24.10.2019 | Svátek má Nina


PSI: Majestát zvaný doga

23.8.2007

Dogovitý trialog
Jsem vysazenej na dogy,
neb voněj mi jak Hot Dogy, zarýmoval pes Mon.
Je libo hořčici a kečup? zeptal se kocour Tichon.
Nejvíc mu voněj dogátka,
nemotorná jak slůňátka, zarýmovala fenka Aura.
Je libo vidličku a nůž? zeptal se kocour.
Já dogám voním jak lívanec,
přičichnou - a hned je secmazec! zarýmoval Mon.
Je libo Diazepam? zeptal se kocour.

Dogovitý pes byl držen, chován a šlechtěn nejen jako tělesný strážce bohatých a společensky významných lidí a ochránce jejich rodin a majetku, ale i jako nepodplatitelný strážce skvostných paláců, vojenských ležení a pevností, zavlažovacích kanálů, sýpek s obilím a dalších životně důležitých zařízení a objektů. Obrovský pes již svým děsivým zjevem budil respekt, jeho dunivý hlas již na dálku odrazoval vrahy, lupiče a záškodníky. Starověké a středověké dogy nebyly svou povahou žádní beránci, ne nadarmo se jim říkalo daviči. Již staří Sumerové chovali silné, až 120 kg těžké a 110 cm v kohoutku vysoké psy, kteří dokázali zardousit člověka, již staří Asyřané chovali obrovské dogy, pomocí nichž udržovali doslova diktátorský režim ve své říši.

Také psi starověkých germánských kmenů byla silná a mohutná zvířata s drtivým stiskem, která strážila majetek kmene, což byl jak dobytek, železné nástroje, koberce a zlato, tak ženy a děti. Psi později nazývaní mědvědohryzové a býkohryzové pomáhali při lovu strašlivých zvířat, jakými byl v hlubokých lesích medvěd, divoký kanec, zubr a tur, a aktivně a velmi efektivně se zúčastňovali bitev germánských kmenů s pány tehdejšího světa - s Římany.

Nedaleko Berlína byly při archeologickém výzkumu nalezeny kosterní pozůstatky mohutného psa z 1. tisíciletí před naším letopočtem. Jednotlivé detaily jeho lebky evokují podobu současných dogovitých psů. Ve 4. století našeho letopočtu se dali do pohybu Alani, kočovné kmeny sarmatského původu ze Zakavkazska. Jejich obrovští bílí pastevečtí psi jsou prapředky francouzských a anglických molossoidních plemen a dochovala se písemná svědectví, že psi Alanů neznali kompromis.

Doga je dodnes synonymem pro obrovské statné zvíře s masívní hlavou, s vyrovnanou povahou a s dunivým hlasem, jemuž pod lesklou hladkou srstí hraje každý sval. Když se řekne "doga", většina lidí si i dnes představí šlechtické sídlo s nádherným parkem, v němž se spolu s dámou v róbě z krajek a sametu, kol bělostné šíje perlový náhrdelník, promenáduje obrovský pes majestátního zjevu, impozantní psí průvodce. Na několika dobových kresbách jsem viděla, že také doga bývala chráněna před nepřízní počasí sametovým pláštíkem či hedvábím podšitou kazajkou, na zlaté výšivce perly, tesáky bílé jak perly, oči jak rubíny... Ptáte se, jak se na dálku rozezná paní vévodkyně a doga? No přece podle toho, že doga nemá paraplíčko! Doga bývala stejným dekorativním prvkem zahrady jako kašna s vodotryskem, stejným dekorativním prvkem paláce jako mramorový krb, křišťálový lustr či zlacený trůn. Velcí dogovití psi bývali v držení boháčů či státních institucí, protože uživit dogu by chuďas nedokázal. Také k čemu by mu doga byla, když mu neměl kdo co ukrást, když byl bezvýznamný jak bodlák u cesty?

