Proběhl si celý byt, všechno důkladně očichal a já jsem začala chystat nocleh.Protože jsem nechtěla, aby následoval svého předchůdce a ubytoval se v posteli, zvolila jsem několik variant, podotýkám, že všechny měly své mouchy, buď z hlediska Bobše, nebo z mé strany.

První večer se nedalo jít ven, byl veliký mráz na psí mimino, které nemůže vykonat potřebu jen tak ledaskde. Loužičky byly v kuchyni, kde se dají lehce setřít a bobečky byly se železnou pravidelností umísťovány pod stůl v obýváku.

V noci jsem dala Bobšovi koš vedle své postele. Pokud začal kňučet, což bylo téměř stále, dala jsem k němu ruku. Je jasné, že spánek postrádal z obou stran potřebnou kvalitu. Abych nemusela mít ruku v nepřirozené poloze téměř na zemi, dala jsem k posteli židli a na ni koš. Jakmile jsem usnula, štěnisko se přestěhovalo tam, kde být nemělo a zaujalo polohu pod dekou u mě. Druhou noc jsem se rozhodla, že si dám koš do postele a udržím ho v něm. Výsledek byl zcela jasný, pod dekou byl ještě rychleji.

Pak jsem z "výchovných" důvodů musela být odolnější. Večer jsem ho uložila v kuchyni do koše a rychle jsem prchla za nejbližší dveře, které se daly zavřít. Kuchyň v té době dveře neměla. Museli jsme přetrpět zoufalý nářek a škrabání na dveře obýváku. Ještě, ze v televizi není na co koukat, protože zvuk byl zcela přehlušen.

Když zjistil, že je veškerý nářek zbytečný, před dveřmi nechal loužičku i bobeček a odešel spát. Předchozí pes byl ke stáru úplně hluchý, tak jsme přestali být obezřetní a nechovali jsme se úplně tiše, pokud bylo potřeba v noci opustit zavřený prostor. Bobeš vždy využil každého okamžiku nepozornosti a nastěhoval se do ložnice, odkud byl s nářkem vyhoštěn.

Manžel ztratil trpělivost a do kuchyně vrátil dveře, které tam 30 let nebyly. To už bylo bezva, Bobeš nás míň slyšel, zvykl si a spíme všichni klidně.

Ovšem je potřeba dodržet určitý rituál. Po večeři se jde na zprávy, to se umístí na pohovky u televize, pak je buď večerní program, nebo procházka. V každém případě netoleruje zavírání v kuchyni před půl desátou. Po této době je naprosto v klidu až do rána. Pokud bychom si mysleli, že se ho zbavíme dřív, ječí jak Viktorka do půl desáté a pak zmlkne.

Máme u domu zahradu, tak když je nouze nejvyšší a nemůžu rychle vyběhnout na delší procházku, vystrčím ho tam. Stále reaguje na změny, které se občas vyskytnou, například v zimě sněhulák, to štěkal jak na sádrovou krávu.

Máme dům ve svahu a kolem je betonový pás asi 20 cm široký a dost prudký. Tam se naučil běhat, aby si zkracoval cestu. Ještě v zimě se pěkně napálil. Bylo namrzlo, tak dole na zahradě byl rychle. Když se chtěl vrátit, vyběhl do poloviny a sjel dolů. Zkoušel to dost neúnavně, poslední pokus skončil 15 cm před cílem, pak jsem ho raději odnesla. Asi tři dny se zrádnému místu vyhýbal a teď je zase používá.

Musím končit, protože pes se dožaduje vypuštění na zahradu, kde je nutno vynadat pivoňkám, které po nočním dešti opadaly a to ještě včera nebylo.

O vnučkách napíšu příště.