27 fotografií

Předchozí díl najdete zde.

Sicílie nebyla první Yodova dovolená na cestách, ale přeci jen sebevědomý puberťák je něco jiného, než půlroční štěník poznávající svět. A tak jsem byla zvědavá, jak jedenáctidenní, ne zcela jednoduchou „Expedici Sicílie“ zvládne.

Cesta tam a zase zpátky

Vyjeli jsme ve čtvrtek ráno chvilku po deváté, a ubytovali se v pátek odpoledne kolem třetí hodiny. A mezitím ujeli 2400 km autem a k tomu čtyři kilometry lodí. Až k trajektu jsme nezastavovali, jen přibržďovali…

Jasně že je to nadsázka – vždy zhruba po třech či čtyřech hodinách jsme zastavili u benzínky, protáhli si končetiny, napili se a občas i něco snědli. Yoda nedělal žádné potíže. Pil, jedl (granule nemusel – ale masu neodolal), honil se s námi po trávnících. Lidi ho nevzrušovali, auta a kamiony taky ne a vždy bez zaváhání nastupoval zpátky do své „boudičky“ v kufru.

Na trajektu.

Na trajekt jsme najížděli jako poslední auto – jeden kamion byl kratší a namáčkli nás za něj. Tudíž hned po nalodění se za námi zabouchla obří vrata, motory hučely naplno, paluba se lehce houpala… a pes? Vyšel se se mnou podívat na moře a projevil zájem se urychleně vrátit do boudičky. A tam seděl, pozoroval, něco malého snědl, popil… ale vůz raději opustit nechtěl.

Uličky v Cefalú.

Delší zastávka byla v Cefalú. Ano, tam, kde jsem chtěla vidět vyhlášený mozaikový oltář a viděla jsem pěknou bílou plachtu… Parkoviště je od katedrály poměrně daleko a Cefalú je živé městečko, před polednem plné aut, motorek, lidí, psů… Yoda byl v pohodě a mně spadnul balvan. Netahal ke psům, nelovil rychle se pohybující mopedy, koloběžky, nevadili mu hluční Italové… Bylo jasné, že to s ním půjde.

Protože jsme měli dost času, jeli jsme k pronajatému domku pomalu přes kopečky. Hory, krásné jaro – jen tedy všude ploty, zídky, ostnaté dráty, svodidla. Vyvenčit psa a protáhnout nohy nebylo snadné. Ale povedlo se. Dojeli jsme v pohodě na čas a cestou nebyla vůbec žádná potíž. Až na tu plachtu místo oltáře.

Cesta zpátky proběhla taky zcela klidně. Když dítka v sobotu v poledne usedla do letadla, vyrazili jsme z letiště v Palermu domů. Plynule, neustále po dálnici – a v neděli po obědě dosáhli cíle. Tentokrát už psisko cestou jedlo i granule – už byl zcela zkušený cestovatel, kterého nějaký ten kilometr v autě nerozhodí.

Jídelníček na cesty

Naštěstí Yoda není Night. Ten byl celý život nežravec a na cestách to bylo ještě horší. Zavářela jsem mu maso, míval domácí stravu na celý pobyt. Yoda měl na cestu zmražené na kousky nastříhané kuře (tedy víc jak jedno kuře). Jak postupně odmrzalo, měl stále přísun studeného čerstvého masa. Krmila jsem ho často – po menším množství. Nejel hladový a zdál se dobře naladěn celou cestu.

Palermo.

Jinak celý týden dostával granule a k tomu kvalitní konzervy a „salámy“. Vůbec neřešil změnu jídelníčku ani změnu prostředí. Prostě co se ocitlo v misce, během pár vteřin zmizelo. No a pochopitelně jela krabice domácího sušeného masa a pytel piškotů. A taky žužlací kostičky, aby se psík zabavil, kdyby ho popadla nějaká příliš rozverná destrukční činnost (např. doma oblíbené vraždění rohožek). Jídelníček občas doplnil kus sendviče, pizzy, a obzvlášť ceněná byla italská zmrzlina…

Voda, voda a zase voda

Výhoda jarní dovolené je v příjemné teplotě. Potřeba psího pití je výrazně menší než v létě. Přesto s námi na dlouhý přejezd jely tři plné dvoulitrovky vody. Jedna „normální“, dvě mražené. Všichni naši dosavadní psi (asi jsou po mně) preferovali studenou vodu – a odmrzání ledu způsobuje, že voda je v misce vždy studená.

Pitný režim.

Proč vozím vodu na celý dlouhý přejezd? Protože u řady benzínových pump seženete vodu pro psa jen balenou, koupenou. Na záchodech jsou jednak malé kohoutky (tam dáte leda tak mělkou misku, rozhodně nenaplníte lahev) a jednak tam často teče pouze teplá voda (teplota vody nejde regulovat).

Na jednotlivé výlety jsem taky vodu v autě vozila. Ale nebylo jí tak moc potřeba. Ve městech bývají „pítka“, kde se dá voda do misky napustit. A taky jsme se k autu vraceli poměrně rychle. Takže stačilo mít v batohu misku a jednu lahev vody pro případ žízně (jedno jestli nás, dětí či psa). Jen pozor na napájení z kašen – přísně zakázáno!