Vlastnictví velkého psa bývalo navíc omezováno i zákony. Zákony také pamatovaly na škody, které toulavý či kousavý pes způsobil. Pokud vlastníte dominantního kousavého psa, nevracejte se strojem času do Babylónie, protože pokuta za usmrceného plnoprávného občana tehdy činila pět ročních platů námezdně pracujícího člověka!

Dogovití psi jsou unikátní nejen svým exteriérem, ale i povahou. Zvláštností jsou i přesto, že svět psích plemen je jedním z nejpestřejších a nejrozmanitějších živočišných světů. Já osobně si myslím, že doga pracuje už tím, že vypadá tak, jak vypadá, že jejím pracovním "nástrojem" je její vzezření: její exteriér cizího člověka bezpečně odstrašuje, její hlas důrazně varuje, upřený pohled jejích očí umravňuje. Užitkovost dogovitých má však své mantinely. I když několik dogovitých plemen bylo označeno za všestranně použitelné, přesto je třeba brát onu "všestrannost" s ohledem na velikost, hmotnost, krátkou srst, vyšší práh vzrušivosti a na další specifika dog s jistou rezervou. Dokladem toho je fakt, že dogovití nikdy nebyli chováni v tak masovém měřítku, jako ostatní plemena.

Na dogu mohou být kladeny jen jejím fyzickým a psychickým parametrům přiměřené pracovní nároky, jinak se z poklidného dobráka stane tvrdě útočící běs. Hladová, necitlivým přístupem vystresovaná či nemocí sužovaná doga dokáže pro člověka smrtelným nebezpečím, což dokládá útok hladových bordeauxských dog na návštěvníky jejich pánů v Česku, surově bitého bulmastifa na své pány v Rusku a vražedný útok tří mastifů a buldoka na správce pánova domu v Americe.

Někteří dogovití oku laika lahodí, někteří ho svým zjevem děsí, ba odpuzují. Jejich výchova, krmení, péče o ně apod., je také mnohem časově náročnější a finančně nákladnější, než u psa jakéhokoli jiného plemene. Pes patřící do skupiny dogovitých, ať je střední velikosti, nebo těžkotonážní obr, je svým způsobem prubířským kamenem lidských kvalit svého pána. Stále platí to, co kdysi prohlásil můj děd, velký milovník psů: "Doga není pes pro obyčejného člověka s jednou kapsou prázdnou a s druhou vysypanou, doga je pes pro panstvo a pro fajnšmekry."

Dogovité nespojují pouze jednotlivé prvky v jejich exteriéru (zejména robustní lebka se zkrácenou čenichovou partií), ale, a to především, jednotlivé prvky jejich povahy. V čem si jsou jednotlivá dogovitá plemena podobná a v čem se od sebe liší? V čem se dogovití liší od ostatních psích plemen? V čem spočívá jejich výjimečnost, v čem tkví jejich slabiny? Na tyto a další otázky mi dosud žádná monografie o dogovitém plemeni odpověď nepřinesla. Každý autor, většinou to byl chovatel, psal o jednom konkrétním plemeni, to jest o tom svém, aniž by se koukal napravo nalevo, aniž by viděl spolu s klady i zápory...

Nikoho dosud nenapadlo provést srovnání například německé dogy s bullmastifem, bullmastifa s tosou, tosy s boxerem... a zamyslet se nad dogovitými molossy jako nad jednou velkou rodinou, v níž vystupují rysy společných předků. Proč je anglický mastif zařazen v českém překladu standardu FCI mezi dogovité molossy, proč je dánská a mallorská doga zařazena mezi molossy typu mastifa? Také vám to vrtá hlavou?

