Narodila jsem se jako jedno z pěti štěňat ve velkochovu, což jsem zjistila až v době, kdy se mi otevřely oči. Klece plný psů a štěňat, zápach....Nic moc, ale díky máminu pečlivýmu jazýčku a mlíčku, co z ní teklo, jsem to přežívala docela v pohodě. Problém nastal, když nás vytáhli z bedny a nějakej chlap nám všem ucvikl ocásky. Mě tak blízko u zadečku, že ho skoro nemám…Plakala jsem moc, ale naštěstí tam byla zase máma a její konejšivý jazyk.

Pak nás od mámy vzali. To víte, ze začátku jsme dost poplakávali, ale nebylo to nic platný.Měli jsme ale naštěstí sami sebe, to víte, pět štěkátek je už tlupa a to se to bláznilo.

Jenže přišel den, kdy ten pán, co nás krmil místo mámy, dovedl k ohrádce pár lidí. Postupně mizeli moji sourozenci, až jsem zůstala já sama. Ten chlápek, co si nakonec vzal mě, nevoněl moc příjemně, ale rozhodla jsem se, že ho budu mít ráda.I když měl nějaký řeči o tom, že jsem málo temperamentní, malá, hubená…

Přijeli jsme do nového domova. Byla jsem překvapená, jak taky může vypadat bydlení, tolika místa, neznámých věcí.Jen kdyby mě ta děcka pořád netahala, bolelo mě z toho bříško. Ta paní od pána, asi k němu patřila, mnou byla nadšená do chvíle, kdy jsem se vyčurala na koberec. No někde jsem to udělat musela, ne…Jenže to znamenalo, že pro mě od té doby už dům nebyl domovem. Pán stloukl něco jako boudu a vyšoupl mě na dvůr. Bylo mi smutno a moc jsem se bála.Jenže jak jsem začala plakat, vyběhla paní a dala mi na zadek. Prej kdo tě má poslouchat, mrcho.Co tomu řeknou sousedi…Tak jsem si poplakávala jen tak pro sebe, až jsem usnula.

Uplynul rok, já pořád bydlela na dvorku, občas za mnou přišly děti a pán mi dal něco do misky. Ale nic moc, pár granulek nebo polívku s chlebem. Prý nesmím být tlustá…Jinak se se mnou nikdo nebavil a tak jsem byla ráda, že jsem našla kamarádku v sousedovi kokřici Bele. Byla o nějaký ten pátek starší než já a osud měla podobný. Taky se s ní nikdo moc nemazlil, byla prostě ten pes…pak se se mnou dělo něco divného. Bela, které jsem se svůj problém svěřila, se smála od ucha k uchu."Tak je z tebe dospělá fena, čéče. Háráš." Vysvětlila mi, co to je a že ode dneška už jsem schopná mít štěňátka. Bohužel si toho všiml i můj pán. Pravil, že konečně se ta investice vyplatí a tak jsem se šla vdávat. Ženich byl pěknej, jen co je pravda, ale já byla u psa poprve a tak to taky vypadalo. Nicméně povedlo se a za dva měsíce jsem přivedla na svět svoje první štěňata.Musím říct, že tehdy si mě pán i paní hleděli, to víte, investice…

První štěňátka jsem oplakávala dlouho.Jenže potichu, protože metla byla hned vedle dveří a že jsem se něco nadostávala. Tak to šlo čtyři roky, štěňata jsem měla každého půl roku a když odcházela, vždycky jsem plakala. Nebylo mi to moc platné, nikdo mě neposlouchal. Pak přišel den, kdy mě pán naložil do auta a odvezl do velkého domu, kde to vonělo psy. Zaslechla jsem něco o dovolené a hlídání. Že bych hlídala já tady? No nevím, nevím, krčila jsem se mezi dveřmi. Za pánem se zvedl oblak prachu a ke mě se natáhla lidská ruka. Hlas byl stejně příjemný, jako ohlazení. "Propána,chudinko, ty vypadáš," pravila ta paní a nabídla mi piškot. Teda, že je to piškot jsem se dozvěla až mnohem později, nikdy jsem takovou dobrotu nejedla.

Vzala mě do koupelny a já poprve v životě zažila koupel.No, bez té bych se teda obešla, ale ta paní říkala něco o blechách a vyrážce, a nakonec to bylo příjemný, protože mě odnesla do obýváku a uložila do křesla. Pak mi nabídla plnou misku, což jsem obratem spucla a upadla do spánku. Druhý den mě vzala do náruče a odnesla na dvůr. Já jen koukala. To není možný, tolika psů… Byl tady jeden velikej, hnědej a chlupatej, ten tomu šéfoval. Pak spousta malejch, co na mě pokřikovali - ale nic ve zlém, jen tak z radosti, něco jako ahoj, jak se máš, kdo jsi, budeš tady dlouho? Za chvíli už jsem lítala s nima a zjistila, že je to moc prima parta.

Domov mi nijak nechyběl, a já nechyběla tam. Ta nová panička za mnou jednou přišla a říkala, že tady už zůstanu, protože majitelé mě nechtějí. Ale nepustí mě do pole, jak říkal bývalý pán, ale nechá si mě doma, dodala vztekle.

Od té doby uplynulo devět let. Nějakou chvíli trvalo, než jsem zjistila, že si mě tady nechají napořád, ale od té doby to mám pošéfovaný. Ukazuju těm chudákům, co domem prochází, že tady ruka neznamená bití, ale pohlazení a plné bříško. Říkají mi všelijak, Terezo jen když nechci na procházku, jinak jsem Titimiti, Pitrýsek, Terinka, Tetris…Slyším na všechno, je to jistější, abych náhodou nepřišla o nějaký pamlsek. Za tu dobu jsem odchovala ještě jedny štěňátka, protože po paničce všichni somrovali moje potomky, což přikládám faktu, že jsem nejen inteligentní, ale i krásná.

Víc už ne, protože jsem měla moc těžký porod a panička se zařekla, že mě už trápit nenechá. S dětma jsem si užila moc legrace, celá rodina z nich byla auf a taky moc pečlivě vybírala, kam půjdou.Dodnes je vídávám, i když už jsou to taky staří psi. Já dokonce chodila na cvičák a předváděla velkejm mladejm psům nejen perfektní aport, ale taky zákus do rukávu. Na požádání dělám dodnes "kritrsáka" což znamená, že se dokážu parádně rozzuřit, ale to je jen tak, z legrace. Taky jsem se naučila mluvit, takže piškot si vynutím vždycky, když si před někoho stoupnu, zadívám se mu do očí a řeknu MŇAM MŇAM. 

Ven chodím celé roky zásadně bez vodítka, protože obojek a takové věci pokládám za degradaci. Obojek jsem teda nosila, takovej řetízek, ale nakonec mě z něj museli vystříhat kombinačkami, protože jsem trochu přibrala a už mi nešel stáhnout přes hlavu.No co, nejsem nejmladší a na linii kašlu.

Oči už mi moc neslouží, ale sluch mám pořád dobrej, takže dodnes funguju jako zvonek. No, aby taky ne, když spávám v obýváku v křesle pod oknem. Zuby mám taky jak noty na buben, ale když jsme byli posledně u veterináře, chválil mě, jaká jsem na svůj věk štramanda. A to mě neviděl, jak jsem lítala, když jsme vylezli z ordinérie.Kdepak, doktory nemusím, celej život k nim chodím jen na ty píchance.

Doufám, stejně jako panička, že na tomhle světě ještě nějakej pátek pobudu. On totiž život není zas až takovej pes, víte.. Stačí jen mít k němu ty správný lidi.