Nás na jedné výstavě psů, kam jsme si před lety udělali výlet, na první pohled zaujalo plemeno Kavalír King Charles španěl a v podstatě ihned jsme se celá rodina shodli, že až jednou… bude to kavalír.

A když odešel náš první pejsek a bylo jasné, že potřebujeme jiného psího kamaráda, jsme tedy s trochou obav začali pátrat také po povaze tohoto plemene. Jelikož s prvním pejskem byly tak trochu výchovné problémy, chtěli jsme hlavně pejska mírného, hodného, snadno zvládnutelného. Dostupné zdroje potvrzovaly naši dobrou volbu, takže jsme si zamluvili štěňátko a abychom měli jistotu, rozhodli jsme se navštívit nějakého majitele a okouknout pejska naživo.

Sehnali jsme kontakt na paní, která vlastnila fenku stejné barvy jako jsme měli zamluvenou a jeli jsme na výzvědy. Skutečnost předčila naše očekávání. První žasnutí nastalo, když jsme vcházeli k nim do domu. Vyběhl pejsek sice větší, než jsme očekávali, ale místo toho aby začal štěkat na nezvané vetřelce, přátelsky nás vítal!. Následně jsme udiveně pozorovali, jak majitelka fenkou všelijak manipuluje a ukazuje nám například barvu chlupů na vnitřní straně ucha a ta nejen že jí nerafne, ale ještě se jí to snad líbí. Takže návštěva dopadla nad očekávání dobře a my jsme si za 14 dní dojeli pro Briana.

Z Briana se skutečně vyklubal pejsek přesně jakého jsme si přáli. Jak jsme se tak díky výstavám začali pohybovat v kavalířím společenství, často jsme slýchali větu: Kavalír nikdy nezůstává sám. Slušné vychování nám zabránilo ťukat si s významnou grimasou na čelo, ale mysleli jsme si o tom své - přece kdo normální si pořídí dva psy do bytu?? Když jsme se ale postupem doby pomaloučku polehoučku rozhlédli kolem sebe, najednou jsme zjistili, že s jedním kavalírem jsme málem bílé vrány a že většina lidí jich má doma skutečně několik! Nad zajímavým úkazem člověk pochopitelně začne přemýšlet.

Čím to, že i lidé, vypadající slušně, normálně, mají doma víc psů? Že by to opravdu šlo? Je tedy pravda, že Briánek je hodný pejsek a nejsou s ním žádné problémy… Je pravda, že vždycky se nám líbili strakatí kavalíři… Ó jak by bylo krásné, kdyby si měl s kým hrát… Jak musí být krásný pohled na dva hrající si kavalíry… A když jsme v práci, měl by doma kamaráda a necítil by se tak sám… Také je fakt, že ty výstavy nejsou tak špatné a docela by se nám líbilo mít výstavního krasavce… A když už jezdíme s jedním. Místo by doma bylo… Venčit chodíme tak jako tak, jeden poslušný pejsek navíc už se ztratí…

Zkrátka a dobře, za dva roky po Brianovi jsme si přivezli Renyho. Povaha nového přírůstku do rodiny se projevila okamžitě. Místo toho, aby jako každé slušné štěňátko byl po dlouhé cestě ze Slovenska do západních Čech unavený a oslabený steskem po bývalém domově, nadšeně se snažil vyrvat se nám z náruče, když jsme ho hodlali opatrně vynést do obytné části domu po schodech, pro malé štěňátko nebezpečných a kluzkých. Jakmile se jeho tlapky dotkly pevné země a my zamáčkli slzu dojetí z jeho nadšení nad novým domovem, vrhl se ihned na Brianovy hračky. Od toho okamžiku byly jeho a Brian si jich více nevšiml. A zábava teprve začala. Ovšem trochu jiného druhu, než jsme si plánovali.

O tom ale příště :)