Ubytování

Bydleli jsme osm nocí v domku blízko moře kousek od Porto Palo. Nové a kvalitní vybavení, prostorná zahrada (zavlažovaná automaticky), spousta teras i venkovního sezení. Žádné okno – všude prosklené dveře s moskytiérou na magnetky.

Ubytování

Do ložnic Yoda nechodil. Nechtěla jsem, aby všudypřítomný písek navíc doplnil černými i bílými chlupy, případně otisknul flusy na povlečení. Měl k dispozici obývací pokoj – kde byl obří gauč. Misky (na jídlo i vodu) měl venku na terase pod banánovníkem. Nemusela jsem řešit vycintanou vodu na podlaze.

Na pelíšku

Gauč jsem pečlivě pokryla silným chráničem matrací, který mám povlečený do tmavého krepového povlečení na dvojdeku. A protože gauč byl opravdu dlouhý, tak psem nejpoužívanější opěrku jsme překryla náhradním cestovním pelechem, který se taky proslintat nedá… Před odjezdem jsem srolovala pokrývku, venku vyklepala… a nikdo by nepoznal, že na pohovce týden bydlel pes.

Na zahradě.

Psík hodně využíval zahradu. Přeci jen rozdíl v počasí byl znát a možnost válet se na trávníku přijímal s nadšením. Jen to zavlažování ho štvalo. Ráno se postupně z trávníku na různých místech vynořovaly a pak zase zanořovaly trysky a voda cákala nebohému psisku do kožíšku. To jí občas i vynadal.

Překvapil mě, jak se ihned naučil suverénně procházet protikomáří ochranou. Prostě prošel sítí, magnetky se samy odcvakaly a po průchodu zase zacvakaly. Jen si někdy večer nevšiml, že už některé dveře jsou zavřené… Pak se ozval dutý úder psí hlavy do skla…

Výlety s mamutem

Archeologické areály se psem jsou zcela bezproblémové. Yoda neřeší ani hladké dlaždicové podlahy ve vstupech, bez problémů procházel mezi upomínkovými předměty, nedělal žádné scény.

Agrigento.

Ve městech, kde bylo velmi živo, se taky choval slušně. Neřešil ani koně, ani jiné psy. Byl často v centru pozornosti – a Italové umí být hodně hluční. Někdy jsem ho i odvedla stranou – třeba když afektovaná madam se mu vrhala kolem krku s řevem Amóóóre míííóóó a nechávala se natáčet… Nebo takový průchod třídy puberťáků… každý si ho pohladil, poplácal.

Kdo tam bude rychleji?

Jediné problémy byly v restauracích. V Palermu ležel vzorně vedle mé židle (předzahrádka blízko katedrály), přesto mu šlápl na břicho fotící chodec, který ještě stihnul Vilémovi vylít pití. Obsluha to viděla – a tak chápala, že jsem se se psem odsunula stranou do stínu mimo prostory restaurace a jídlo (naštěstí salát s tuňákem) si dorazila dojíst později… až jsme mohli střídat.

Caltagirone.

A v turistické jídelně na Etně udělal Yoda ostudu. Když si děti šly s Pepou k pultu vybrat jídlo, tak pravil, že on jde taky. Nečekala jsem to a chytla ho, až když měl tlapu na stole a chystal se ho přeskočit… Naštěstí to byla jídelna se stoly z masivu, ubrusy tam nebyly a nic se nestalo.

Yoda na Etně

Jen tedy když děti s Pepou odjeli lanovkou ještě blíž k vrcholku Etny, tak byl chlapec psí silně nešťastný. A snažil se neustále vrátit tam, kde je naposledy viděl. Prostě smečka se nemá rozdělovat. Zajímavé ale bylo, že když se z odletové haly Pepa vrátil sám, tak už děti Yodas nehledal – hrnul se do auta a hurá, jede se domů…

Yoda a moře

Už před vodou nezdrhám.

Jak známo, za mlada Yoda nesmočil nikde tlapku. Každý potůček, kaluž, mokřad byl úhlavní nepřítel. Ale časy se mění a z Yody je ne plavec, ale brodič ano. A kupodivu ztratil i ostych z hýbajícího se moře. Sice se snažil chodit mimo vodu, ale pokud ho nějaká ta vlna doběhla, neřešil to.

Na pláži.

Každé ráno a každý večer jsme si užívali liduprázdné pláže. Psisko mohlo lítat na volno a to byla báječná zábava. Mohl hrabat v tom úžasném obřím pískovišti a sledovat, jak mu jeho zákopy plní voda.

Hraboš plážový.

A hraboš byl neskutečný… Krásné místo jsme zvolili, moře pár desítek metrů od branky byl bonus k povedené poznávací dovolené.

Na pláži.

Foto: Xerxovi. Určitě se podívejte do bohaté fotogalerie!

Pokračování příště – třeba o cestách sjízdných i nesjízdných