Proč většina autorů kynologické literatury udává za předka dog a mastifů tibetskou dogu, ačkoli ta je coby moloss zařazena spolu s ostatními pasteveckými psy mezi honácké psy horského typu? Na tyto a další záhady budeme hledat společně odpověď. Dogovití

Žádná rodina psů neurazila tak dlouhou cestu po časové přímce jako molossové. Některá plemena zařazená mezi molossy si zachovala svou podobu, ačkoli jejich podobenky objevené archeology jsou staré až 8 tisíc let (například neapolský mastin, cane corso, středoasijský pastevecký pes a anatolský pastevecký pes). Některá molossoidní plemena se ve své dnešní podobě objevila před několika stoletími (například mastif, brazilská fila, argentinská doga), ba jedním dvěma stoletími (rotvajler, boxer, německá doga, tosa)... Prapředci dnešních molossů se rozšířili po Evropě v několika vlnách: jako psi Árijců, jako psi Keltů a pak s kmenem Alanů.

Žádná rodina psů se nešířila po kontinentu zvaném Evropa tak paprskovitým způsobem, jako molossové. Všade, kde se Árijci, Keltové a Alanové usadili, se jejich velcí dogovití psi křížili s tamější psí populací a jejich potomci vešli do dějin starověku jako hyrkánští psi (rozlehlá oblast Asie, patřila do ní i dnešní Střední Asie a Zakavkazsko), hibernští psi (Irsko), épeirští psi (Řecko, Albánie, Rumunsko), hispánští psi (Španělsko), britští psi (Velká Británie), germánští psi (Německo) a lusitanští psi (Portugalsko).

Dogovití molossové pracují jako pastevci i ovčáci, honiči i lovci velké zvěře, ceněni jsou jako hlídači, strážci i obránci, využíváni jsou jako psi služební i jako psi společenští, některá plemena jsou dokonce prezentována jako pracovní, služební a společenská zároveň (například rotvajler, boxer), ano, žádná skupina psích plemen se nemůže pochlubit tak širokou škálou pracovní náplně jako představitelé skupiny 2, sekce 2, podsekce 2.1. Výška dogovitých se pohybuje od 42 cm do 102 cm v kohoutku, jejich hmotnost od 35 kg do 120 kg. Největší dogovitý pes je německá doga, nejtěžší neapolský mastin.

Dogovití jsou krátkosrstí psi, a tak péče o jejich srst není časově náročná. Kvůli krátké srsti však žádné dogovité plemeno nemůže být v našich klimatických podmínkách celoročně drženo mimo dům, neboť by mu vlhko a třeskuté mrazy zkrátily život. Dogovití psi vyžadují neustálý kontakt s člověkem, nejsou to psi vhodní do kotce či k samostatnému strážení objektu. Pouze silná citová vazba na pána a jeho rodinu plus dostatek kvalitní potravy z nich činí zvladatelné, spolehlivé a po všech stránkách příjemné partnery.

Kdo jsou mastifové? Ve středověku byl za mastifa označován každý větší pes s robustní kostrou, velkou těžkou hlavou a neobyčejně mohutným osvalením, který se vyznačoval silným hlídacím, strážním a obranným instinktem. V oblastech s chovem ovcí a koz pes provázel a chránil stáda před dravci, ve městech strážil vily aristokratů, na venkovských panstvích strážil dům plný rodinného stříbra před zloději a oboru plnou vysoké zvěře před pytláky, byl pomocníkem statkářů a řezníků, jimž hnal vybrané kusy zejména hovězího dobytka na trh a na jatka.

Dalším názvem velkého statného hafana byl bandog - pes držený na řetěze. Pes byl přes den uvázaný, aby pro své okolí nepředstavoval potenciální nebezpečí, feny na řetěze i rodily. Večer pak byl vypouštěný jako nesmiřitelný strážce paláce či statku, noc pro tohoto psa znamenala svobodu. Běda každému cizímu člověku, který se v noci střetl s hlídačem, jemuž hrál pod kůží každý sval, cukal každý nerv, jehož krví podlité oči rudě žhnuly a jehož prací bylo zabíjet! Slovo bandog vzniklo spojením starého saského výrazu Bande, které znamenalo řetěz, a slova Dogge, které dodnes znamená pes.

