Už si ani nepamatuji, kdy jsem zahrabala svoji úplně první kost. Ale pamatuji si, jak mě to moje maminka Míša a všechny tety i strejdové jezevčíci učili. Byla to jedna z prvních lekcí " Jak být důležitým psem". Štrachali jsme tenkrát se sourozenci po zahradě a hledali do čeho rýpnout a kam strčit zvědavý, zatím ještě krátký čumáček. Myslím, že to byl strejda Dalamánek, který nám jako první předvedl jak na to.

Začal jednoho dne hrabat díru do země, přední nohy mu kmitaly jedna radost, zadníma se zapřel, drápy svištěly vzduchem, ocásek tvořil ve vzduchu viditelná kolečka. Hlína lítala všude kolem a nám se to strašně líbilo, byla to děsná legrace, takovej krásnej nepořádek! Občas zapojil i čumák a hlínu a drny trhal ostrýma zubama. Pak slavnostně uložil kost do země a jak se důkladně ji zahrabat.

Pracoval pečlivě, čumákem zase nahrnoval rozházenou hlínu zpět do jámy a vypadal při tom děsně moudře a důležitě. My byli jako u vytržení! "Proč ten krásnej nepořádek zase uklízí? Co to má znamenat?" Trvalo mu to nějakou chvilku a pak, když naposledy uplácal čenichem hroudu a místo "záhrabu" nebylo téměř rozeznatelné od okolního terénu, se k nám otočil a řekl: " Tak mládeži, tohle si dobře pamatujte! Kosti je třeba zahrabávat tak, ať to nikdo nepozná. Dobře zahrabaná kost, vám může zachránit život!" a pak našim špalírem odkráčel se vztyčenou hlavou. My na něj koukali jako na Boha a jeho slova jsme si vzali k srdci a vryla se nám hluboko do paměti.

Následovalo pak spoustu hodin tréninku a tvrdé dřiny. Naše drápky byly ještě tenké, naše svaly slaboučké a zoubky jako jehličky se těžko prokousávaly částečně promrzlou půdou. Nezvládali jsme tak pěkně uhrabat hlínu zpět, aby nebylo nic poznat. Při odchodu do nových doupat už jsme ale byli daleko lepší a zdatnější.

V novém doupěti to nebylo jen tak, zjistila jsem, že tam nemám pořádnou zahradu, jen jakýsi malý betonový dvorek - visící ve vzduchu a na něm pár krabic s hlínou, ale ty zase byly plné kytek… Musela jsem najít vhodný terén, kam zahrabat kost. Po marné snaze se několikrát prokopat podlahou k sousedům jsem to už už chtěla vzdát, ale to bych nebyla správný jezevčík. Bylo nutné najít nějakou alternativu.

Ležím a přemýšlím, jsem sama doma a rozvaluji se páníkům v posteli a pak najednou bum prásk! Nápad byl na světě! Peřiny! Peřiny jsou ta alternativa! Vzala jsem buvolí kost, vyhrabala pořádnou díru. Hlínu jsem si jen představovala, ale v mých představách ta hlína lítala až ke stropu, odrážela se od zdí a byl jí najednou plný pokoj, místo drnů jsem "upravovala" duchnu.

Šlo mi to nádherně! Nakonec jsem vzala tu kost z buvolí kůže, nutno podotknout, že pěkně ožužlanou a slavnostně jsem ji uložila do "díry". Následovalo pečlivé zahrabání a urovnání terénu. Táááák a bylo to, moje první zahrabaná kost v novém doupěti! "Páníci budou mít radost" říkala jsem si a těšila jsem se na jejich reakci. Celé odpoledne nic, nikdo nic nepoznal a já měla radost, dílo se mi povedlo! Nikdo kost neodhalil! Výborně zahrabáno, dobře odvedená práce! 

Večer se šlo na kutě, panička odhrnula peřinu a vykoukla na ni ta moje kost! Hleděla na ni jak na zjevení. Bylo na ní vidět jak je překvapená a pak, jak je na mě pyšná! "Jsem dobrá" říkala jsem si "uložila jsem smečce jídlo na horší časy, co kdyby v noci přišla k chuti?!" Ale panička se začala smát. Taková vážná věc a ona se směje?! Nechápu co je k smíchu na kosti z buvolí kůže, navíc tak krásně přilepené k peřině! "Jen počkej, až dostaneš v noci hlad, paničko hloupá!"

Od té doby zahrabávám v doupěti pravidelně, navíc jsem si "přibrala" i gauč - do těch velkých polštářů se taky skvěle zahrabává, samozřejmě pelíšek a na kobereček co mám pod postelí se dá kost nakonec taky zahrabat, přinejhorším přes ni položím plyšáka, aby nebyla vidět… Někdy ztracené kosti najdeme třeba až po týdnu, 14ti dnech při úklidu, zapadlé v mezeře v gauči, za pelíškem nebo pod polštářem…

Nedávno mě ale panička pěkně vypekla, přinesla domů deset identických kostí!!! Všechny mi je vysypala na zem a já nevěděla co dřív, kterou zahrabat jako první? A kam je všechny zahrabu? První 4 jsem zahrabat dokázala, dvě do postele, jednu do gauče a poslední do pelíšku. S ostatními už jsem si nevěděla rady a tak jsem si jednu vzala a ze samého zoufalství jsem se ji jala žužlat, hlavou se mi honilo, jestli jich šest najednou vůbec dokážu snít…

A panička se smála jako blázen… "No počkej, to ti vrátím!" říkala jsem si. A včera v noci přišel čas na odplatu. Panička mi nakonec nechala kost jen jednu, ostatní zahrabala sama do skříňky v kuchyni (každá máme jiné skrýše), na horší časy, konečně jsem ji to naučila ;-) Vzala jsem tedy tu poslední kost a zahrabala ji v obýváku pod "pozorovací polštář" na gauči u okna.

Jenže jsem si na ni včera v noci vzpomněla. Popadla mě panika "co když mi ji někdo v noci ukradne? Co když se do bytu vloupe nějaký vetřelec a tu kost mi prostě ukradne?" Chtě nechtě jsem musela vylézt z postele, šlápla jsem při tom paničce na oko a probudila ji také, ale ona se mnou jít nechtěla. Tak jsem šla na výpravu sama. Drápky cinkaly a zvonily o podlahu pak chvilka ticha, hop na gauč vytáhnout kost ze skrýše a hup dolů a zase to cinkání.

Šup s kostí pod duchnu. Chvilku jsem ji ještě žužlala, pěkně paničce u ucha… Pak už přišel čas kost zahrabat. Drápky makaly, prdýlka se mi třásla, stehna na zadních nožkách v pohotovosti, funěla jsem… Sem tam jsem vrazila zadničkou do paničky, sem tam jsem šlápla na páníčka… Pak už jen kost přikrýt a srovnat terén.

Čumákem sem a tam, rejpnout paničku do oka, strčit páníčkovi ocásek do nosu… Kost byla zahrabána. Krásná a precizní práce. Panička měla oči jak baterky a já pomaloučku usínala…Zdál se mi sen o velkých kostech, kypré půdě a šikovných drápcích…

Krásné jaro, velké a chutné kosti a zahrady plné měkké a poddajné hlíny!

Vaše drsoňka Beďulka :)