Samozřejmě vedle argumentů jako "Matýsek je přes den doma sám, psi mají chodbu a on je chudinka celý den opuštěný…" nebo "Vzít si mňoukadlo z útulku je všestranně dobrý skutek" či "Jedna kočka nebo dvě, to už je šumák, ve srovnání s hafanama toho snědí minimum, záchůdek se čistí tak jako tak denně (ehm..) a vůůůůbec," vyzněla mantra o lichém počtu dost absurdně, ale účel světí prostředky a soubor všech těchto zaklínadel nakonec kupodivu zabral a hurá, koncem ledna se jelo pro přírůstek.

Načasování mělo své opodstatnění, protože po Novém roce se mi párkrát zmínila kamarádka z útulku na severní Moravě, jak se jim teď rapidně navýšily počty kočiček, no jako vždy po Vánocích :( Tak jsem si řekla - proč ne teď? Párek psů se zcela osvědčil (až na slabší chvilky, kdy oba cvoky proklínám jak pohan a vyhrožuju jim zpracováním do štěkanátků) a Matýsek je na ně opravdu sám a to přece není fééééééér (další z argumentů, vzhledem k tomu, jak Mates se psiskama mává, dost neopodstatněný).

Zaslouží si přinejmenším stejné podmínky, když už ne váhově, tak aspoň co do počtu. Moje maličkost tedy měla jasno, teď už jen přesvědčit alfa psa :) Šlo to snadněji než jsem myslela. Asi mi mělo dojít, že chlap, který místo hospody sebere vodítka a jde se smečkou na hodiny do lesa, nebude dělat až takové drahoty ;-)

Kočičí útulek máme hned u blízké veteriny a kočičky odtamtud jsme znali od vidění z čekárny. Takže naše první cesta vedla logicky tam. Jeli jsme se "jen kouknout", i když představu jsem měla... Chtěla jsme černého nebo jinak tmavého vykastrovaného kocourka (abych zůstala jediná baba v domácnosti já :)), čím mladší tím lepší. Jenže člověk míní, kočka mění…

Zvířátka byla v kójích po minimálně pěti, všechny měly venkovní voliéru s větvemi nebo menšími stromky, všude mile překvapivě uklizeno (nehlásili jsme se předem) a kočky evidentně spokojené a víceméně zdravé. Rýmičku jich pár mělo (semtam některá pšíkla), ale bylo nám sděleno, že to se v útulku zcela vymýtit nedá a že jsou všechny kočky léčeny.

Koukala jsem skrz pletivo, oči mi klouzaly po všech možných krásných mícách (kdyby to jen trochu šlo, brala bych je všechny, všechny!!) a najednou jsem uviděla u jedné stěny malé černé cosi, co se plížilo, plížilo a - hups, skokem jak panter Baghíra zadávilo uschlý lísteček! Radost v těch nadšených obrovských kukadlech byla převeliká a když je zvedlo a podívalo se do mých, bylo vymalováno :))

Tvoreček přišel blíž, tázavě zavrněl a když jsem prostrčila skrz oka plotu prsty a pohladila opatrně ouška, rozvibrovalo se malé tělíčko jak motorka a já si jen stihla pomyslet "No těprsk, tohle až mi usne na hlavě, to konečně neuslyším naše boxery chrápat!". Ale to už paní ošetřovatelka s úsměvem otvírala výběh a tvoreček se ke mně přitiskl jak... no jak dítě k mámě, nestydím se to napsat.

Postavila jsem se s ním v náručí a jen napůl poslouchala, jak se přítel a paní baví o MÉM zvířátku. Paní říkala něco o tom, že jsem přece chtěla kocourka a tohle je cca 7měsíční vykastrovaná holčička, ale že jak kouká, tak to asi moc nevadí... :) Přítel se na mě ohlédl a s úsměvem prohodil, že i kdyby mi teď řekli, že je to největší potvora a sígr pod sluncem a měsícem, nic nás nerozdělí. My si zatím špitaly o tom, jak to bude doma fajn, jak se už všichni těší, a kočička čumáčkem oťupkávala můj kabát a zjišťovala tak, kolik ji u nás čeká nových kámošů. Lehoulince mi okousávala prst a blaženě přivírala oči.