Mnohé kapitoly z historie psů označovaných za mastify patří do říše bajek a pověstí, můžeme je označit za kynologickou latinu. Přesto existují hmotné důkazy, které dokládají, že psi typu mastifa štěkali stovky let před naším letopočtem. V Britském muzeu pozorně oprašují polovypouklou plastiku (basreliéf), neboť ji neznámý umělec stvořil v roce 850 let před naším letopočtem. Zobrazuje mohutného psa se silnou kostrou, velkou hlavou, krátkou mordou, s vráskami na čele a se záhyby volné kůže v obličejové partii a s dvojlalokem na hrdle, což je charakteristické zejména pro dnešního neapolského mastina. Volnou kůži na celém těle a lalok má například brazilská fila a buldok, vrásky v obličeji a lalok například kanárská a bordeauxská doga a také japonská tosa.

O čem tento pomalu tři tisíce let starý "popis exteriéru" psa dovezený do Britského muzea ze starověkého města Ninive svědčí? O pracovní náplni psa! Příroda totiž každé zvíře náležitě vybaví, aby přežilo. Také velkého psa pro jeho zaměstnání dobře zabezpečila. Psy používané jako daviči nejen velké zvěře, ale i mužů nepřátelských kmenů a říší příroda "oblekla" do volné kůže jak do skafandru, a ta kůže byla silná a elastická. Mocný kožní záhyb psům bezpečně chránil šíji a mohutný lalok pak hrdlo a předhrudí. Před čím volná kůže psy chránila? Před traumatizujícími, ba život ohrožujícími kousanci a poraněními.

Stejný ochranný "pracovní oděv" příroda nadělila i molossoidním pasteveckým psům, zejména středoasijským pasteveckým psům, kteří chránili stáda před vlky, rysy a medvědy: tesák dravce prokousl jen záhyb volné kůže na šíji, krční tepna zůstala ušetřena. Jakmile má náš pes volnou kůži a ochranný lalok, znamená to jedno jediné: jeho prapředkové nebyli žádní hejpočkej!, naopak, byli to stejně stateční bojovníci jako vlk, jako rys, jako medvěd, jako lev...

Pouze domestikace a cílená šlechtitelská práce učinila z dogovitých to, čím jsou dnes: pánovi oddané, při správné výchově a vedení zvladatelné zvíře. Mnohá dogovitá plemena jsou v běžném životě nekonflitní, některá dokonce k lidem i zvířatům smířlivá zvířata (například anglický buldok, boxer, šarpej). Jenom nezkušený nebo lhostejný člověk však nepočítá s tím, že v hlubinách duše všech molossoidních plemen stále dříme - davič.

Jakmile je psí plemeno opatřeno volnou kůží a laloky, musíme počítat s tím, že si jeho příslušník v mezní situaci rychle vzpomene, že je potomkem psího bojovníka. Při obraně pána či při sebeobraně pak nevyužívá pouze své velikosti, hmotnosti a silných čelistí, nýbrž i grifů svých prapředků. Instinkty, které má zakodovány v genech, v krizové situaci procitnou a začnou psa řídit stejně, jako vás řídí při jízdě automobilem navigace. Proto jsou vážně míněné ataky dogovitých i pasteveckých plemen tak efektivní a pro objekt nebezpečné, ba tragické.

Legenda o tibetské doze

Již dlouho se traduje, že psi velcí jak oslové, které údajně viděl Marco Polo na území obývaném Tibeťany, byly tibetské dogy. Vzhledem k tomu, že italský baron Prášil v Tibetu nikdy nebyl, viděl na své cestě na dvůr Kublajchána a odtud do Číny mongolské pastevecké psy, u nichž sice převažuje černé zbarvení s pálením, ale jsou o více než 10 cm v kohoutku vyšší než tibetské dogy a mají, stejně jako kavkazani, o něco delší čenichovou partii. Když známý kynolog Samuel Turner cestoval v roce 1800 ve službách Východoindické společnosti do Tibetu, pozoroval tam "tibetské dogy jako stálé průvodce tatarských pastevců". Koho tím Tatarem pan Turner myslel? lámala jsem si hlavu. Lámala jsem si ji o to víc, protože moje babička, když jsem něčemu elementárnímu nerozuměla, zděšeně volávala: "Bože, ta holka je snad Tatar, či co?" Mám tedy k babiččiným Tatarům - všichni měli nabeton blonďatý culíky a zelený oči a každý Tatar se jmenoval Irenchán - citový vztah.

