S navigací, s daty… A tak jsme to celé absolvovali se silničním autoatlasem z dob, kdy jsme o navigacích ještě nic nevěděli…

Klasickou mapu jsme tentokrát s sebou už nebrali. Mobilní data máme všichni, svoji navigaci má auto a jinou máme v mobilech. Umí ji obsluhovat již i Trpajzlíci, takže pohodička pohoda. Že by se rozbila všechna zařízení reálné nebylo a tak jsme byli v klidu.

Rovinku tu moc nenajdete.

První dny dovolené proběhly hladce. Na dlouhý přejezd (navíc celý dálniční) si píšu jen pár poznámek (kde se mění jedna dálnice v jinou…) a navigaci necháváme spinkat. Pustili jsme ji až na posledních pár kilometrů a bezpečně nás dovedla až k domku.

Brzy jsme ale zjistili, že jízda po místních památkách může být velmi adrenalinová záležitost. V běžné automapě jsou kromě dálnic ještě silnice SS (Strada statale – tedy státovka) a SP (Strada provinciale – tedy taková okreska). Ale navigace mají „nakrmené“ i všechny místní komunikace. A tam je ta potíž. U nich se totiž nerozlišuje povrch a kvalita jednotlivých cest. Prostě jsou a navigace je standardně používá.

Státní silnice je tamhle na mostě.

Podezírala jsem Pepu, že nastavil někde do parametrů nejkratší cestu. Ale nebyla to pravda. Všechny typy navigací (vyzkoušeli jsme tři) si vedly svou. Prostě nás umělá inteligence drze svedla ze „státovky“ a bylo jí jedno, že se úzká asfaltka (kam jsme s klidným svědomím vjeli) po chvíli změní v prašnou cestu, která po dalších pár kilometrech vypadá už jen jako koryto horského potoka bez vody…

Od moře domů tu mají solidní stoupání.

Řvala jsem občas hodně. Představa, že prorazíme pneumatiku či urveme podvozek v liduprázdných kopcích mezi stády ovcí a smečkami toulavých psů se mi vůbec nelíbila. Po pár takových odbočeních jsem si vzala tablet a hlídala na mapách cz kudy jedeme. A korigovala jsem hlasitě rozhodnutí navigace – že tam se tedy rozhodně odbočovat nebude! Hezké bylo i to, že na těch kamenitých polňačkách nám rozpočtovali čas jízdy stejně, jako by tam byl asfalt a hlavně prý nepřekročit povolenou devadesátku.

Tady je taky složité ježdění.

Horské vesnice a městečka mají velký sklon cest. Navíc často z klasických kostek. Občas jsem měla pocit, že jedeme po hodně strmém schodišti. Provoz je někdy jednosměrný, ale jindy je provoz v obou směrech i tam, kam se stěží vejde jedno auto. Zvládají to místní, zvládali jsme to taky. Adrenalin to byl značný.

Tohle byla jednosměrka.

Zážitkem pro vnoučata byla i jízda v Palermu (“Tak tady bych autoškolu dělat nechtěl“). Minule jsme v centru parkovali před sedmou hodinou ráno – a to byl ještě ve městě ospalý klid. S dítky to tak rychle nešlo – dojeli jsme v ranní špičce. Na tříproudé silnicí se mačkalo šest aut vedle sebe, mezi nimi se proplétaly mopedy, cyklisti a nově i koloběžkáři. Na červenou na semaforu projedou ještě tři auta, občas se troubí, z vedlejší se prostě do toho mumraje musí vjet. Nikde žádná kolize (to tedy za celý pobyt), policie pouze dohlíží, ale dozorovala na řadě míst.

Parkování a k tomu obousměrný provoz.

Páté největší město Itálie má v centru síť velmi úzkých nepřehledných uliček. Parkoviště (značené v mapách i navigaci) mělo překvapivě závoru a vjezd pouze pro místní úředníky na zaměstnaneckou kartu. Nepotěšilo mě to, představa, jak v síti jednosměrek budeme hledat nějaké to místo na parkování, se mi vůbec nelíbila. Naštěstí místní občan nás rychle odnavigoval na neplacené volné místo v boční silničce, pochválil Pavla Nedvěda… a zinkasoval 10 euro za ohlídání auta. Rádi jsme mu je dali.

Tudy jezdí normálně auta.

Navigace je skvělá věc, ale musí se holt hlídat… Ale zase jsme jeli i tam, kam se moc turistů nedostane. Úžasnou krajinou v krásném jarním čase. Nic jsme na autě neurvali, takže nakonec zůstanou jen báječné vzpomínky na cesty po necestách. Takže navigaci můžu poděkovat – s atlasem na klíně bychom se tam nikdy nepodívali.

Foto: Xerxovi. Podívejte se do krásné fotogalerie!

Pokračování příště – někdy časem testík pro poctivé čtenáře všech dílů…