Možná si někdo z Vás pamatuje... No, nakonec i díky milým lidem ze Zvířetníku druhý pejsek do naší smečky přišel a já můžu s čistým svědomím říct, že jsem nelitovala, nikdy. Otec rodu Ronny se příchodem synka Charlieho velice zklidnil, kocourek Matýsek (jejda, nemá portret?) si prcka naprosto ochočil a zpracoval a letos v lednu k nám jako posila kočičí frakce přibyla z útulku ještě kočička Mia. Smečka je teď opravdu fungující a zajímavá (a to ještě kolem Vánoc vyfinišuje relativně dlouhodobý plán rozšíření o celou novou rodinku obojživelníků, strašně se mi totiž už pár let líbí drápatky a plánujeme rohové akvárium s těmihle úža tvory a k nim nějaké ty šnečky a plže mlže, kteří mě fascinují skoro stejně) a já si se spokojeným pocitem a úsměvem založila ruce a odpočívala na vavřínech, ehm...

Moje chyba, jen moje, zapomněla jsem totiž, že přesně tohle nemá Osud, ten velký ironik, vůbec rád. Krom toho, že mi v průběhu roku trochu zamíchal osobním životem, za což jsem mu nakonec moc vděčná :), tak si asi řekl, že se i ohledně zvířátek moc nudím. Přece jen dva víceméně pohodoví, relativně bezproblémoví psi, se kterými je prča 24 hodin denně, dvě naprosto bezproblémové kočky (i když boxeři by se se mnou o jejich bezproblémovosti asi hádali..) a nějaké hemžící se akvárko na cestě, to tedy jako prrr, to by za chvilku jejich panička zakrněla, žíly by se zkrátily, ego narostlo, nervy zklidnily a vyšly ze cviku… Takže AKCE!

Dne 23. října 2007 odvysílala tv šokující reportáž o boxeří fence s vyhřezlou dělohou na opuštěném pozemku v Bezdružicích na Tachovsku. Většina z Vás má asi i díky následné kampani alespoň trochu povědomí, o co se jednalo. Případ mě dost zaujal, nejen proto, že jsem sama v majetku boxíků, ale i kvůli neskutečnému přístupu majitele, který je podle mě naprosto alarmující. Neslyšet jeho neskutečné výroky přes obrazovku na vlastní ucho, obvinila bych Novu ze zveličování a překrucování, něco takového prostě nemůže příčetný člověk vypustit z úst!

No, fenečka je naštěstí už v pořádku po operaci, napříč republikou se zvedla lidsko/zvířecí solidarita jako krásná hřejivá vlna a do mě to zase vlilo trochu naděje, že i mezi těmi zmetky a sobci a píp píp píp se najdou dobré duše. Ale trochu odbočuji..

Ne, nechystáme si boxerku Kety osvojit. I když by to teoreticky šlo, je vykastrovaná, naši psi by neměli 2x ročně šílící období... no, dosti úvah :) O Kety je postaráno, zájemců, kteří jí chtěli poskytnout krásný domov, bylo dost a holčina už bydlí, takže tenhle příběh bude mít asi happy end i bez nás. A mohli bychom jít v klidu dál svým normálním naplánovaným životem. Ovšem cesty ironika Osudu jsou opravdu spletité a plné "náhod" (nebo kroků Centrální Distribuce?) a já po jednom telefonování s p. Bobálem z tachovského útulku mimoděk klikla na několik rubrik jejich webu. Krasné fotky, krásné příběhy umístěných psů, krásné... Daruji psa? 1,5letý bílý boxer hledá nový domov... Nejsem nesvéprávná osoba, většinou velice dobře vím, co dělám, ale tady jsem se najednou přistihla, že odesílám odpověď na uvedenou email adresu (šlo o maminku majitelky), během chvíle dostávám reakci, kontakt a volám majitelce.

Poslouchám celý smutný příběh o bílém štěňátku z jedné chovné stanice, kde bělásky neradi, takže všechna tahle mimíška čeká smrt utopením... Jeho budoucí panička se o tom doslechla a než ho nechat umřít, vzala si ho. Přecenila ovšem své síly a možnosti volného času svého i partnerova a podle toho to taky dopadlo. Puberťák je zavřený doma minimálně 12 hodin denně, vyjimečných není ani 15 hodin. Z pochopitelných důvodů všechno ničí, několikrát i utekl přes půl města, trápí se.. Domlouváme se na výměně mailu s podrobnými informacemi a fotkami. Bílé stvoření mě chytlo za srdce.