V 6.-9. století se říkalo Tataři všem mongolským kmenům podle mongolského kmene Ta-Ta. Ve 13.-14. století bylo toto označení rozšířeno na další národnosti Euroasie. Pod velením Čingizchánova vnuka se mongolská armáda dostala až na Moravu. Slovo Tatar se vžilo v slovníku Slovanů jako označení někoho, s kým si zbla nerozumíte.

V 16.-19. století se takto říkalo všem muslimským národům v Ruské říši, ještě nedávno tak Rusové nazývali i kavkazské Čečence. Velké množství Tatarů žije (kromě Tatarstánu) v Kazachstánu a Uzbekistánu, takže pan Turner buď viděl mongolského pasteveckého psa, nebo polodlouhosrstého středoasijce, neboť Tibet jižně sousední s Východním Turkmenistánem. Středoasijec se též vyskytuje v černé barvě s pálením.

Jak by se předchůdci tibetských dog, jichž musilo být v lámaistických klášterech "pět a půl", protože čím psiska krmit, když ani pro lidi příliš jídla nebylo?, dostali do celého světa? I zde mají kynologové vysvětlení po ruce! Tibet prý dogy opustily spolu s kočovnými árijskými kmeny, které se daly kolem roku 2 tisíce před naším letopočtem do pohybu jak tisíciletá voda.

Obrovské množství bílého árijského lidu s plavými vlasy a s modrýma očima sice sestoupalo z horských oblastí a vydalo se za životním prostorem, ale nebyly to oblasti Tibetu, nýbrž Kavkazu! Tibet by nikdy neuživil takové množství lidí, jaké se tehdy vydalo na cestu za nadvládou tehdejšího světa. Vysoce kulturně a technicky vyspělí Árijci si podmanili původní obyvatele Indie a poté pronikli do nížiny kolem Eufratu a Tigridu, do Persie, Mezopotámie a Sýrie. Původní název dnešního Íránu zněl v sanskrtu Árján, tj. zem Árijců.

V Indii část Árijců pobyla, pak si to namířila do Řecka a do ostatních států Evropy. Proto se jazyky, jimiž mluví více než polovina lidstva, nazývají indoevropské. Patří mezi ně nejen jazyky indické, íránské, arménština, albánština, jazyky slovanské, baltské, germánské, keltské, italické, řečtina, indoevropským jazykem hovořili i staří Chetité, Frygové, Thrákové, Ilyrové... O obrovských psech Árijců usídlených v Indii hovoří středověcí historici jako o indických psech. Psi se rozšířili do všech koutů tehdejšího světa i díky permanentním válkám a bitvám mezi kmeny, státy a říšemi.

Například militantní asyrská říše, v níž vládnoucí a mocenskou vrstvu tvořili Árijci, se doslova uválčila, nepřeháním, když řeknu, že Asyřané neprožili den bez války či bez přípravy na ni. Jací psi stáli Árijcům po boku při terorizování původních obyvatel či trestních výpravách proti sousedním kmenům dokládá starověké vyobrazení tzv. asyrské dogy. Indické psy prý dostal darem i slavný milovník psů Alexandr Makedonský.

