Jeho matka byla čistě bílá pouliční směska, otec neznámý. Odnášela jsem si ho jako 6-ti týdenní štěňátko, které ještě neumělo pořádně chodit, štěkat ani pít z lahve. Krmila jsem ho každé tři hodiny, ve dne v noci. Byla to taková malá (15x25 cm) zablešená (8 blech) kulička, která potřebovala péči. První týdny jsem ho nosila všude s sebou v košíku.

Když povyrostl, bylo dohlížení nutnost – zničil, na co přišel, a naučil nás všechno uklízet. Robíček se stal vůdcem naší domácnosti a velice těžce nesl příchod každého dalšího člena (křečka, anduláčka, králíčka), ale zvykl si a začal je mít všechny rád - i Petra, který vlastně Robíčka vyženil. Jejich první setkání bylo komické – Robík na Petra štěkal a cenil zuby a Petr se ho vážně bál.

Ve svém životě Robík utrpěl i několik úrazů a nemocí. Kousnul ho vlčák, uštkla ho zmije, měl erozi v oku. Ale díky vzorné léčbě zdejší veterinářky vše dobře dopadlo a očičko se podařilo vyléčit. Za dosavadní Robíčkův život jsme téměř neustále spolu. Dovolené plánujeme s ohledem na něj, bereme ho všude s sebou. Doma sám zůstává nejvýše dvě až tři hodiny, když je to opravdu nutné.

Jak už Petr zmínil, hrajeme si s ním na schovávanou, umí skákat přes obruč, nosit noviny (ale čte je po svém), vše samozřejmě za odměnu. Když něco hledám, dělá, že hledá také. Zvládá základní povely, ale moc neumí chodit na vodítku, takže běhá na volno a občas se ode mne i vzdaluje, ale moc dobře ví, že přes silnici sám nesmí. V nejhorším případě má Robík mikročip.  

Někdy si myslím, že náš pes je výjimečný, ale to si jistě o svém miláčkovi myslí každý. Umí věci, nad kterými lidé žasnou. Třeba, a to ho vážně nikdo neučil, zacouvat vedle kočáru do výtahu. Denně chodíme čtyřikrát na procházku. Po posledním venčení skočí do vany, kde mu umyjeme čumáček, packy, zadeček i pindíka a vyčistíme zoubky.

Čumáček utíráme ještě ve vaně, ostatní, až když vyskočí, ale rychle, než stihne utéct - utírání nemá rád. Potom si přinese tričko, převlékneme mu ho přes hlavu, packy do rukávů už umí dát sám. Pak dostane psí ňaminku. Ač má Robík svůj pelíšek (trucovnu), spí s námi v posteli na svém polštáři.

Vyžaduje neustálý kontakt – v křesle sedíme spolu, na gauči se vždycky přitulí, u stolu sedí na židli. Prostě žije s námi. Je hrozně rozmazlený, ale tak nějak mile. Je paličatý, ale dá se přesvědčit. Je temperamentní, ale dá se zvládnout. Dnes už je Robíčkovi 12 let, ale stále je ve výborné kondici díky vitamínům a kvalitní stravě. S naším tříletým synem Jakubem už se naučili vycházet, dokážou se tolerovat a Kubík se s ním dokonce dělí o dobroty.

Tak ahoj, mějte se všichni fajn.