Pokud vyrážíte, odměnou je vám čisté, čerstvé a voňavé ráno, probouzející se příroda či město a teď na jaře řev ptactva, který přehluší i řinčení tramvají. Dalším bonusem je ranní setkání s dalšími psisky a jejich páníčky na každodenním okruhu. My se pravidelně setkáváme s dvěma dalšími dámami a jejich psíky, máme sraz v 6,00 a čokli se na sebe zjevně těší.

Nejdřív máme krátké pozdravení s pravidelnými ranními chodci, to se čubizna nadšeně vrhne ke známým siluetám nořícím se z ranního šírání, poblafne na pozdrav, nechá se podrbat a žádné zdržování, už vyráží a pročuchává, co kde nového přibylo. Obvykle se hned na začátku trasy potkáváme s dvěma spřátelenými čubičkami a jejich pánem. To se obejde bez hluku, jen ocásky kmitají a čumáčky se otřou. Holky se pozdraví a pak vyrážíme.

Nemám ráda pondělí - to se kolem popelnic, psího lahůdkářství, může vyskytovat nějaký voňavý zbytek nedělního hodování. Naše žravá čubizna se nerada loučí s nalezenými hnusy. Naštěstí funguje povel FUJ! - to znamená přiběhnout k paničce a nafasovat mlsek z kapsy. Pro mě to znamená nechat čubiznu u nohy, protože znám ty její triky - sežrat mlsek a honem se vrátit k nalezenému odpadku, to tak!

Dalším úskalím trasy je teráska, na níž bydlí Kočka. Není to ledajaká kočka, je to ostřílená bojovnice, která se jen tak nelekne. Naše čubizna nejdřív opatrně zjistí, jestli je paní Kočka doma a když ne, vyskakuje na terásku a tváří se odhodlaně. Je-li paní Kočka na své terásce, obvykle se zvedne a popojde na kraj, sleduje čubiznu. Úplně vidím, jak sbaluje měkkou kočičí tlapku v ocelovou pěst, cvičně s ní párkrát mávne a aktivuje svaly do bojové pohotovosti. Čubizna se zastaví, popojde pár kroků a aby se neřeklo, vyskakuje na terásku nejmíň tři metry od Kočky s velkou opatrností, protože už jednou poznala, jakou umí paní Kočka dát ránu.

A tady zafunguje speciální povel "Tak dáme kočičce!" To znamená, že z kapsy s mlsky by se mohlo vynořit chutné sousto a skončit u Kočky na terásce, pokud by čubizna nepřiběhla včas. Když to čubizna stihne, skončí soustíčko v jejím chřtánu. Připneme vodítko a vyrazíme mezi vilky, tady už máme běžný ranní provoz chodců spěchajících na autobus a není třeba, aby nevinní chodci začali den s razítkem tlapky na kabátě.

Projdeme mezi domky k sídlišti a zopakujeme si povel "Dej pozor, jede auto!" To znamená, že čubizna musí jít u nohy, ale odměna z kapsy je jistá. Na konci sídliště už je Matylda, drsnosrstá jezevčice, která stojí jak dřevěná a nepůjde napřed a nepůjde, leda by ji panička odnesla. Nepůjde, protože na nás čeká, jinak ráno nefunguje. A tak mi Matylda otlapká koleno, sbohem čisté kalhoty, malinký salámek výš nedosáhne a můžeme pokračovat.

Skončí paneláky a začínají zahrádky a louky a stráně.V dálce na terénní vlně se vynoří temný obrys velikánského psa a obě děvenky se mohou rozběhnout, protože to je drahoušek hovawart, obrovité stvoření s všeobjímající láskou, který si hrdě nese rodné jméno Gambáč. Hovawart vždycky zaváhá, přes velkou postavu je trochu bojácný, ale obě čubizny mají jasno a ženou se k němu.

Nejdřív společenské tanečky a pak vypukne ráno, jak se patří, protože psi se začnou honit, chňapat po sobě a oba velcí přeskakují malou Matyldu. My se musíme mít na pozoru, nebezpečí je veliké. Už do vás někdy narazilo 50 kilo psů v rozběhu? Psům je zjevně jedno, že mají k dispozici celé pole - honit a přetahovat se budou na cestě, kudy kráčíme, samozřejmě.

Je to opravdu o zdraví, zejména naše kolena naražená zepředu by o tom mohla vyprávět. Tahle parta je s to vás srazit na zem a ještě pošlapat, ani si toho nevšimnou - to se opravdu stalo. Gambáč má hlas jak zvon a pokud čubinky nereagují dostatečně rychle na jeho výzvy ke hře, huláká z plna hrdla - no ještě že už jsme venku z obydlených částí, to by asi na sídlišti jen tak neprošlo…

Když Matylda a naše Bony čuchají a otálejí na konci sídliště, kde jsou také lahůdkové popelnice, voláme na ně je s Matyldinou paničkou: "Holky pojďte honem, bude tam Gambáč!"

Schválně: co si o nás tak asi myslí kolemjdoucí?