Není vyloučeno, že se tzv. indičtí psi účastnili válečných akcí starého Řecka a později i římské říše, čímž se rozšířili i do západní Evropy. Kynologové, kteří sveřepě tvrdí, že prapředky molossů byly tibetské dogy, se tedy mýlí. Mýlí se i ti, kdož jejich názory bez rozmyslu přejímají. Vůbec neberou v potaz, že do moderní doby bylo putování do Tibetu takřka nemožné: poutník musel zdolat vysokou hradbu hor, čekaly ho dlouhé a úmorné pochody nevlídnou pustou krajinou ve vysilující nadmořské výšce, nepřítelem mu byl vítr a chlad, žízeň a hlad, v řídce osídlených oblastech pak loupeživé hordy a nepřízeň vládních úředníků, kteří jen neradi dávali povolení cizincům k návštěvě Lhasy, do klášterů měl cizinec vstup přísně zakázán... V Tibetu nebylo nic lákavého, kvůli čemuž by měl starověký či středověký člověk v souboji s přírodními živly riskovat svůj život. Žádná karavana tedy neprocházela napříč "střechou světa", jak se Tibetu říká, ale poctivě ho obcházela.

Kynologové si vymysleli legendu o tibetské doze dozajista proto, že jim připadalo jaksi nepatřičné přiznat, že v žilách dogovitých psů tepe krev obrovských árijských hafanů, že prapředci dnešních psů patřili starověkým dobyvatelům, kteří inspirovali dobyvatele novověké. Se stejnými předsudky a zábranami, které vyplývají z chronické xenofobie k mocnému německému národu, se dlouhou dobu potýkali i němečtí chovatelé německých dog. Plemeni se dlouho říkalo dánská doga nebo ulmská doga, neboť vše německé bylo zejména po obou světových válkách krajně nepopulární, především ve Francii a ve Velké Británii.

Staří Árijci vyznávali patriarchát a čistotu rasy, jako první zvládli metalurgii železa, přičemž jimi vyrobený železný sloup vztyčený v Indii dodnes nezrezivěl. Zavedli védské náboženství zaměřené na uctívání přírodních sil jako je oheň, slunce, vítr, voda apod., z něhož se vyvinul hinduismus. Ustavili 4 společenské kasty, přičemž původní obyvatele Indie, jimž říkali "černé kůže", zpočátku urputně vyhlazovali a pak zotročili. Kdo nevěří, ať si prostuduje staré posvátné indické knihy zvané védy, některé z nich již byly přeloženy ze sanskrtu do češtiny. Bůh hromu a blesku Indra byl i bohem válečníků a jeho jméno zní v sanskrtu Árja. Árja znamená Vznešený.

Není mastif jako mastif

Existovaly dva typy mastifů: lehčí typ byl používán jako lovecký pes, těžší typ jako strážce a obránce.

Aristotelés byl velký řecký myslitel a spisovatel a velký byl tím, že se, lapidárně řečeno, zabýval vším, od filozofie, historie a státovědy, přes matematiku, fyziku a logiku, až po strategii, ekonomiku a biologii. Stihl toho ten řecký mudřec ve svém životě hodně, dokonce být i učitelem slavného vojevůdce Alexandra Makedonského, který byl velkým milovníkem psů, vždyť vyrostl na královském dvoře plném nejen hbitých loveckých čoklíků, ale i těžkých pasteveckých hafanů z Molossie. Aristotelés doporučoval zkřížit lovecké psy Sparťanů s molossy, doufal, že jejich potomci se budou vyznačovat "nepřekonatelnou odvahou, věrností a vytrvalostí".

Molossové byli popisováni jako velcí statní psi s těžkou hlavou. O tom, jak tehdejší řečtí molossové vypadali, si můžeme učinit představu, když se zahledíme na dobovou kresbu psa Kerbera, hlídače podsvětí. Všeobecně se tradovalo, že molossové tomuto psovi, který patřil hrdinovi Heraklovi, "z oka vypadli".

Dalším názvem molosských psů byli psi z Épeiru. Épeirem se nazývala hornatá krajina na hranici Řecka a Albánie. Její lid se živil pastevectvím a jeden z épeirských králů měl za jménem hrdý přídomek Pastýř. Psi, kteří horalům střežili stáda, byli obávanějšími dravci než samotní řečtí horští lvi.

(Úryvek z knihy o dogách, podrobnosti zde

 

Irena Sehnerová


KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.