S lidmi to je samozřejmě jinak, miluje vlastní a cizích si nevšímá. S výjimkou dětí. Coby starý pán není už tak ochoten ke hře, ale vnucuje se mi několik vzpomínek.

Neměli jsme ještě plot a před domem si vždy hrály děti - naše, sousedovy, jejich kamarádi. Křik, výskot, lítá mičuda, běhají caparti různých velikostí. Dívám se z okna a vidím, jak Rony kráčí, co noha nohu mine. Šišmarja, někdo mu přerazil nohu, to jinak není možné. Doteď se pohyboval jen třetí kosmickou.

Nikdo se ale nevzrušuje, naše holky ani dva dospělí, kteří jdou okolo s kočárkem. Vyběhnu ven a vidím: roční holčička se učí chodit, drží se psa za obojek a on pomalu klade tlapky, aby ji neporazil. Mamka s taťkou - naši sousedé - svěřili své dítě do péče psa a on si toho náležitě považuje.

Další vzpomínka je důkazem toho, jak děti berou psy za rovnoprávné bytosti. Sedíme s babičkou a dcerkou doma, starší je venku se psem. Nevím na, co a jak si děti hrály, ale najednou zvoní zvonek. Otevřu a přede dveřmi stojí malý kluk a vedle něho Rony. Kluk povídá: Váš pef mi sebral piftol (přelož: Váš pes mi ukradl pistolku). Ale vždyť ji drží v ruce! Rony sedí a směje se.

Odpovím: Ale vrátil ti ji ne? Kluk: Nóóó! Rony zavrtí ocasem. Jsem docela zmatená: Tak je to v pořádku, viď? Kluk: Jo! Rony se dívá z jednoho na druhého. Já: Tak fajn, to jsem ráda. Oba se otočí a běží zřejmě zase mezi četníky a zloděje.

Moc mě to pobavilo, představila jsem si, jak se tahali o pistolku, Rony vyhrál a kluk mu řekl: Já to na tebe řeknu vašim, ty dostaneš! A šel to prásknout a ten puntíkatej trouba s čistou duší se jde přiznat.

Jaký je to kontrast se situací na vycházce, kdy si tak pobíhá okolo mě v lese a najednou se na horizontu objeví silueta lidí. Jakmile je Rony zahlédne, vrátí se ke mně, jde těsně u nohy, nahrbí se a po očku sleduje, co jsou zač. Celý jeho postoj naznačuje - jen si zkuste!!!

Celé tohle vzpomínání je náplast na moji bolavou duši - dnes, ve čtvrtek 24. 4. jsme doprovodili Ronyho za Duhový most. Celý život byl frajer a nechtěla jsem, aby vzbuzoval lítost. Podařilo se, usnul těsně poté, co mě chtěl chránit před tím cizím člověkem, veterinářem. Uspávací injekci dostal ode mě, v klidu usnul, držela jsem ho. U té poslední jsem jen asistovala. Ale teď už můžu brečet, že?