Myší stráně začínají hned za našim domem a prozkoumávání myších děr je denní zábava naší strakaté české psové Bony. Naše čubizna myší díry bedlivě sleduje, sem- tam v některé z nich začne zuřivě hrabat a není k přivolání. Sice slyší, ale nedbá! Proč je to zrovna TAHLE myší díra a ne ta vedle, to opravdu nevím.

Usilovným hrabáním se toho moc nezíská, lovecké štěstí má psová tehdy, když myš pádí do některé z děr a čubizna jí včas zmerčí. To pak snožmo vyskočí, všechny packy úplně dřevěné a lup - už drží myšu v tlamě. A tady nastává fáze chválení a lákání na pamlsek, jenže psová neodchází od nedodělané práce. Myší úlovek nejdřív požvýká a pak si s ním po kočičím způsobu chvíli hraje.

Naštěstí to už je myša po smrti, ale ani tak to není nic moc pěkného napohled. Naučila jsem se úlovek jí nebrat. Poučením mi bylo jedno zimní mrazivé ráno před dvěma lety, kdy jsem se jí snažila úlovek sebrat, aby to nesblajzla, a nakonec jsme měly každá půlku. Tedy, pro vaši informaci, já jsem svou půlku nesnědla. Úplně k popukání, když čubizna usilovně hrabe a myša klidně odejde mezi jejíma zadníma packama a rozvážně zamíří do jiné díry…

Venkovní myši jsou kořist, k myšům domácím má naše Bony nepochopitelnou toleranci. Když byla čubizna malinká, ani ne půlroční štěňátko, trávili jsme podzimní dovolenou na chalupě. Přes léto obvykle necháváme dovolené rodinám s dětmi a pilně oba chodíme do práce. Já miluji dojíždění do Prahy v době letních prázdnin, když jsou ulice průjezdné a obchody prázdné.

No a malinká čubiznička si tehdy sama našla spací místečko pod kamny, která jsou na nožičkách. Tak jsme jí tam dali deku a dodnes je to nejoblíbenější azyl. Jednou takhle večer manžel vypadl do hospody, za zahradou nám řvali jeleni a třískali se parožím, až mi hrnky drnčely v kredenci, na půdě štrachala kuna a po kuchyni (která ještě tehdy neprošla rekonstrukcí) mi běhala myš.

Voprsklá myša, která si klidně přiběhla očumákovat spící štěně! Skoro jsem se bála, že myša kousne štěně do čumáku. Naštěstí se Bony vzbudila a potěšeně hleděla na malého návštěvníka a pak zas klidně odfoukla a pokračovala ve spaní. A tak zřejmě naše Bony dospěla k závěru, že domácí myši do chalupy patřej´ a tohle přesvědčení jí vydrželo dodnes.

Vloni na podzim někdo zapomněl zavřít pořádně dveře do chodby, když jsme odjížděli, a tak se zase jedna drzá myša dostala do seknice. Našli jsme ji v pátek po příjezdu na chalupu. Myslíte, že jí čubizna lovila? Ani nápad. My honili myšu se smetákem a čubizna pobaveně přihlížela, namísto aby aspoň trochu pomohla.

A kdyby vám někdo tvrdil, že máte-li v baráku kunu, myši se tam nedrží, nevěřte tomu. U nás se ta zvířena nějak dohodla - horní prostor na půdě patří kuně, dole si to užívají myši, to vše za laskavého dozoru naší čubizny…Ovšem na zahradě, tak je naše Bony na myši PES!