Ač jsem si chtěla prcka hned odnést, byla jsem násilím přivedena k rozumu. Neměli jsme sebou ani přepravku, doma krom urologických granulí pro Matesa ani ťuk papání a před sebou 2 náročné dny, kdy skoro nebudeme doma. Chtíc nechtíc jsem musela uznat, že je rozumnější tam holčičku ještě dva dny nechat.

Doma mezitím proběhly přípravy, koupil se nový plyšový domeček s vyhlídkou a se sisalovým škrabadlem (Matýsek cokoli účelovýho ostentativně ignoruje a svojí pozorností zahrnuje naši chudinku pohovku, ale u kočičky jsem doufala v zodpovědnější chování a nezklamala se :)), granulky pro puberťáka a mohlo se vyrazit pro - jo jméno, to byla taky akce. Vyjednávání mezi Izraelci a Palestinci je proti tomu kafíčko! Páníček prosazoval Kleopatru nebo Élišku, já chtěla Mitsubishi nebo Miu, obě jména mám zafixovaná u koček odmalička, neptejte se mě proč :)) Miuška nakonec slavně zvítězila a jelo se!!

Holčička byla úžasná, snad mě opravdu i hned poznala, do přepravky nastoupila prakticky sama, převzali jsme papíry, očkovák, léky a tradá dom. Tam už stepovali nastartovaní pesani, vyšokovaný Matýsek s výrazem "co mi to děláš paničko, to nemůžeš myslet vážně??!!", fungl nový nádobíčko, domeček, no prostě příchod nového člena se neděje každý den :). Boxeři byli uklizeni na chodbu (ale ty zvuky, co se zpoza dveří linuly!!!), přepravka postavena na klidnější místo a otevřena.

Nejdřív se nedělo vůbec nic. Matýsek se mi okamžitě vecpal na klín, že tady je přece hlavní a nejhlavnější on. Hlasitým předením a ducáním hlavičkou o mojí bradu a ruku se pořád dokola ujišťoval, že i když tu voní i jiná kočička, on je můj nejmilejší. Hladili jsme ho vehementně a s láskou, aby zbytečně ještě víc nežárlil, přece jen je to pro krále domácnosti šok :) což plně chápeme. Takže čtyři ruce na zrzavém kožíšku a čtyři oči na plastové přepravce, už už? Kuk!

Nejdřív dlooouhatánské fousky, pak obrovská kukadla (okrová, s nefritovým kroužkem okolo středu), pak ta něžná černá drobounká hlavička (jaký rozdíl oproti klasické dominantní kocouří Matýskově hlavě) a šup, holčička byla venku. Asi se sama lekla vlastní odvahy, protože se chtěla zase hned stáhnout, ale už se netrefila zadečkem zpátky, to couvání nám ženským asi fakt nejde :) Zazmatkovala a zasvištěla pod topení.

Mates, periferním zrakem zahlídnuvší pohyb, se přísně a pátravě zahleděl do onoho rohu pod radiátor, přemítavě zakomunikoval (zavrněl, mňoukl, a ten pohled!) a šel zrekogniskovat terén. Fakt kočka!!! Nejenže tím panička voní, ona to fakt i přitáhla domů a teď to pustila do mého království!! Tssssssss, to se musí zarazit, potlačit, potrestat, zjednat náprava a zajistit prevenci, aby se něco takového už víckrát neopakovalo!!! Ale hlavně omrknout nepřítele, přece jen jsem zvědavý kocourek :)

"Nazdar, co tu děláš???? Nekoukej tak vyjeveně, já jsem Matýsek a mám to tu na starost. Vlastním naše 2 psy a 2 lidi, tenhle byt plný hraček, báječný balkon, kytky, ze kterých dělám s oblibou bonsai, sem tam si přivlastním nakrátko i návštěvy, ale to mi musí fakt sednout. Pak jsem mazlicí robůtek a oni se můžou zbláznit, no lidijové no. A co ty? Moc toho nenakecáš, viď? No hele nebudeš se tu takhle krčit věčně, vypadáš fajn, čistě, mile, neprůbojně (chlapec byl vedle jak ta jedle, Mia je prostě ženská každým coulem a umí se báječně přetvařovat, dočasně :)), tak se tu pojď porozhlídnout, dokud je ta bláznivá slintavá smečka držená za zdí."