Bydlím teď v bytě u Hostivařského lesoparku v Praze a myslím, že jeho kapacita (toho bytečku, ne lesáče:)) je dvěma psy větší velikosti a dvěma kočkami naprosto a do posledního krychlového centimetru využita, mírně řečeno. Takže úvahy o osvojení třetího boxeřího cvoka jsou zcela bezpředmětné.. Jenže... Existují náhody? Zrovna během posledních pár týdnů se po velkém váhání rozhoduji přijmout nabídku svého partnera a trvale se přestěhovat k němu, do domu s velkou zahradou, kde jsou naši psi tak šťastní. Situace se tím pochopitelně mění jen velice málo, ani zahrada ani dům mi jaksi nepatří, takže...:)

Ovšem člověk mé nátury by si asi nenašel přednostu s averzí ke psů, že. A jelikož na mě je všechno hnedle poznat, už ten večer po telefonátu s paničkou běláska z Hradce jsem to ze sebe po pár sondovacích dotazech vysypala. S obavami, přiznám se, ne zrovna malými... Ono pozvat si mě k sobě na bydlení se dvěma hafanama, které dost dobře už nějakou dobu zná, o kočkách ani nemluvě, je něco jiného, než nastěhovat si tam (hypoteticky) ještě jedno neznámé stvoření, které neznáme ani jeden. Zkrátím to, dohodli jsme se na návštěvě ještě ten samý týden, pánečci běláska Rockyho přijeli s boxíkem na večerní zkoušku.

Psi se na sebe samozřejmě hned vrhli (prcek Charlie tedy vytvářel spíše zvukovou kulisu, kdežto dominant Ronny a v cizím prostředí nejistý a tím pádem asertivnější Rocky se navzájem prsili až hrůza), takže jsme dost času strávili v mrazu na zahradě postupným přivykáním. Za půl hoďky psi už jen bublali, Charlie to zalomil a chrněl na pelíšku a za hoďku už se nechal Rocky odevzdaně podrobit Ronnym a jeho nevyhnutelnými dominantními pohyby... Nechali jsme je na zahradě blbnout a šli dovnitř na čaj. Krásně jsme si popovídali, koukali pozorně prosklenými dveřmi na boxíky a vzájemně si vyměňovali názory a zážitky s tímto plemenem. Přítel (ač ze začátku dost zaskočený psím bitvením, protože takovéhle bitky zná jen mezi našimi boxery a ví, že o nic nejde, kdežto tady to tak ze začátku fakt nevypadalo) se po chvíli trochu vzpamatoval a začal být i společenský:)

Najednou bylo po desáté večer a návštěva se pomalu zvedala, měli před sebou ještě cestu zpět do Hradce. Domluvili jsme se, že se jim ozvem po rodinné poradě, jak jsme se rozhodli. Ještě ten večer jsme se doma shodli na tom, že zkusíme víkend a o pár týdnů později i celý týden s víkendem "na zkoušku" a uvidí se.

Nemohla jsem se dočkat. Dny se vlekly a dohodnutý víkend pořád tak dáááleko! Nakonec jsem se přece jen dočkala, pejsek byl přivezen na půl cesty, naložen do našeho autika včetně nezbytných propriet (domácí deka, misky, granulky, hračky, úplatky pro naše boxery atd) a jelo se dom. Tam nastalo přivítání v bleděmodrém jako to předešlé, hudry hudry, za chvíli bubly bubly a za půl hoďky už psi svorně chlemtali vodu z lavoru na zahradě a pak si vzájemně čistili uši (všichni tři). Začala jsem být dost optimistická. Ovšem to jsem zapomněla na Ironika tam někde nahoře...

V sobotu, asi po částečném otrkání, se bělásek rozhodl, že by se mělo začít se zpracováním své nynější smečky. Mě si zabavil docela nekompromisně pro sebe, lezl mi na klín, vždycky byl u mě první, odstrkoval i Ronďu... Ten z toho byl dost mimo, ale překvapivě nijak extra nedominoval (párkrát dokonce nechal Rockyho, aby na něj hupsnul!). Charlik už teprv ne, ten se prostě z druhého psího místa tiše a pokorně přesunul na třetí 9 Byla jsem chováním našich boxíků dost překvapená, přednosta ještě víc, a když mi kolem poledne hlásil, že už se zase rvou, ale tentokrát nějak jinak, a že Ronny utíká (!!) před Rockym, začala jsem bedlivě pozorovat.

