Jednoho krásného podzimního odpoledne se vrátili páníčkové domů a přinesli s sebou prapodivnou věc. Byla živá a nějak záhadně zapáchala. Podle toho, jak kolem uzlíčku skákali, jsem brzy pochopil, že jde o lidské mládě. A ještě k tomu jejich, sakra! To znamená, že už ho nevrátí... a co hůř - že už nebudu nejmladší a nejrozmazlovanější člen rodiny.

Jako správný teriér jsem se jal podrobně zkoumati a očichati jak to s tím novým přírůstkem vlastně je. Vysunul jsem krk na maximum a nasál ten neznámý odér. Už jsem si připravoval jazyk k premiérové ochutnávce, když vtom se přiřítil páneček a nekompromisně mě odehnal. Ach jo. Tohle se mi opravdu, ale OPRAVDU přestává líbit.

Paničce nastal kolotoč. Zvlášť první měsíc na mě neměla tolik času jako dřív. Naštěstí mám ještě skvělou desetiletou minipaničku, která se mnou chodí na procházky, koupe mě, češe a teď už i dokonce stříhá. Tolik pozornosti si snad ani nezasloužím:). Za nějaký čas se situace zklidnila, všichni jsme si zvykli na jiný režim a já už jsem toho malého klučinu také úspěšně rozdýchal (vlastně zuřím akorát při jeho pláči, ze kterého slechy zaléhají).

Přesto přese všechno je tu pár věcí, které mi vadí: Jak je možné, že ON má hezčí hračky než já? Jak je možné, že ON má větší boudu? No a do třetice jak je to možné, že kolem něj pořád chodí po špičkách? Jak já k tomu přijdu, vždyť jsem přece o rok a tři měsíce starší!!! A také momentálně dokonce o čtyři kila lehčí!

Nejvíc trpím, když panička kojí. To mám pocit, že mi jí ten malej úplně přebral. Dělám všechno proto, abych si jí znovu získal na svou stranu a tak vytáhnu celý obsah své boudičky a nosím jí hračky k nohám. Pak čapnu svého nejoblíbenějšího plyšáka a za hlasitého vrčení mrskám hlavou ze strany na stranu jako nějaký rocker. Sice se to neshledává s valnými výsledky, ale co naplat, zkoušet to musím. Zrovna tak mě baví sabotovat focení.

V současnosti jsou z nás docela kamarádi. Nevím proč, ale nějak mi můj lidský kámoš přirost´ k srdci. Držím stráž u jeho postýlky a když je v lehátku (a teď to na mě nepráskněte), tak mu tajně lížu nebo okousávám nožičky. Jemu se to líbí, protože se řehtá a kope. Venku šlapu vedle kočárku jako brigadýr a kdyby se k němu přiblížil někdo cizí, tak ho roztrhám na kusy! Takový jsem já, radikální válečný veterán Rambo.