Mates vylezl zpod topení a světe div se, Mia pomaloučku za ním. Šel středem pokoje, aby jako ukázal, jakej je kápo a jak všechno šéfuje, a holčička s očima navrch hlavy ťapkala půl metru za ním jak housátko. On i ten poměr velikostí byl skoro jako u husy a housátka :))) Matýsek došel k sedačce, mrknul na mě jako "tohle si spolu ještě vyřídíme, ale teď máme hosta (chichi) a nebudem se blamovat, nahoď úsměv č. 10 paničko," což jsem s radostí udělala a opatrně si je oba vzala k sobě. Lidi to byl pocit! Mates se pohodlně usalašil na jedné noze, Mia se plaše stulila mezi mě a pánika a opět se nádherně rozvrněla a rozvibrovala.. a my hladili a hladili a hladili… Holčička byla po dotycích nenasytná jak žíznivec na Kalahari.

Hned první večer měla zmáknutý celý obývák a kuchyň, vyzkoušela domeček s vyhlídkou (a brousila, brousila!!) a došlo i na hafany, i když jsme to neplánovali. Bohužel v nestřežené chvilce se kluci protáhli dovnitř, ale - s citem pro situaci zůstali stát na prahu a jen zírali, co že to malýho černýho se nám to prochází po gauči. Mia ztuhla, koukala a po chvilce, když se pséci s užaslým a nesmírně pitomým výrazem ani nepohnuli, došla asi k názoru, že jde o skulptury prapodivného vkusu, a zas se začala mazlit.

Ovšem to už bylo na ovládání se našich hafanů ažaž. On se to lísá k pánikům! No tohle... a už byli u nás. Černý tělíčko vylítlo nad gauč na knihovnu, zíralo dolů s prapodivnou směsí pocitů v kukadlech a snad i maličko zasyčelo. Psi, když zjistili, že se jedná o další kočku a tudíž parťáka do her, ke všemu trochu vonící paničkou, takže "vlastně ségra brácho, to je bomba!", začali se před ní předvádět. 

Žďuchali do sebe, kdo bude u nás a u ní blíž, začali si okusovat hlavy a skončilo to jako vždy mydlením se na zemi před gaučem a okopáváním nás bojujícíma nohama. Mia, usazená mezi Sňatky z rozumu a Quo Vadis a uvelebená na placaté svíčce ležící dekorativně v potpouri, to celé pozorovala se znechuceným pohledem, ale kupodivu bez velkého strachu. Ono se taky vlastně není co divit, kdo by se těch dvou bláznivých cákloušů bál :)

Zkrátím to, druhý den už si k sobě Mia a oba hafani čmuchli, další den se opovážila je po vzoru učitele Matýska lehce pofackovat po čumáčcích, a dneska? Mia leží na vyhlídce domečku, Ronďa jde okolo, mimochodem na ni položí hlavu jako "čau segruško, vím o tobě, jak se vede,", ona mu beze spěchu na čenich opřený o její bříško položí tlapku, jako by odpovídala "celkem to jde, ale bacha jo, pomalu, jsem stejně velká jako tvoje hlava, chovej se ke mně podle toho, nebo ze mě uděláš kočičí cédéčko,", Rony zafuní na souhlas, olízne jí bříško tlapky, protože ví, jak je tam lechtivá, a jde dál. A Mia se nerušeně pustí do dalšího verše :)

Každovečení boje Mia versus Mates jsou lepší než kino, i Charlie s Ronym se často tiše připojí do hlediště a s otevřenou tlamou (pardon, ústy) všichni jen zíráme, co ty dvě mňoukadla vyvádějí za brikule. Donedávna jsem ještě nevěřila, že lze utíkat po stěně. Teď už mi i strop nepřipadá tak přitažený za vlasy, člověk se pořád učí...

Když se teď v širším okruhu známých (bližší přátelé, většinou stejně střelení jako my, jsou zpraveni o všem, včetně obrazových příloh :)) zmíním o tom, že jsme konečně sudí, 2+2+2, odpovídám na jejich pravidelné otázky ohledně naší příčetnosti jen úsměvem. Vždyť nemůžou vědět, co je to za krásný pocit, uvelebit se večer doma oba s hrnkem horkého čaje v ruce, před sebou dobrou knížku, na rameni stulenou Miu, na břiše Matýska a u nohou spokojeně odfukující boxery. Tomu já říkám pohoda domova.

Ještě tak ty dva koně… ono taky číslo 8 je lepší než 6, uznejte! :) Jdu přemlouvat!