Naše třiapůlletá česká strakatá čubizna Bony nám těsně před koncem roku začala hárat. Bydlíme na okraji městečka. Žádná rovina, ale pěkná pahorkatina. Lednové počasí změnilo všechny vyšlapané stezky a vyjeté cesty v nebezpečná ledová koryta. Stráně se pokryly hustou sítí ledových cestiček v myších stezkách a drny, oslizlé od namrzávající mlhy, kloužou pod botou. A připomínám i napůl zmrzlé krtiny, taky lahůdka… 

Místní komunikace jsou zas dílem ledovou plochou, dílem čvachtem plným posypové soli. Bez trekové hole neradno vycházet, všude je z kopce. Do svítání daleko, veřejné osvětlení smutně problikává smogovou mlhou, na stráních a lesních cestách tma tmoucí. Mlha. A když ne mlha, tak poryvy větru, až vám uši přimrzají k hlavě.

Perete se s kluzkou zemí, neposlušným psem a rozmary počasí. Jak se vztekáte a je vám horko, orosí se vám brýle. To už nevidíte vůbec nic… Nemáte volnou ruku, abyste si sundali brýle a otřeli je kapesníkem. Vzteky bez sebe narvete drahou optiku do kapsy a vidíte rozmazaně a modlíte se, abyste se při pádu skulili na druhou stranu, než jsou ty zatracený brejle!

Hormonálně nevyrovnanou čubiznu nelze pustit z vodítka. Poměrně poslušné zvíře se změnilo v klubko vášní na čtyřech tlapkách. No zkuste si to představit - dvacet kilo neposednosti vámi cloumá na osmi metrech šňůry. Protože tlapky kloužou, je nutno pořádně zabrat a urvat láteřící paničku, vrávorající na ledu, ať se hne, kam nos čubu táhne! Všude je takových báječných pachů, celé okolí je označkované od loudících nápadníků, rajská vůně pro hormony ovládanou čubiznu.

Kolem domu na střídačku táboří dva až tři sexuální loudilové, na vycházkách se k vám přidávají další. Čubizna si neomylně vybere za favorita toho nejolezlejšího a vy přímo vidíte, jak mu blechy v kožiše pořádají manévry. Ostatní partaje v domě na vás koukají podezíravě, jako kdybyste si ty vometáky drželi u vchodových dveří schválně…

A tak se ráno i večer posunujeme po světě. Treková hůl slouží dílem k odhánění těch dotěrů, dílem k tomu, abyste se na ledové plotně nezabili úplně. Nejhnusnější sexuální loudil vždycky využije příležitost, kdy čubizna odběhne na celou délku vodítka a vy v tu chvíli nemůžete zasáhnout přímo, zejména tou trekovou holí. A už se na ní sápe, zepředu, zezadu, balancuje na zadních a maká, maká… Vy chytáte rovnováhu na ledu, nadáváte, škubete vodítkem a přivoláváte čubiznu, která je hluchá-blbá-neposlušná. Blechy přeskakují a objevují nové, dosud neobydlené kontinenty...

V neděli odpoledne jsem za sebou táhla vlastní čubiznu, čtyři loudily a dva páníčky, jejichž psi podlehli omamné vůni hárající feny a zcela ztratili jakoukoliv poslušnost. Čubizna se na dva z těch nešťastníků zuřivě sápala, vrčela a štěkala jak šílená, dvěma by naopak ochotně podlehla. Všech pět se mi zamotávalo do dlouhého vodítka. Za námi se střídavě ozývalo: "Lorde! Alánku! Ke mně! K noze! Fujeto! Cojeto! Pani, netlučte mi toho psa! Au sakra, tady to klouže!"

Naopak s potěšením prožívám opakované scénky: jdeme s čubiznou na vodítku, pěkně svižně si vykračujeme. A tu pes "na volno". Volám na majitele: "Držte si toho psa!" A majitel obvykle: "On příjde. On nic nedělá. Chce si jen hrát. To je dobrý, on se nepere."

No tak jo, jak myslíte, jen klidně nechte ty ruce v kapse. Jdeme dál, pes nás oddaně následuje. Majitel pořád nic, klídek. A tak postupně mizíme za obzorem a majitel se jme přivolávat svého dříve poslušného psíka. Marně. Majitel se rozkluše za námi za setrvalého hulákání. Pes neslyší, nechápe.

Když majitel dofuní na normální doslech, zastavím se s čubiznou a konverzačně prohodím: "ona hárá". Majitel začne provádět tance kolem nás ve snaze odlovit svého psa a připnout ho konečně na vodítko. Pes kupodivu náhle chápe a rozhodně nemíní spolupracovat.

Stěžovala jsem si sousedce, že tu hormonálně nevyrovnanou čubiznu bych někdy přetrhla. Sousedka se smála, ať jsem v klidu, že hormonální nevyrovnanost je běžným ženským společníkem. No jo, milá slečno, ale snad se kvůli tomu nemusíme voblizovat s každým vometákem, ne?!