Opravdu, Ronny se stahoval víc a víc, ovšem ne stylem "ok, seš lepší, ustupuju", spíš to vypadalo jako "páníčkové už mě nechtějí jako svého prvního psa, asi mi už nevěří, že to zvládnu (je mu přes 6 let), přivedli si náhradu, já už nemám tolik energie, abych Ti svou sílu pořád dokazoval, prcka mám zmáknutýho, ale s tebou je to na dlouho a já už teď jsem unavený". Byl to moc smutný pohled, Ronďa "nemluvil" ani s námi (vím, že to celé zní divně, ale když svého psa znáte, dokážete jeho chování lidsky popsat, přestože se střežím psům připisovat obecné lidské vlastnosti a chování), neměl chuť k jídlu, pořád se uklízel někam mimo, nepřišel si pro pohlazení, prostě celou situaci nesl mnohem hůř než Charlie.

V sobotu večer se k tomu celému připočetl ještě incident s krmením. Byla to určitě hlavně moje chyba, protože jsem běláska neoddělila od našich psů. Když jsem Ronnymu nesla plnou misku, Rocky k ní s naprostou samozřejmostí a dost aurotitativně přistoupil, přestože jsem mu jasně dala příkaz (jinak celkem poslouchal) a poté ho okřikla. Ronny, když viděl svojí misku, tak se samozřejmě hned sklonil k jídlu. V tu chvíli Rocky vystartoval, ostře a zle. Je to pochopitelné, je jedináček a všechno jídlo v miskách bylo doteď vždycky jen pro něj. Já ho chytla za obojek a odtáhla pryč. Ovšem on, jakmile viděl vzdalující se misku, ohnal se po mně... taky tvrdě. 

Nejsem pro něj zatím žádná velká autorita, chápu to. Šlo o žrádlo, taky chápu. Bylo to celé moje chyba, přiznávám. Ruka, po které se ohnal, bolela jen chvíli, naštěstí neprokousl kůži, jen pohmoždil. Ovšem ten večer jsem se začala poprvé bát, že budeme možná muset běláskovu paničku zklamat.

V neděli se stalo ještě jedno smutné "představení", psi se zas kvůli něčemu chytli (kus polínka to byl, tuším..) a Ronďa si při bitce napůl strhnul drápek výš na noze. Do té doby jsem ho slyšela kňučet jen jako mimíška, je velice odolný proti bolesti, ale to dopoledne na zahradě stál s packou ve vzduchu, brečel a koukal zoufale na mě.. Krve spousta, většina na bílém Rockym, který nechápal, k čemu ten povyk... Ronečka jsme ošetřili, za půl hoďky naštěstí běhal jakoby nic, jen prstík byl ještě druhý den citlivý (teď už je díkybohu úplně v pořádku), Rocky šel do vany, aby se pánečkové odpoledne nezděsili, ale my už věděli: na tohle nemáme. Já zcela rozhodnutá nebyla, ale přednosta, dost trpící na Ronďu, řekl jasně svůj názor.

Ať je to jak chce, musíme upřednostnit naše psy. S běláskem by byla potřeba delší intenzivní práce, ovšem alespoň měsíc dva bez smečky, aby se utvořil vztah nejdřív k nám a bral nás vážně. Což je nerealizovatelné.. Je to jedináček, sám tvor dost dominantní povahy, k tomu puberťák vymezující se teď vůši všem. Ale obrečela jsem to hodně a je to citlivé téma doteď.

Jeho panička byla velice chápavá, i když samozřejmě zklamaná, sama říkala, že to s ním není jednoduché ani doma, kde je sám. Myslím, že pochopila, že u nás nejde o nějakou neochotu pomoci a o rozmar, že prostě musíme mít jako prioritu naše pesany a že když máme pocit, že bychom to nezvládli, nebyl by dobrý nápad pejska si teď brát.

Dost jsem váhala, jestli tento článek napsat. Přece jen, happyendy, úspěchy a humorné příhody se čtou podstatně lépe a smutných příběhů máme tento podzim ažaž. Ale pak mi jedna kamarádka řekla, že by to mohlo mít smysl. I kdyby jen jediný člověk si pořádně rozmyslel, než si adoptuje k stávající smečce dalšího pejska, a díky tomu zamezí problémům mezi nimi i svým, bude to mít smysl. Moje naivní a nezdravě optimistická duše dostala pořádnou ťafku. Na druhou stranu jsem snad získala prima kamarádku, cennou zkušenost, naši psi se nám teď ve srovnání s hyperkativním Rockym jeví jako velice mírní a klidní jedinci a kdoví, třeba jednou.. :)

BTW bělásek Rocky a jeho panička Eliška se na Vás těší na Mikulášském venčení :)